Na podzim loňského roku bylo přijato nařízení EU o digitálních službách. Ve veřejných debatách vyvstala otázka, zda má toto nařízení dílem cenzurní povahu. Na mysli máme hostingové služby pomocí velmi velkých platforem online, které slouží k zákaznickému ukládání textů, fotografií, videí apod. Služby jsou totiž spojeny s nařízením dovoleným „moderováním“ šířeného obsahu ze strany poskytovatele služeb.
Pohlédněme zpět a využijme veřejnou paměť.
Dne 28. června 1968 vstoupila v účinnost o dva dny dříve přijatá novela československého tiskového zákona z roku 1966. Novelizační zákon (č. 84/1968 Sb.) stanovil:
„Cenzura je nepřípustná.“ „Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky. Tím není dotčena pravomoc prokurátora a soudu.“
Počátkem roku 1991 byla slova o nepřípustnosti cenzury převzata do Listiny základních práv a svobod. Předehrou parlamentního zrušení cenzury roku 1968 bylo vládní zrušení statutu Ústřední publikační správy, k němuž došlo již o čtrnáct dnů dříve. Zrušovací nařízení vlády č. 69/1968 Sb., neslo podpis „Dr. Husák“, tehdy místopředseda vlády.
Právní výměr cenzury v československém právu z roku 1968 platil v Československu a později v Česku až do roku 2000, kdy byl přijat současný tiskový zákon v duchu Listiny základních práv a svobod. Tiskový zákon z roku 1966 ale po celou dobu též říkal, že „Uveřejnění informace, která ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti nebo občanů, je zneužitím svobody projevu, slova a tisku.“ Zneužít politickou svobodu projevu lze například k pomluvě, ublížení na cti nebo k hanobení národa či šíření poplašné zprávy, která je nepravdivá.
Po vojenském vpádu pěti států Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 byla již v září pod sovětským vlivem v „zájmu dalšího pokojného vývoje“ „přechodně“ pozastavena účinnost červnového zákazu cenzury. Stalo se tak zákonem č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, který byl zrušen až po dvaadvaceti letech, na jaře 1990. Právo státu na cenzuru k ochraně svých zájmů bylo „přechodně“ obnoveno s částečným soudním přezkumem některých následných postihů.
Dohlédacím orgánem se stal nově zřízený Úřad pro tisk a informace, roku 1969 přejmenovaný na Český úřad pro tisk a informace, jehož působnost roku 1988 převzalo Ministerstvo kultury České republiky, přičemž tento úřad zanikl. Na Slovensku působil od počátku až do konce Slovenský úřad pro tisk a informace.
Cenzurou v užším právním smyslu rozumíme systematický státní, popř. jiný veřejnoprávní dohled nad výkonem politické svobody projevu nebo politického práva na informace.
V širším právním smyslu cenzurou rozumíme jakýkoli, tedy i ojedinělý, zásah státního orgánu proti uvedené politické svobodě nebo právu, aniž by se muselo jednat o specifický institucionálně úřední a systematický dohled.
Rozšiřujícím právním výkladem na základě podobnosti při sledování stejného účelu dovodíme, že půjde o nepřípustný zásah též „mezistátního“ orgánu či „nadstátního“ orgánu. To by se týkalo například eventuálního zásahu orgánu Evropské unie, která je jednou z mezinárodních („mezistátních“) organizací, pakliže by k něčemu takovému došlo.
Současnou církevní cenzuru ponecháváme stranou, protože se jedná o vnitřní postup registrovaných církví nebo náboženských společností, tj. soukromě samosprávných civilních korporací, který se týká hlavně jejich duchovních.
Dohlédací orgán, jímž bývá v případě státní cenzury soud nebo správní úřad, může provádět dohled předběžně nebo následně, a to různými způsoby přímo nebo nepřímo.
Děje se tak ve veřejném zájmu za účelem ochrany veřejného pořádku, veřejného pokoje (veřejného klidu), veřejné morálky nebo jiných veřejných blah v duchu určité, potenciálně ovšem proměnlivé, státní či jiné veřejné politiky či stavu veřejného mínění. Stačí si připomenout změnu československé politiky v letech 1968 až 1969, ke které došlo v rámci téže vůdčí politické strany.
