Vyskytnul se nám tu takový nešvar, kdy trestní soudci znevažují roli zmocněnce, a to zřejmě z neznalosti, co taková práce obsahuje. Znevažování role zmocněnce se projevuje v následném přiznání odměny, kdy se nestačíme divit zdůvodnění, proč odměna je tristně nízká. Na tento nešvar jsem se rozhodla reagovat tímto otevřeným dopisem a současně se omlouvám těm soudcům, co naopak představu o naší práci mají, a dokonce si jí snad i váží. Neházím totiž všechny soudce do stejného pytle…Pravdou ale je, že se tento nešvar zrodil na půdě Vrchního soudu v Praze, kdy většina senátů přistupuje k přezkoumání odměny zmocněnce iracionálně. Světlou výjimkou je senát 10 To, kterému tímto děkuji za férový přístup.

Že advokáti vždy byli, jsou a budou pro soud „trpěnými osobami“ v řízení, je letitý fakt. Na jednu stranu se soudci bez přítomnosti advokáta – obhájce neobejdou, aby bylo řízení zákonné, to ale neznamená, že by byli vítaní. Proto záměrně píši, že nás soudy „musí trpět“. Před 10 lety jsme vstoupili do nové éry, kdy se zákonodárce rozhodl, že uleví přetíženému civilnímu úseku, přizná poškozené oběti více procesních práv s cílem vyřídit jejich civilní nároky v adhezním řízení, které je součástí řízení trestního. V tu chvíli soudcům přibyl v jednací síni další advokát v podobě zmocněnce, jehož úkolem je hájit práva a zájmy oběti, taktéž vyvažovat práva, má-li obviněný svého obhájce. Určitě dobrých 9 let byli zmocněnci tolerováni jako rovnocenné procesní strany, což se odrazovalo v následném vyúčtování odměny, kdy soudy všechny účtovatelné úkony podle advokátního tarifu považovaly za účelně provedené. V létě 2022 ovšem došlo k něčemu, nad čím zůstává rozum stát, a některé soudy začaly úlohu zmocněnce znevažovat, zpochybňovat a účelnost poskytnuté právní služby začaly vykládat tak extenzivně, že jedinou odpovědí na to je, že tito soudci jsou odtrženi od reality, absolutně neví, co práce zmocněnce obnáší. Poslední 1,5 roku soudy při odměňování zmocněnců zkoumají, zda jejich účast na výslechu pachatele či svědka v přípravném řízení byla vůbec účelná, a to i v situaci, kdy je obhajoba pasivní a zmocněnec na podporu OČTŘ má celou řadu doplňujících dotazů. V této souvislosti je třeba adresátům tohoto otevřeného dopisu připomenout, že civilní nárok nelze přiznat, pokud tzv. základ nároku není dán.

Ano, je to civilní termín, který je nezbytnou podmínkou pro existenci vzniku samotného civilního nároku. Jsou zde názory, že se zmocněnci „pouze vezou“ a mají jakousi ulehčenou roli, protože hlavní důkazní břemeno leží na orgánech činných v trestním řízení. S tímto názorem souhlasím jen částečně, a to proto, že už na fakultě nás všechny učili, že jednou ze základních zásad trestního řízení je, že orgány činné v trestním řízení objasňují okolnosti svědčící ve prospěch, ale i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Takže ano, zmocněnci a OČTŘ jsou do jisté míry na jedné lodi, ale s jistou výhradou. Zřejmě autoři myšlenek vymýtit zmocněnce z trestního řízení pozapomněli, co bylo primárním důvodem posílení práv poškozené osoby. Za těch 10 let se svým způsobem civilnímu úseku ulehčilo, což můžeme vidět ve statistikách, když se zkrátila průměrná délka civilního řízení. Nepochybně vliv na zkrácené délce řízení mají i další faktory, jako je personální posílení justice. Ovšem zefektivnění adhezního řízení se na zlepšení stavu podílelo nejvíce. A proč to všechno píši….

