Vrchní soud v Olomouci (dále též „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) šmahem zamítá odvolání a potvrzuje odsuzující rozsudky Krajského soudu v Brně (dále též „prvostupňový soud“ nebo „krajský soud“) ve věcech, jejichž historie spadá do období tzv. solárního boomu (2009 a 2010). Bohužel zdá se, že ani vrchní soud jakožto soud druhého stupně nepřekonal stín tendenčních obvinění zkonstruovaných státním zastupitelstvím a potvrzených prvoinstančními rozhodnutími.
Orgány činné v trestním řízení zřejmě podlehly mediálnímu naléhání ekonomicko-energetické lobby[1], která s podporou sahající až do nejvyšších pater politiky utvrzuje veřejnost, že právě obvinění zástupci tehdejších investorů do solární energetiky zneužívají systém podpory obnovitelných zdrojů na úkor českých občanů a českého průmyslu, a to s patrným cílem odvést pozornost od skutečných příčin zdražování energií. Smyslem tohoto článku není polemizovat s tímto ekonomickým nesmyslem, byť by nepochybně bylo zajímavé nalézt odpověď na otázku Qui bono?. Autor tohoto článku, coby právník, má „spíše“ potřebu podělit se se svými postřehy nad způsobem aplikace zásad trestního řízení před soudem druhého stupně ve světle těchto absurdních tvrzení.
Koncem roku 2010 byl v celé Evropě problém v důsledku administrativních obtíží při snižování provozní podpory solární energetiky (dále jen „Podpora“) s udržením kroku s tempem klesajících investičních nákladů na výstavbu fotovoltaických elektráren (dále též „FVE“). Toto velmi hektické období, bylo všude doprovázeno rychlou legislativní aktivitou. Nikde v EU se však změna v podpoře nedotkla již rozinvestovaných projektů, natož aby investoři byli za to, že vyslyšeli pobídky státu k rozvoji obnovitelných zdrojů energie, zavíráni. Případný je v této souvislosti rozsudek anglického vrchního soudu (High Court – Queen’s Bench) ze dne 9.7.2014 a následné potvrzení tohoto rozsudku odvolacím soudem (Court of Appeal – Civil Division) rozhodnutím ze dne 28.4.2015, kterým soudy investorům potvrdily nárok na výkupní ceny očekávané při zahájení jejich investičních projektů a naopak snížení podpory označily za nezákonné. Obdobně pro německou justici bylo rozhodující, kdy FVE byla schopna poprvé dodávat elektřinu a nikoliv kdy byla zcela dokončena (podle soudní aplikace německé právní úpravy EEG 2004 a EEG 2009 je technicky dokončená/připravená (technische Betriebsbereitschaft) taková FVE, která v zásadě a skutečně může vyrábět elektřinu bez ohledu na „nepropojení“ některých částí elektrárny). S podobným závěrem se můžeme setkat i u českého Nejvyššího správního soudu (NSS), který například ve svém rozhodnutí ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 As 313/2015-492 (FVE III Tuchlovice)dovodil spoluodpovědnost státu za legislativní rámec, v němž se tehdejší investoři pohybovali.
České orgány činné v trestním řízení z neznámých důvodů uvedenou zásadu legitimního očekávání a proporcionality neaplikovaly a začaly statutární zástupce investorů trestně stíhat. Dnes se v důsledku toho kriminalizuje jednání, ke kterému tehdejší stát prostřednictvím správního práva, resp. stanovením Podpory motivoval. Smyslem tohoto článku je poukázat na to, že i bez aplikace uvedených zásad ústavního práva, tedy jen čistě v rovině pozitivistické argumentace a pozitivistického vnímání trestního práva, nebyl vesměs důvod jednatele investorů trestně postihovat. Je už na čtenáři, aby sám posoudil, zda česká spravedlnost je či není v těchto případech slepá.
