Začátkem října letošního roku předložili poslanci Pirátské strany v čele s Lukášem Koláříkem Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR návrh novely exekučního řádu, jejímž cílem má být slučování exekucí k jednomu exekutorovi a krajská místní příslušnost soudních exekutorů s rovnoměrným přidělováním exekucí.[1]

Jedním z nových institutů obsažených v této novele je námitka, že exekutor byl určen v rozporu s tímto zákonem.[2] Na první pohled jednoduchý institut, který patrně má bránit libovůli soudu při výběru soudního exekutora zejména na základě novelou zaváděných ustanovení § 39a odst. 3 a § 39a odst. 8 exekučního řádu.

Na druhý pohled jde ale o nástroj, který lze snadno přeměnit ve výnosný byznys ne nepodobný dnes již téměř vymýceným lichvářským půjčkařům nebo samozvaným oddlužovacím agenturám, kteří se na exekucích a chudobě dlouhá léta dobře živili.

Každý procesní institut totiž lze zneužít a nezabrání tomu ani proklamace v novém § 39b odst. 1 větě čtvrté exekučního řádu, že podání námitky nemá odkladný účinek. Podání námitky totiž odkladný účinek má, jen není na první pohled zřejmý. Vidí ho jen ten, kdo si je vědom způsobu fungování rozhodování soudu a nakládání se soudním spisem.

V navrhovaného ustanovení § 39b odst. 3 exekučního řádu se totiž dočteme, že o námitce bude rozhodovat krajský soud. Spolu s námitkou účastníka bude exekuční soud nadřízenému soudu předkládat i svůj exekuční spis a exekutor bude muset soudu zaslat svůj exekuční spis, neboť s pověřením soud zaslal exekutorovi i přílohy exekučního návrhu.[3]

Podá-li povinný současně s námitkou proti nezákonnému určení exekutora i návrh na odklad a zastavení exekuce, pak exekuční soud nebude moci o nich rozhodnout dříve, než mu bude odvolacím soudem vrácen exekuční spis a soudem doručené rozhodnutí o námitce nabude právní moci.

Podání námitky tak oddaluje okamžik, kdy může exekutor přistoupit k provedení exekuce podle vydaných exekučních příkazů. Podle § 47 odst. 2 exekučního řádu totiž nelze exekuci provést dříve, než bude soudem pravomocně rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce. K tomu ale nedojde dříve, než se soudu prvního stupně vrátí z krajského soudu spis s rozhodnutím o námitce.

Fakticky je tak vyvoláno prodloužení exekuce v řádu odhadem jednoho roku na každé řízení. K tomu nastupuje i přetížení okresních a krajských soudů balastní agendou vyřizování námitek, které přinese výrazné zpomalení rozhodování odvolacích senátů v exekučních věcech.

Který povinný by toto nevyužil? A když mu k tomu někdo nabídne pomocnou ruku, rád zaplatí. Že mu o prodlouženou dobu exekuce narostou úroky? Koho to zajímá. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Věřitel čeká déle na peníze, povinný mele prsty, že na něho exekutor nemůže a rádoby poradce si mne ruce, neboť zkasíroval tučnou provizi za maření exekuce. Následuje procitnutí povinného, kdy po v čase odloženém provádění exekuce už dluh není tak malý jako na začátku, kdy mohl být uhrazen dobrovolně s nižšími úroky a sníženou odměnou exekutora.

Ustanovení § 39b exekučního řádu je problematické i v samotné procesní stránce věci. Krajský soud může námitku účastníka zamítnout nebo jí může vyhovět. Ale vyhovující výrok rozhodnutí přinese vždy další úskalí. Exekuční právo je vystavěno na principu, že exekutora pověřuje soud prvního stupně. Do 31.12.2012 se tak dělo usnesením a bylo proti němu přípustné odvolání. Od roku 2013 soud namísto usnesení o nařízení exekuce vydává pověření, proti němuž odvolání přípustné není, neboť nejde o rozhodnutí. Pravomoc pověření exekutora k vedení exekuce by měla být soudu prvního stupně svěřena i po novele, avšak v případě, že Krajský soud námitce vyhoví, má exekutora pověřit sám.

A zde narážíme hned na několik překážek takového postupu.