V některých případech se ale nejedná o nezbytnou ochranu veřejného blaha, které by bylo obecně uznáváno podstatnou částí společnosti v místě a čase, nýbrž o ochranu „pouhého“ politického zájmu proměnlivé politické reprezentace. Například „jen“ momentálně důležitého zájmu vnitřní nebo zahraniční politiky, aniž by se muselo nutně jednat o obecně uznávané veřejné blaho trvalého významu, například o veřejné zdraví. Mezinárodní i české právo ovšem vychází z toho, že výkon svobody projevu nese „zvláštní povinnosti a odpovědnost“. A proto může podléhat nezbytným zákonným omezením z hlediska respektování práv jiných nebo ochrany určitých veřejných blah.
Cenzurní dohled má mít kontrolní veřejnoprávní význam. Dohlédací činnost spočívá nejen ve sledování (monitorování) dějů, ale zejména v zásahu orgánu veřejné moci proti konkrétní osobě, která hodlá z hlediska státu zneužít svou svobodu anebo se tak již stalo.
Zásah může spočívat v použití různých ochranných opatření. Od upozornění nebo důtky přes uložení pokuty po zákaz či omezení šíření určitého obsahu, který je brán za škodlivý či nebezpečný pro veřejné blaho („zájem společnosti“), nebo až po zrušení veřejnoprávního oprávnění k činnosti. Patří sem též zabavení a zničení předmětných materiálů či jejich jiné znepřístupnění veřejnosti včetně omezení jejich veřejné dostupnosti apod.
Dohled je prováděn podle zvláštních pravidel správní povahy mimo ukládání předběžných opatření podle trestního řádu. Nedochází tu totiž (nebo nikoli nutně) k obvinění z přestupku, přečinu nebo zločinu. Nicméně zákonná vymezení právních deliktů, například šíření poplašné zprávy nebo rozvracení republiky, zůstávají cenzurním postupem zpravidla nedotčena. Z hlediska trestní spravedlnosti však nemá docházet ke dvojímu trestání za tentýž čin.
Podstatný znak cenzury v právním smyslu tedy spočívá v tom, že šířením obsahu, považovaného dohlédacím orgánem za společensky škodlivý či společensky nebezpečný, nemusí být vůbec spáchán přestupek, přečin nebo zločin ani delikt ze zákona z oboru soukromého práva. Postačuje „pouhé“ soudní nebo správní uvážení společenské škodlivosti (nebezpečnosti) šířeného obsahu za okolností případu včetně uvážení míry a povahy, zejména závažnosti a rozsáhlosti nepříznivého dopadu na veřejné blaho, resp. na chráněný zájem politický. A to vše právě v poměru k cenzurou chráněnému konkrétnímu veřejnému blahu (hodnotě), resp. chráněnému zájmu politickému za stavu potenciálně proměnlivých, zejména politických, okolností. Například i vzhledem ke změně státní politiky v některých záležitostech, včetně okolností jednotlivého případu.
Dovolená výjimka z cenzurního zásahu může spočívat ve zvláštních zákonných případech šíření společensky škodlivého či nebezpečného obsahu, jako je výlučně výzkumný, popř. jiný taxativně přípustný účel. Anebo taková výjimka není vůbec připuštěna.
Další podstatný znak cenzury v právním smyslu, který je ovšem spojen s výše uvedeným rysem, je založen na tom, že za určitých okolností může být cenzurně postižen v zásadě jakýkoli obsah, který by byl dohlédacím orgánem shledán za společensky škodlivý či nebezpečný v poměru k veřejnému blahu, resp. chráněnému politickému zájmu. To znamená i obsah plně pravdivý a pravdu nezkreslující, který by byl založen na pravdivém skutkovém tvrzení. Cenzurou dotčený obsah by také mohl mít podobu právně přiměřeného subjektivního hodnotícího úsudku založeného na plně pravdivém a nezkresleném, věcném, základu. I pravda sama totiž může být za jistých okolností politicky či jinak společensky nebezpečná. Například z hlediska dobové vnitřní nebo zahraniční státní politiky, kupř. i politiky zdravotní.
Podstata a smysl cenzury v právním smyslu tak spočívá v ochraně některého veřejného blaha, které není subjektivizováno a z něhož potenciálně přímo či nepřímo těžíme všichni. Proto na jeho neohrožení a nerušení spočívá veřejný zájem, který má být věcně uvážlivě a právně přiměřeně chráněn a podle okolností případu proporčně upřednostněn před výkonem ústavně zaručené individuální politické svobody nebo práva (anebo nikoli).