Jednatelé investorů jsou uznáváni soudem prvního stupně vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) TZ na základě závěru, že „měli úmysl získat neoprávněný prospěch pro provozovatele fotovoltaických elektráren spočívající v získání neoprávněného nárokování vyšší provozní podpory, když učinili kroky k neoprávněnému získání rozhodnutí Energetického regulačního úřadu o udělení licence, ačkoli v té době věděli, že FVE není plně technologicky dokončena, tedy věděli, že v době řízení o udělení licence nejsou splněny podmínky pro její udělení, a přesto do licenčního řízení předložili vědomě nepravdivé listiny, které měly dokladovat splnění nezbytných technických předpokladů a vlastnického práva k energetickému zařízení, zejména zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení, čímž neoprávněně obohatili provozovatele FVE ke škodě České republiky.“ Jistě netřeba dodávat, že jsou trestáni drakonickými tresty, když vedle nepodmíněného odnětí svobody obvykle na cca sedm let je jim jako fyzickým osobám zpravidla udělován i peněžitý trest, resp. povinnost nahradit státu údajnou škodu v řádu desítek miliónů korun (aniž by tím byl zproštěn trestní a občanskoprávní odpovědnosti investor či provozovatel FVE, jakožto právnická osoba).
Na rozhodování trestních soudů má velmi negativní vliv skutečnost, že soudy často podlehly obecně tvrzenému omylu, že fakturování dotované ceny roku 2010 přímo souvisí s udělením licence. Tento nesprávný názor jednoznačně vyvrátil až dne 29. 8. 2018 Nejvyšší soud České republiky (NS) ve svém rozhodnutí č.j. 7 Tdo 753/2018 takto: „Názor, že pro účtování garantované výkupní ceny elektřiny je rozhodné, kdy výrobce nabyl oprávnění k provozování licencované činnosti, nemá oporu v žádném právním předpise.“.
Skomírající zásada materiální pravdy
Rozhodnutí soudu lze opírat jen o okolnosti zjištěné ve shodě se skutečností, přičemž v souladu se zásadou vyhledávací se zjišťuje skutek ve všech okolnostech majících význam pro rozhodnutí. Ačkoliv platí, že břemeno dokazování nese nalézací soud, tedy soud prvního stupně, není v trestním řízení aplikována zásada kasace, což umožňuje pokračovat v dokazování i u odvolacího soudu. Apelační princip znamená nejen to, že má odvolací soud právo provádět dokazování, ale naopak že má i povinnost v něm pokračovat, pokud nejsou skutková zjištění úplná. A protože zároveň platí i princip vázanosti soudu podaným odvoláním, měl by odvolací soud provést právě ty důkazy, jejichž provedení navrhuje obhajoba. Obhajoba může navrhnout jak opakování důkazů, tak důkazy zcela nové.
K posouzení objektivní stránky věci v předmětných případech soudy prvního stupně vycházejí bez výjimky z posudku ČVUT č. 34/2013 ze dne 8.7.2013[2] zpracovaného na objednávku Energetického regulačního úřadu (ERÚ) (čj. 00238-50/2013ERÚ), podle kterých předmětem platné revize mohou být pouze FVE, kde jsou nainstalovány všechny panely a zapojeno veškeré vedení. Takovýto striktní výklad se ale nevyskytoval ani v tehdejší správní praxi ERÚ a ani nevyplývá z obecně závazných právních předpisů a příslušných norem ČSN.
Pokud obhajoba v odvoláních namítá, že soudy neberou v předmětných trestních řízeních v úvahu jiná odborná vyjádření a posudky modifikující závěry posudku ČVUT, zvláště pokud je akceptují správní soudy (namátkou viz rozhodnutí NSS 2 As 313/2015, 7 As 153/2015, 9 AS 256/2015, 6 As 173/2014), a odvolací soud tuto námitku neakceptuje, pak dle názoru autora tohoto článku se jedná o porušení zásady materiální pravdy. Odvolací soud tím, že odmítá korigovat dokazování provedené krajským soudem tak nezákonně petrifikuje pouze jeden ze znaleckých názorů zcela v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Hausnumera o výši škody nechávají vrchní soud klidným
Ačkoliv „škoda“ obecně není šálkem kávy trestního soudnictví a jen v menšině případů se setkáváme s tím, že by o škodě bylo zároveň trestními soudy rozhodnuto v tzv. adhezním řízení, je škoda jakožto následek součástí povinného posouzení objektivní stránky trestného činu. V případě trestného činu podvodu je tímto následkem škoda nikoli nepatrná na cizím majetku, resp. obohacení pachatele nebo jiné osoby. K odsouzení proto nepostačuje konstatování, že ERÚ v licenčním řízení byl uveden v omyl a zjednodušující výpočet škody, ale škoda musí být skutečně prokázána a rovněž tak musí být prokázána její souvislost s jednáním obžalovaných. I v případě pokusu musí být očekávané neoprávněné obohacení reálné. Povinnost k náhradě škody nelze stanovit fyzickým osobám, byť by byly jednateli právnických osob, které byly příjemci podpory.
