Musím říci, že bych to ani nezaznamenal, kdyby se na twitteru nerozhořelo nadšení nad tím, jak skvěle vymyslela ministryně Marksová (opakovaně), že bude platit za neplatiče výživného dlužné výživné stát.

Nemá smysl na stránkách právnického serveru podrobně rozepisovat, že neplacení výživného, resp. placení výživného, je v Čechách extrémně dobře zajištěno cestou fungujících exekutorů a souběžnou pohrůžkou trestního stíhání, které funguje velmi efektivně. Každý kdo to  zná dobře ví, že ti, kdo neplatí výživné, tak nečiní, protože by to z nich“ stát nemohl vymoci“, ale prostě proto, že platit výživné nechtějí a ani kriminál je k tomu nedonutí.

Vyvolává to ve mně však obecnou otázku, jaký je opravdu vztah státu k udržování rodiny, k udržování své vlastní základní stavební  jednotky

Zaznamenal jsem velmi zajímavý, bohužel nikoli komentovaný názor Ústavního soudu, který se vyjadřoval k otázce nerovnosti mezi sezdanými a nesezdanými páry v případě jejich rozpadu. Ústavní soud žádný problém neshledal a nerovnost (nutnost schvalovat/neschvalovat dohodu o dětech a obecně řešit úpravu vztahů k nim deklaratorním rozhodnutím) považoval za zcela jednoznačně obhajitelnou, přiměřenou a vhodnou.
Je vtom skryt  přesný popis stávajícího právního stavu. Vstup do manželství znamená zavázat se k řadě  podmínek a svazujících omezení, aniž by právní řád nabízel jakékoli pozitiva či ochranu pro ty, kteří do stavu manželského vstupují, tedy pro všechny účastníky, ať jde o ekonomicky silnějšího nebo slabšího. Má být ale manželství „uživatelsky komfortní“? Jak kdy a v čem, a hlavně s rozmyslem.

Otázka zachování rodiny tkví ve dvou věcech. Za prvé v tom, že společnost bude rodinu ve formě manželství vyžadovat, preferovat, a to ve všech společenských vztazích, přičemž zákonodárce bude k rodině vlídnější, tedy učiní nebo umožní  automaticky mnoho věcí, které nesezdané páry nemohou, a to tam, kde je to „spotřebitelsky komfortní“.

Druhým bodem bude, že zákonodárce a společnost pochopí, že je zásadní rozdíl mezi mužem a ženou, a že, a to zejména ve vztahu k nejdůležitějšímu, co nám rodina dává, k tomu, co je bazální podmínkou naší existence, k dětem. Umožní skutečnou podporu žen, když chtějí chodit do práce, tím, že sníží cenu práce.

Pochopí, že děti, o které se ženy starají, bývají často nemocné, a že je potřeba jim vyjít vstříc, ale současně práci, o kterou jde, musí někdo nějakým způsobem odvést. Protože zaměstnavatel nemůže dotovat sociální nápady státu, musí vydělávat. Pro ty úplně nedovtípivé, daňová politika státu musí být taková, aby se na jedno místo mohli přijmout třeba tři ženy nebo muž, žena, muž, aby se mohli vzájemně zaskočit a doplnit a nebyla cena jednoho reálného pracovníka trojnásobná, ale stejná, jako kdyby tam byl jeden člověk, který chodí do práce pořád.

Nebo pokud přestaneme zastírat, že po dlouhé období 5 ale třeba i 12 let žena nefunguje v rámci dodávání daní do státního rozpočtu naprosto skvěle, ale činí to za ní manžel, který „živí rodinu“.

Co kupříkladu brání v případě „ženy v domácnosti“ učinit takové fiskální opatření, že by došlo k opravdu radikálnímu snížení daňových výdajů vydělávajícího muže, nebo aby prostě ten druhý manžel, který vydělává, nosil domů víc právě proto, že mají spolu rodinu a starají se o děti. A nebo obráceně, chce-li doma s dětmi být muž.

To všechno nepatří ale do dílny populistických návrhů, musí se jednat o promyšlenou politiku, která stojí zejména na morálních základech, ale která nemůže být diktátem, o který se nám paní ministryně Marksová a další sociální inženýři pokouší. Právo samo osobě, tvrdší trestání a placení za druhého nic nevyřeší. Stane se jenom jedna věc. Matky se stanou ještě mnohem nezodpovědnějšími při výběru partnerů a otců svých dětí.

Toť vše.

Václav Vlk