Nijak tím vším neobhajuji veřejnoprávní instituci cenzury. Pouze popisuji její právní znaky a účel tak, abychom mohli vést věcnou debatu o současných veřejných záležitostech digitálních služeb podle nařízení EU z roku 2022.
Nevýhoda cenzurního postupu ochrany veřejných blah spočívá v tom, že prostor pro věcné uvážení a právní poměřování, o které se tu jedná, bývá zpravidla značně široký a zároveň podle dobových okolností politicky proměnlivý. To pak ve společnosti vyvolává stav nedostatečného právního bezpečí, které je samo o sobě právně chráněnou hodnotou. A to nemluvíme o možných případech svévole nebo o riziku chyb, s nimiž se ovšem lze setkat kdekoli.
Další nevýhoda spočívá v tom, že jsou známy případy „plíživého“ rozšiřování cenzury. Rozumí se tím bezdůvodné rozšiřování právně chráněných veřejných blah či jejich rozmělňování. Rozšiřování také může spočívat ve vybočování z obecně uznávaných a právně chránitelných (ospravedlnitelných) veřejných blah k používání cenzurních opatření k ochraně jakýchkoli státních zájmů z hlediska dočasně vládnoucí veřejné moci. Aniž bychom pro ně nalezli všeobecně významné ospravedlnění z hlediska legitimního požadavku odpovědného výkonu individuální svobody. Takovým výkonem rozumíme uplatnění individuální svobody při vědomí povinnosti zdržet se bezdůvodného, resp. právně nepoměrného zásahu do kolidujícího obecně sdíleného veřejného blaha, z něhož těžíme prospěch všichni.
Jiným případem bývá autocenzura.
Rozumí se jí sebeomezení výkonu svobody projevu, které však není projevem přirozené lidské zdrženlivosti typu „dvakrát měř, jednou řež“, která by člověku prospívala. K autocenzuře, jak ji zde máme na mysli, dochází pod přímým nebo nepřímým mocenským tlakem politické atmosféry ve společnosti anebo pod tlakem převažujícího veřejného mínění či nadřízených osob.
Autocenzurní pohnutka ale může spočívat jen v osobní snaze zalíbit se, vozit se na převažujícím společenském trendu s potenciální výhodou z toho plynoucí anebo může plynout z jiného hnutí mysli. Třeba nebýt brán za „potížistu“ či „nehasit, co Tě nepálí“. Roli sehrávají i osobnostní lidské vlastnosti, jako je nejen odvaha, ale i zbabělost či nezájem o věci veřejné. V závažně nepříznivých společenských poměrech totalitního rázu může jít i o autocenzurní pohnutku doslova sebezáchovné povahy, která může být podle okolností případu morálně ospravedlnitelná. Jestliže smysl „školy života“ spočívá v osobnostním vývinu, lze jej individuálně sledovat bez politického angažmá za každou cenu. Každý navíc máme jiné nadání, přičemž samy hodnoty navzájem kolidují podle okolností případu.
Autocenzurní roli může sehrávat též osobní ohled na ochranu osob blízkých, pakliže by se ale nejednalo o pustou výmluvu. Pouhé taktizování s veřejným projevem není autocenzurou, půjde-li o záměr sledující morálně nebo politicky ospravedlnitelný cíl.
Postih, který zde máme na mysli, by mohl spočívat v ostrakizaci určitého člověka, v jeho pracovním nebo jiném společenském bojkotu, ve snížení jeho veřejné vážnosti, ztrátě postavení či uplatnění, ztrátě výhod anebo v jiném nepříznivém zacházení. K němu by mohlo dojít ze strany kohokoli z řad veřejnosti včetně orgánů veřejné moci a též služebně nebo pracovně nadřízených lidí. Nemluvě o novinářích s vlivem na veřejné mínění.
Můžeme shrnout, že k hrozbě zásahu cenzurní povahy při používání nařízení EU o digitálních službách by mohlo eventuálně dojít ze strany Evropské komise při spolupráci s poskytovateli hostingových služeb pomocí velmi velkých platforem online, kteří jsou právně povinni k takovéto spolupráci. Jednalo by se však o zneužití nařízení k nedovolenému politickému účelu.
Otevřenou právní otázkou však zůstávají obchodní podmínky poskytovatelů služeb, které zakazují i takový „škodlivý obsah“, který není právním deliktem ze zákona. A to za stavu, kdy orgán EU může mít jistý přímý či nepřímý vliv na obsah těchto smluvních podmínek podle své politiky a ideové linie.
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.