Přesto i k prokázání existence a výše škody používají orgány činné v trestním řízení jen jeden odborný názor. V kauzách FVE používají jako jediný „důkaz“ prostý odečet dotované ceny roku 2011 od dotované ceny 2010, zpravidla provedený soudním znalcem Ing. Michálkem, který se nezabývá vznikem škody a v případě, že škoda vůbec mohla vzniknout, nezabývá se její případnou výší. Přitom je třeba uvést, že se, až na 1 nebo 2 výjimky nikdy nejedná o znalecký posudek, ale vždy pouze o odborné vyjádření, které neřeší vznik škody a její výši, ale pouze rozdíl v dotovaných cenách, ze kterého až státní zástupci a soudy dovozují, že vznikla škoda velkého rozsahu. Pokud znalec v odborném vyjádření přesně odpovídá na nepřesné otázky a zcela ignoruje rozhodující faktury z roku 2010, stejně jako rozhodné cenové předpisy apod., což se v odborném vyjádření snese, a obhájce ve svém odvolání takový výpočet škody napadne, měl by odvolací soud na jeho námitku reflektovat zvláště, pokud obhájce předložil skutečný znalecký posudek dle zákona o znalcích, navíc od renomovaného znaleckého ústavu.
Jakkoliv je pro odvolací soud jednodušší se odkázat na již rozhodnuté případy, nejedná se z hlediska kontinentálního pojetí práva o přístup správný, neboť nerespektuje zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, která by měla být prejudikatuře nadřazena.
Odvolací soud nezajímá, že v daných případech došlo k prokázání technických předpokladů dle §§ 5 a 25 energetického zákona a tedy bezpečné provozuschopnosti FVE v roce 2010 prvním paralelním připojením FVE k elektrizační soustavě příslušným distributorem dle § 25 energetického zákona. Toto je zcela nezbytná a nepřekročitelná podmínka pro to, aby výrobce začal v roce 2010 vyrábět elektřinu. Pokud je splněna, pak nemohl v daném případě vzniknout vztah „omylu a majetkové dispozice“, přičemž majetkovou dispozicí se má na mysli neoprávněné zvýhodnění ve výši rozdílu dotovaných výkupních cen 2011 a 2010. Škoda v takovém případě vůbec nevznikla. Ale i v případě pochybností, zda FVE byly bezpečné a provozuschopné dle §25 energetického zákona ještě v roce 2010, bylo na místě se ptát, zda nenastaly okolnosti předvídané zákonem č. 137/2010 Sb., tj. zda byly splněny zákonné podmínky pro snížení dotované výkupní ceny pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření právě na částku 5.500,- Kč/MWh[3]. I posouzení této otázky je přitom podstatné pro stanovení, zda vůbec vznikla škoda, popř. v jaké výši. Pokud by na základě důkazů bylo zřejmé, že návratnost investic u konkrétní FVE přesahuje 11 let, pak by se na daný případ nevztahovala snížená podpora pro výrobny uvedené do provozu v r. 2011 a škoda by vůbec nevznikla.
Odvolací soud nebere v potaz ani (i) námitku nesouladu cenových rozhodnutí ERÚ (CR) č. 4/2009 a č. 2/2010, podle nichž se škoda vypočítává, s evropským právem, když nežádá v rámci tzv. předběžné otázky o vyjádření lucemburský soudní dvůr, (ii) námitku, že CR neodráží ust. § 6 zákona č. 180/2005 Sb. (záruka 15-ti leté návratnosti investice), z něhož pramenilo legitimní očekávání investorů, nebo zejména (iii) námitku nesouladu CR se zákonem č. 330/2010 Sb., podle jehož přechodného ustanovení FVE uvedené do provozu v lednu nebo únoru 2011 bez ohledu na instalovaný výkon měly právo na podporu v řádné, zákonem stanovené výši. Zákonodárce si byl vědom, že existuje množství rozestavěných elektráren, které především z kapacitních důvodů provozovatelé distribučních soustav nestihnou připojit k elektrizační soustavě nebo ERÚ k nim nestihne udělit licenci ještě v roce 2010, a proto stanovil výše uvedené přechodné období, aby investice do těchto elektráren nebyly zmařeny[4]. Přesto odvolací soud, potvrzuje nesmyslný výklad zmíněného přechodného ustanovení novely, že se vztahuje jen na tzv. ostrovní systémy, které tč. až na několik výjimek neexistovaly.