…protože deset let poté, kdy práva obětí se významně posílila, začíná ubývat těch, kdo by je chtěl hájit, tedy nás zmocněnců. Vždyť je to jen pár dnů, co v médiích proběhl článek, že některé advokátní kanceláře od nového roku přestaly pro stát tuto službu vykonávat. A další se přidávají. Důvod? Odměna 1.500,- Kč, podotýkám hrubého, za jeden právní úkon s tím, že do poslední chvíle zmocněnec ani neví, zda mu soud daný právní úkon vůbec uzná jako účelný. A právě ona účelnost je soudy skloňována ve všech pádech, soudy se snaží vymýšlet konstrukce, proč daný úkon účelný není, až nám, zmocněncům, nad tím zůstává rozum stát. Soudy zcela ignorují fakt, že aby poškozenému byl přiznán civilní nárok, musí být prokázán základ. Pokud jsou vyslýcháni svědci, kteří mají k věci co uvést, tedy jejich výpověď bude sloužit právě pro vyhodnocení onoho „základu“, jedná se přeci o úkon účelný.

Celý problém v odměňování zmocněnců tkví v zastaralém předpisu advokátního tarifu, s kterým Ministerstvo spravedlnosti ČR ani po soustavném apelu z Joštovy ulice nic nedělá a o krocích naší mateřské organizace raději pomlčím. Pravdou zajisté je, že odměny zmocněnců byly přiznávány skutečně ve vysokých sumách, protože odměna za jeden úkon se počítala z tarifní hodnoty, podle toho, jaká částka byla poškozenému přiznaná v adhezním výroku. Na druhou stranu nutno současně uvést, že kdyby se o stejném nároku rozhodovalo na civilním úseku, tak odměna byla vypočítávána úplně stejným mechanismem. Do této praxe zasáhl Ústavní soud v roce 2020 (viz I. ÚS 146/20), který, ve stručnosti, nepovažoval za protiústavní, aby se zavedla hraniční částka 5.000,- Kč za úkon i v těch řízení, kde zmocněnec oběť zastupoval na plnou moc. Tato praxe se zde zavedla a minimálně do 31.12.2021 byla soudy a zmocněnci akceptována, neboť buďme upřímní, výše byla přiměřená. Zlom nastal v momentu, kdy 1.1.2022 došlo ke zrušení limitu 5.000,- Kč, tedy ust. § 12a odst. 2 AT. V tu chvíli se opět otevřela možnost odměňovat zmocněnce výpočtem z tarifní hodnoty přiznaného adhezního nároku a justice se dostala do doby před zásahem Ústavního soudu z roku 2020. A to se soudům opět nelíbilo, takže daly hlavy dohromady, a ač advokátní tarif nic takového neobsahuje, začali někteří prosazovat myšlenku o účelném a neúčelném, resp. adhezivním a neadhezivním úkonu právní služby, což ve výsledku má citelný dopad do celkové odměny zmocněnce, protože z původních maximálních 5.000,- Kč klesla odměna na „maximálních“ 1.500,- Kč.

Tato částka je prostě výsměchem všem, co pomoc obětem poskytují. A dovolím si připomenout, že částku soudy aktuálně přiznávají v situaci, kdy zmocněnec zasílá vyúčtování po několika letech vedeného řízení. Není divu, že zmocněnci přestávají pracovat pro stát, vždyť z této almužny nezaplatí svoje náklady na kancelář, natož asistentku. Co kdybychom zavedli to, že soudci budou také odměňováni až poté, co jim kauza skončí? A pojďme dále…co kdyby si soudci ze svých platů platili asistenty, zapisovatelky, stejně tak přístup do právních systémů? No a co když soudcům zavedeme povinné platby jako máme my ve prospěch komory, a dokonce si soudci budou muset platit pojištění? To by asi koukali, co všechno tenhle servis měsíčně stojí. Mají soudci vůbec povědomí o tom, že zmocněnci musí své závazky platit teď a tady? Potom čekají v lepším případě tři, v horším případě i pět let na to, aby jim soud poslal 1.500,- Kč za úkony, které byly učiněny před třemi, resp. pěti lety! Umí si soudci vůbec spočítat, kolik z této částky fakticky člověk nakonec dostane? Neumí, protože nalijme si sklenici čistého vína, my právníci, my počítat pořádně neumíme, proto jsme vystudovali práva.