Novela mlčí o tom, kdo vede seznam pověřených exekutorů. Vzhledem k tomu, že exekutora zásadně pověřuje okresní soud, dá se předpokládat, že takový rejstřík povede on. Krajskému soudu takový rejstřík k dispozici nebude. I když by se podařilo tuto bariéru překlenout například delegací vedení exekučního rozvrhu práce na rejstřík spravovaný Ministerstvem spravedlnosti, bude pověření exekutora krajským soudem vykonávajícím funkci soudu druhého stupně protiústavní.

S novými námitkami proti pověření exekutora udělenému krajským soudem totiž zákon nepočítá. Přesto může nastat případ, že i tento exekutor bude být vybrán v rozporu se zákonem. Nejsem zastáncem zacyklení exekučního řízení bezpočtem námitek, kdy po každém novém rozhodnutí by následovalo další námitkové řízení, ale všem je třeba měřit stejně

Ústavní soud v minulosti odsoudil praxi, kdy odvolací soud změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nařídil exekuci a tím stěžovatelku zbavil možnosti před soudem skutkově a právně argumentovat, neboť až do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci jí nebyla dána procesní příležitost vyjádřit se k otázce splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení exekuce, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, který tak učinil prostřednictvím odvolání, jímž bylo zvráceno pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí, a který takto v řízení získal oproti stěžovatelce, která již žádné opravné prostředky k dispozici nemá, podstatnou výhodu.[4]

Tyto závěry pak musí platit i v řízení o námitkách proti pověření exekutora. Tím se ale námitky fakticky stávají plnohodnotným opravným prostředkem proti pověření exekutora k vedení exekuce.

Z pozice odvolacího soudu v exekučním řízení by tu měl platit spíše princip kasační – zrušit pověření a vrátit ho soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Avšak ani toto řešení není řešením žádaným.

Zrušení pověření exekutora však totiž další nežádoucí úskalí, neboť okamžikem zrušení pověření zaniká oprávnění exekutora k vedení exekučního spisu, jednání s povinným, zanikají účinky exekučních příkazů jím vydaných a povinný tak může nově disponovat s majetkem do doby, než bude pověřen nový exekutor. Nový exekutor však bude soudem pověřen v době, kdy povinný peněžní prostředky ze svých uvolněných účtů vyvedl a prodal zbytné movité věci a jiné hodnoty, tudíž není kde brát a účel exekuce je tak zmařen.

Připomíná mi to stav, který tu panoval do konce roku 2012, kdy odvolací soud mohl zrušit usnesení o nařízení exekuce a vrátit je soudu prvního stupně z důvodu místní nepříslušnosti. Tyto obtíže se zákonodárci podařilo odstranit nahrazením procesně nestabilního nařizování exekuce usnesením dnešním pověřením exekutora a nahrazením místní příslušnosti exekučního soudu podle faktického bydliště povinného striktní místní příslušností formální podle trvalého pobytu povinného.

Závěr:

Výše uvedeným příspěvkem jsem chtěl upozornit na nesoulad novely s proklamovanými cíli zlevnění a zrychlení exekucí a nebezpečími, která si překladatel novely neuvědomil avšak, která reálně hrozí, že nastanou. Nový institut námitek proti pověření exekutora se i přes jeho odlišné určení v mnoha ohledech svými dopady překrývá s odkladnými účinky návrhu na odklad a zastavení exekuce, stejně tak s námitkou podjatosti exekutora. Ve všech ohledech tak zvyšuje náklady na administraci spisu, a to jak pro soudy, tak pro soudní exekutory a řízení doslova zabetonuje v čase. Za tohoto stavu, nedojde-li k úplnému vrácení návrhu zákona předkladateli, je na místě uvažovat přinejmenším nad vypuštěním námitek jako prostředku další obstrukce řízením, a především prostředku snadného zisku pro osoby podnikající s chudobou.

JUDr. Lukáš Jícha

[1] Blíže viz. sněmovní tisk č. 295/0, online. Cit. dne 12.10.2018. Dostupné na http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=8&T=295

[2] Srov. § 39b exekučního řádu ve znění sněmovního tisku č. 295.

[3] Srov. § 39a odst. 5 exekučního řádu ve znění sněmovního tisku č. 295.

[4] Blíže viz. Nález Ústavního soudu ze dne 16.11.2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10