A přestože platí, že soudy jsou při svém rozhodování vázány toliko zákonem a rozhodně ne podzákonným předpisem (viz čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), odvolací soud cenové rozhodnutí ERÚ č. 2/2010, které bylo uveřejněno až dne 3.12.2010 a které mohlo platit až pro FVE realizované v roce 2011 (uvedené do provozu v březnu a později), vztahuje spolu s krajským soudem na FVE realizované v r. 2010 a připojené nejpozději v únoru 2011. Taková aplikace tohoto CR je v rozporu se zákony č. 180/2005 Sb., č. 137/2010 Sb. a č. 330/2010 Sb. i směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES. Protože vrchní soud neshledává tyto námitky za důvodné, podílí se na nezákonné interpretaci soudu prvního stupně, která z investorů a dalších osob činí podvodníky. Soudní moc tak nepřípustným způsobem zasahuje do moci zákonodárné, když dezinterpretuje zákony v rozporu s vůlí zákonodárného sboru.
Odvolací soud neshledává jako oprávněnou ani námitku obhajoby, že škoda nemohla být, pokud vůbec vnikla, způsobena jen České republice. Pokud škoda vznikla státu, tak pouze v rozsahu té části podpory, která tvoří dotaci ze státního rozpočtu dle §28 zákona č. 165/2012 Sb.. Přitom dotace z prostředků státního rozpočtu činily jen část Podpory na všechny podporované zdroje (např. v r. 2011 36,5%, 2012 33,9% atd.). Od státem vynaložených nákladů na provozní podporu fotovoltaických elektráren je třeba dále v každém roce odečíst daňové příjmy, nejen ze solární daně, ale z DPH a DPPO, které mnohdy převyšují státem poskytnutou dotaci a tím státu vzniká zisk (sic!) a nikoliv škoda. Odvolací soud by měl posoudit (a bohužel tak nečiní), zda platí teze obhajoby, že by pozitivní bilance státního rozpočtu zjevně neměla být důvodem pro odsouzení investorů a dalších osob.
Kdo jiný než vrchní soud by měl vzít v potaz, že se jedná o matérii nadmíru složitou a že nelze úvahy o vzniku a výši škody zjednodušovat způsobem, který vyplývá z rozsudků prvostupňových soudů v předmětných řízeních. Na místo toho při vynesení jeho rozsudků slýcháme, že škoda již byla upravena dle vývoje judikatury a že případně obhajobou předložené znalecké posudky jdou mimo rámec uvedené judikatury. Takový přístup odporuje zásadám trestního řízení.
Bagatelizace argumentů zpochybňujících existenci subjektivní stránky
Ve všech sledovaných případech obhajoba stavěla své odvolání i na tom, že nebyl soudem prvního stupně prokázán úmysl obžalovaných, resp. že jednali v dobré víře v zákonnost svého jednání, v zákonnost činnosti distributora a rovněž v zákonnost činnosti Energetického regulačního úřadu zejména v otázce presumpce správnosti úředního rozhodnutí, stejně jako např. rozhodnutí stavebního úřadu a dalších dotčených orgánů správy a organizací, a to po celou dobu výstavby FVE, licenčního řízení i připojení elektrárny do distribuční soustavy. Odvolací soud tuto argumentaci odmítá.
Pro odvolací soud není zpravidla důležité, že obžalovaní v oblasti fotovoltaiky byli technickými a právními laiky a že se spoléhali na odbornost osob a firem, které si za účelem zajištění výstavby, její kontroly a např. zastupování před stavebními úřady, ERÚ, distributorem (který na svém licencí vymezeném území vykonává výkon veřejné moci) draze najímali. Obvyklým protiargumentem je, že vrchní soud nepotřebuje vědět tyto okolnosti, neboť ten, kdo řídí stomiliónovou investici, pokud neudělil prokuru, je ten, kdo se nechal zvolit či jmenovat jako zástupce investující společnosti. V takovém případě je irelevantní, od koho ERÚ obdržel materiály, které soud označuje za nepravdivé dokumenty, když soud ví, kdo byl statutárním orgánem. Není proto třeba ani sledovat cestu, kudy šly informace. V jednom případě nebylo dokonce ani rozhodující, zda statutární orgán rozhodný dokument (předávací protokol) viděl a podepsal, či nikoliv.