Náplň zmocněnce není tak jednoduchá, jak si někteří trestní soudci myslí. Zmocněnec musí být erudován ve svém oboru, současně musí být empatický, nezřídka je psychickou podporou svému klientovi a v neposlední řadě by se měl orientovat v lékařských zprávách a zdravotní dokumentaci, protože jejich klienti utrpěli újmu na zdraví. Pokud jde o odborné znalosti, zmocněnci si rozhodně nevystačí se znalostí trestních předpisů, musí dobře znát i civilní předpisy a judikaturu, která se odškodňování týká. Své povolání už nějaký ten pátek dělám, takže s čistým svědomím mohu říci, že soudci do 10-ti let od uvedení do funkce mají velice dobrý přehled, pokud jde o znalost civilních předpisů. Čím jsou ale v taláru na trestním úseku déle, tím se pochopitelně znalosti vytrácí, protože je složité sledovat vývoj a nové trendy judikatury jak trestní, tak té civilní. A právě proto zde mají zmocněnce, kteří musí uplatněný nárok náležitě civilně odůvodnit tak, aby jej soud v trestním řízení mohl přiznat. Ti zkušenější zmocněnci vědí, že když civilní nárok trestnímu soudci zpracují a přinesou na zlatém podnose, zvyšují šance svému klientovi, že o jeho nároku bude rozhodnuto a poškozený nebude odkázán na řízení občanskoprávní.

A nyní si pojďme připomenout, jaký je rozdíl v odměňování v této právní profesi. Zatímco soudci mají pravidelný měsíční příjem a jistotu, že každý měsíc peníze na účtu budou mít, u advokátů je to jiné. Naše odměňování se řídí podle vyhlášky z doby, kdy mobily a internet byly dnešním pohledem v plenkách. A žel, stále s tím nikdo nic nedělá. Co to ale znamená? Že soudy se striktně drží toho, co lze do advokátního tarifu zařadit. Ovšem i advokacie jde s dobou, advokáti dělají celu řadu úkonů, které prostě pod výčet nezařadíme. A jak jsem uvedla v úvodu, cílem tohoto článku je osvěta a exkurz do činnosti zmocněnce, aby ti, kteří jsou od reality odtrženi, se vrátili nohama zpět na zem.

