V přímém přenosu jsme mohli sledovat, jak v parlamentu prochází návrh na změnu placení pracovní neschopnosti. Nic nového, tohle plánovala socialistická vláda již delší dobu. A je na tom něco špatného? Na první pohled ne, jen stojí za to zamyslet se nad příčinami a důsledky.

Komunisté a socialisté v parlamentu a také vláda navrhují zavést placené první tři dny pracovní neschopnosti zaměstnanců (tedy zrušení tzv. karenční doby). Zdůrazňuji zaměstnanců, protože živnostníků se to netýká, ti mají prvních čtrnáct dnů pracovní neschopnosti zdarma a vláda jim to přeje.

Nedosti na tom, snažili se vládu předběhnout i senátoři. Tak to se jim nepovedlo. Aby posbírali politické body, předložil senátor pan Škromach návrh na zavedení placených prvních tří dnů pracovní neschopnosti zaměstnanců. Byl jsem přítomen jednání Výboru pro zdravotní a sociální politiku Senátu ČR o tomto návrhu. A bylo to velmi poučné.

Zajímavé bylo, jak někteří senátoři a senátorky zdůvodňovali svou podporu návrhu pana Škromacha. Jedna senátorka prohlásila, že „státu se daří, tak ať občan vidí, že se o něj staráme“. Jiná, opět dáma, dokonce řekla, že „ona je jasně pro, a je jí jedno, kdo to zaplatí“ (myšleno zda stát či zaměstnavatelé). A pan Škromach přispěl tvrzením, že „na změnách placení pracovní neschopnosti, zavedených v roce 2009, vydělali jen podnikatelé, zaměstnavatelé“. Ostatně, podobné argumenty zaznívaly i v poslanecké sněmovně.

Abychom pochopili, o čem to vlastně v senátu a v poslanecké sněmovně mluví, udělám krátký exkurs do nedávné historie.

V České republice jsme dlouhodobě trpěli přemírou nemocnosti, často falešné, častým útěkem do nemoci, spojováním víkendů s tzv. nemocenskou, přeplněnými ordinacemi a extrémně vysokou spotřebou léků. Takové chování občanů již tak zatěžovalo sociální systém státu i zaměstnavatele, že bylo rozhodnuto s tím něco dělat. Dohodli se tedy stát, odbory a zaměstnavatelé a byl vytvořen systém, kdy každý se nějakou měrou měl podílet na výdajích na zdravotnictví, a který měl zabránit, nebo alespoň snížit jejich zneužívání.

Zaměstnancům přestaly být hrazeny první tři dny nemocenské. To mělo zabránit jejímu zneužívání.
Všichni občané začali hradit, byť velmi symbolické, tzv. zdravotní poplatky – za návštěvu lékaře a za pobyt v nemocnici. To mělo omezit zbytečné návštěvy lékařů, zkrátit pobyt v nemocnicích na nutné minimum a pomoci hradit alespoň jídlo, které pacienti v nemocnicích zkonzumují (nebo doma, byvše zdrávi, nejíme?).
Dále občané platili poplatky za recept na léky. To mělo snížit extrémně vysokou spotřebu léků.
Zaměstnavatelé přistoupili na to, že budou tři, později dva týdny nemocenské svým zaměstnancům hradit ze svého a stát mírně snížil odvody sociálního a zdravotního pojištění za zaměstnance.

Tak se všichni podělili o odpovědnost a snahu omezit zneužívání zdravotního a sociálního systému. A přineslo to ovoce. Podle všech statistik jsme začali být méně nemocní, v čekárnách lékařů přestalo být narváno a snižovala se spotřeba léků.

Bohužel se ukázalo, že 30Kč může být stejně silným motivem, jako kdysi 30 stříbrných. Populističtí politici začali slibovat občanům, že je těch poplatků zbaví. Stalo se. Už se neplatí za návštěvu lékaře, už neplatíme za pobyt v nemocnici ani za recept na léky. Zůstala jen dvě opatření z celého balíčku – neplacené první tři dny nemocenské zaměstnanců a to, že první dva týdny (bez tří dnů, tedy 11dní) platí zaměstnavatelé.

Teď se mají rušit i neplacené první tři dny pracovní neschopnosti. Zaměstnanci budou jistě pro, a trochu překvapivě, ani zaměstnavatelé nejsou zásadně proti. Jsou firmy, kde se očekávají problémy, je mnoho firem, kde to problém nebude.

Výsledkem je, že jediným prvkem z opatření, která měla omezit zneužívání zdravotního a sociálního systému, je to, že zaměstnavatelé platí prvních 11 dnů pracovní neschopnosti svých zaměstnanců.
Vláda o tom nemluví a dělá mrtvého brouka. I odbory mlčí. Pan senátor Škromach dokonce říká, že na tom vlastně zaměstnavatelé vydělali. Vydělali? Zvláštní logika, když stát vybírá peníze na hrazení nemocenské, ale zaměstnavatelé ji, z části, platí. Podle mého je to nemravné a nespravedlivé.

Za naši Asociaci podnikatelů a manažerů říkáme: Pokud chce stát zavést hrazené i první tři dny nemocenské, nejsme zásadně proti. Žádáme ale, aby stát platil celou pracovní neschopnost, protože na ni vybírá daně.

Navíc, stát je v přebytku. Ano, od roku 2009 do roku 2014 vznikl státu z výběru zdravotního a sociálního pojištění přebytek 15 miliard Kč, a za posledních 20 let je přebytek dokonce 78mld Kč. Tyto peníze však stát používá na úhradu jiných potřeb MPSV. (zdroj: Podklad pro jednání Výboru pro zdravotní a sociální politiku Senátu PČR)

Tak nezbývá, než si závěrem zodpovědět několik otázek:

Platit nebo neplatit první tři dny pracovní neschopnosti?
Proč ne. Pravdou je, že neexistují jasné a konkrétní důkazy ani pro, ani proti.
Kdo má platit nemocenskou?
Samozřejmě stát. Je nemravné nechat si platit od jiného, na co sám vybírám peníze.
Je opravdu důstojné senátu, prosazovat drahá opatření jen proto, aby „občan viděl, že se o něj staráme“ nebo postoj „zaveďme to, a je mi jedno, kdo to zaplatí“?
Je to nedůstojný populismus.

Tak takhle se dělá líbivá politika za cizí peníze?
No comment.

Radomil Bábek