1. Tak třeba taková první porada s obětí trvá několik hodin, protože máte-li si získat důvěru oběti, která byla vystavena týrání či sexuálnímu násilí, chce to prostě čas. Na schůzce jsou emoce, oběť pláče a empatický zmocněnec nemůže klepat na hodinky a říkat „tak si pospěšte, mě ten čas s Vámi nikdo nezaplatí“.
2. Z oběti dostanete alespoň popis toho, jak těžkou životní situaci vnímala, v lepším případě Vám předá usnesení o zahájení trestního stíhání, a pokud byla oběť v péči „super policistů“, tak Vám dá i protokol o své svědecké výpovědi či alespoň úřední záznam. Přesto člověk potřebuje nahlédnout do spisu a ejhle, tohle z pohledu Vrchního soudu v Praze není účelný úkon a nahlédnutí do spisu podřadí pod první poradu ve věci, a vůbec ho nezajímá, že porada s obětí trvala hodiny.
3. Po prostudování spisu zmocněnec dospěje k závěru, že s ohledem na tvrzené psychické potíže je třeba zpracovat na oběť znalecký posudek z psychiatrie. A aby takový návrh prošel, komisaři jej vyžadují v písemné formě a dobře zdůvodnitelný, protože to potřebují projednat se státním zástupcem. Opět procesní úkon nijak nehoronovatelný.
4. Je zjevné, že oběť potřebuje odbornou pomoc terapeuta. Oběť člověk nejprve odkáže na klasická místa, ovšem do týdne Vám oběť sdělí, že termíny pro ni nejsou. Lidsky v tom oběť nechat nemůžete, takže obvolávání a přimlouvání je na zmocněnci. No a když máte takovou oběť, co skončila v azylovém domě, peníze na terapeuta nemá. Takže zase člověk obvolává neziskovky a nadace, zda by přispěli, protože stát se na oběť vykašlal už dávno. Ani tohle nikdo nezaplatí.
5. Když má oběť štěstí, že policie zadá znalecký posudek, ze kterého vyjde, že oběť např. trpí posttraumatickou stresovou poruchou a její stav je v chronické fázi, probudí se ve mně civilista a je jasné, že její nárok je možné vyčíslit. Jako první tedy zmocněnec navrhne, aby v souladu s ust. § 151a TŘ bylo rozhodnuto o tom, že náklady na znalecký posudek, který by stanovil bolestné či ztížení společenského uplatnění, nesl stát. Opět se jedná o žádost nehonorovatelnou.
6. Protože stát šetří, návrhu ve smyslu ust. § 151a TŘ vyhoví sporadicky, domluví se zmocněnec s obětí, že tedy zadá posudek sám. Všichni víme, že opatření policejního orgánu se netvoří 5 min, tedy stejně lze předpokládat, že žádost o zpracování posudku, vypsání otázek, zaslání spisového materiálu je pro zmocněnce časově náročné. Ovšem z pohledu advokátního tarifu opět nehonorovatelné.
7. Závěrečné prostudování trestního spisu Vrchní soud v Praze v některých případech odmítl honorovat s tím, že trvalo pouhých 15 min. Tak za prvé, u tohoto úkonu je délka úkonu dle AT irelevantní a za druhé, v dnešní moderní době všichni vytáhneme mobilní telefon, nacvakáme všechno do mobilu, podepíšeme a odejdeme. To ale neznamená, že si obsah spisu posléze nepřečteme.
8. A přichází moment, kdy je s obžalobou doručeno i vyrozumění o konání hlavního líčení. Oběť dostane paniku, protože se měsíce trvajícího vyšetřování snažila s traumatem pracovat a nejednou se má v mysli vracet k momentům, které jí předtím vyřadily z běžného života. Oběť žádá schůzku, oběti jsou připomenuta její procesní práva, že může vypovídat v nepřítomnosti obžalovaného atp. Oběť tuto ochranu před druhotnou viktimizací vítá a já opět usedám a píši soudu. Zase nehonorovatelný úkon.
9. Den či dva před hlavním líčením oběť žádá psychickou podporu, chce se sejít. Porada před výslechem oběti honorována je, ale už není honorována příprava na hlavní líčení, kterou sebou nutně nese znovu přečtení úředních záznamů a výslechů, aby člověk věděl, jak svědci vypovídali v přípravném řízení. V tomto směru poukáži na paradox, že znalcům příprava za účelem stvrzení jejich znaleckých závěrů před soudem proplácena je, a to i několik hodin.
10. V trestním řízení se nabízí, aby měl soud aktuální informace o zdravotním stavu oběti. A přeci soudci nebudou zatěžovat svůj aparát, od čeho tady mají zmocněnce. No přeci od toho, aby ho zaúkolovali a aktuální chorobopis oběti do spisu dodali. Ale ne všechny oběti si od lékaře „papírky vezmou“. Takže nastane moment, kdy obvolám a obesílám ošetřujícího lékaře, aby mi chorobopis poslal. Jakmile mi ho pošlou, a nutno zdůraznit, že lékaři mají oblibu to zasílat doporučeně poštou, takže nezbytná cesta na poštu mě nemine, začne ta zábavná část to naskenovat a soudu zaslat. A za tenhle servis opět ani halíř.
11. No a už se blížíme do finále. Soudce avizuje, že při dalším hlavním líčení budou závěrečné návrhy. Který zmocněnec si dovolí nepřečíst si protokoly z hlavního líčení, aby shrnul skutkový stav, který je nezbytný k posouzení základu nároku? Žádný! Je to naší povinností. A opět, příprava nehonorovatelná.
12. Finále – po vynesení rozsudku a ukončení hlavního líčení Vás soudce vlídným hlasem požádá, zda závěrečnou řeč, kterou jsem si připravila v písemné formě, mohu zaslat mailem paní zapisovatelce, abych jí ušetřila práci s přepisem. K tomu na mě zamrká zapisovatelka, že moc prosí. Takže na sepisu 2-3 stránkového závěrečného návrhu strávím předchozí večer 2 nehonorovatelné hodiny, abych ušetřila práci někomu, kdo ten plat dostane na účet pravidelně ať už to bude otrocky přepisovat ze sluchátek nebo to z mailu zkopíruje. No pochopitelně žádosti vždy vyhovím.
13. Dojde-li k pravomocnému skončení věci a rozsudek je doručen, oběti nestačí zaslat mail s přílohou. Oběť té spleti slovíček, termínů a pojmů nerozumí, chce se setkat, žádá vysvětlení. Oběť poučuji, že má právo požádat, aby byla informována v případě, že pachatel podá žádost o podmíněné propuštění či je z výkonu trestu propuštěn. Oběť souhlasí a na mě opět čeká nehonorovatelný úkon směrem k soudu. A porada s obětí? Ani náhodou. Vždyť řízení skončilo. Soud mě s tím pošle někam, takže to ani nemá smysl zkoušet.

To je jen třetinový výčet toho, co my, zmocněnci, děláme, aniž bychom za to dostali halíř. Mohla bych pokračovat ve výčtu dále…

Tak co tomu vážení kolegové z Vrchního soudu v Praze říkáte? Ano, přesně tak, že ten, kdo dělá zmocněnce zvlášť zranitelných obětí, je buď blázen nebo cvok, protože ekonomicky to nedává smysl. Po pěti letech z částky 1.500,- Kč mi zbyde tak třetina, kterou dostanu paradoxně v době, kdy je rekordní roční inflace. Takže už víte, proč zmocněncům nepřijde v zásadě nic divného, pokud odměna za jeden úkon vychází třeba na 9.000,- Kč? Protože v součtu to pokryje ty úkony, které podle tarifu honorovatelné nejsou. Ale pojďme udělat kompromis, a abychom nebyli trnem v oku těch, kteří si myslí, že se vezeme na vlně obžaloby, nechte nám za úkon maximálně 5.000,- Kč, čímž obětem vrátíte možnost nechat se právně v řízení zastoupit. Z této částky zmocněnec nezbohatne, vždy bude muset kancelář dotovat z jiných kauz, ale ustanovení o tom, že zvlášť zranitelné oběti hradí náklady na právní pomoc stát, nebude v zákoně už prázdné.

Úplně na závěr dodám, že se skutečně svým kolegům, kteří boj s tímto arogantním nešvarem vzdali, nedivím. Zákon o advokacii zmocněnci ukládá povinnost zastupovat klienta v plném rozsahu. A přeje-li si klient, aby se advokát úkonu účastnil, tak musí. Vždyť pokud advokát upřednostní svou ekonomickou stránku před pokynem klienta, vystavuje se stížnosti. Má-li zvlášť zranitelná oběť právo na to, aby její náklady na právní zastoupení hradil stát, nemohu přeci požadovat, aby se oběť na nákladech zastupování podílela. Navíc je to nemorální. Myslím, že mohu mluvit za většinu zmocněnců, že jsme se dostali do pasti, kdy máme chuť obětem pomáhat, ale ti z Vrchního soudu nám v tom paradoxně brání. Zamyslete se nad tím, až Vám 15. každý měsíc přistane kilo na účtu. Děkuji Vám za pozornost.

Petra Carvanová