Odvolací soud tak rozhoduje přesto, že podle usnesení NS sp.zn. 5 Tdo 1557/2014: „Závěr o úmyslném zavinění pachatele … nelze založit jen na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti … a že si neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných osob“. Ve stejném duchu se Nejvyšší soud vyjádřil v jiném svém rozhodnutí sp.zn. 5 Tdo 334/2017: „..bylo pouze přirozené, pokud se obviněný spolehl na doporučení svých podřízených“. Srov. též rozhodnutí NS 27 Cdo 90/2019. Ostatně v případě společností, které řídili zahraniční osoby (srov. případ Photon SPV 11, s.r.o.), orgány činné v trestním řízení tyto statutární zástupce z uvedených důvodů ani neobvinili. Ptáte-li se proč, pak zřejmě proto, že si nechtěli udělat na mezinárodní úrovni ostudu a vystavit stát arbitrážím. Jenže hledí-li se jinak na investory se zahraničním prvkem a jinak na domácí investory, pak nelze mluvit o rovném přístupu.
Z pohledu odvolacího soudu není ani rozhodné, zda mohli mít obžalovaní povědomost (úmysl) ve vztahu k zákonem předvídanému následku. Obhajoba v této souvislosti marně argumentuje, že jim nemůže být kladeno za vinu, že nevěděli a nemohli vědět, že výkupní cena bude snížena s ohledem na den zveřejnění příslušného cenového rozhodnutí, a proto ani nemohli jednat v podvodném úmyslu. Pro vrchní soud je též zcela irelevantní, že obžalovaní ani nemohli znát požadavek soudů na „úplnou dokončenost“, který se vznikl až mnohem později (konkrétně se jedná o požadavek, že FVE v době zpracování revizí musí být zcela stavebně dokončena, nebo že FVE musí být zcela dokončena už v době licenčního řízení a nikoliv až na konci licenčního řízení), zvláště, když tento požadavek „dokončenosti“ nebyl a není dodnes obsažen nikde v energetickém zákonu, ani v licenční vyhlášce ERÚ č. 426/2005 Sb., kterou soudy aplikují[5].
Zpětná aplikace judikatury v neprospěch pachatele – srov. nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 3168/09, nebo I. ÚS 558/01 – je přitom vyloučena s ohledem na obecný zákaz retroaktivity. Nesmí být totiž narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Je třeba též v této souvislosti připomenout i judikaturou uznávané pravidlo, že v případě existence dvojího výkladu zákona, jej nelze vykládat v neprospěch adresáta právní normy (srov. např. nález ÚS sp.zn. III. ÚS 3221/11). Pokud ani odvolací soud nevysvětluje, na základě čeho měli obžalovaní v rozhodné době znát správný výklad relevantní právní normy, který byl navíc vysvětlen po několika letech a po řadě odborných diskusí až Nejvyšším správním soudem, pak je i jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, a tudíž nezákonné.
Nepřípustná je dle vrchního soudu i argumentace obhajoby, že ERÚ stejně jako provozovatelé distribuční soustavy byli povinni zjistit skutečný stav věci, že měli případná pochybení odhalit a žádost o udělení licence, resp. žádost o první paralelní připojení zamítnout. Vrchní soud taková očekávání investorů zřejmě neshledává relevantními. Přitom jejich role jakožto odborných zástupců státu je v daných případech zásadní. Spoléhat se na správnost vydaných správních aktů bylo na místě zvláště tam, kde ERÚ před svým rozhodnutím provedl ohledání příslušné FVE. Ani v těchto případech neshledává vrchní soud argumentaci obhajoby za případnou.
Závěrem
Má-li čtenář i nadále pochybnosti o podezření vysloveném v úvodu tohoto článku, že ani odvolací soud se v daných případech nevymanil z tendenčního přístupu, kterým jinak podléhají orgány činné v trestním řízení v solárních kauzách zcela běžně, pak by měl využít zásadu veřejnosti a zúčastnit veřejného zasedání v okamžiku, kdy je vyhlašován a zejména odůvodňován rozsudek Vrchním soudem v Olomouci. Až na výjimky by se s vysokou pravděpodobností setkal s tím, že se v těchto kauzách důkazy i odvolání zcela zamítají. Patrně by čtenáře překvapila i rétorika některých předsedů odvolacích senátů. Autor tohoto článku se setkal nejen s označením obžalovaných jako lačných jedinců řídících se toliko ziskuchtivostí, ale dokonce i s tím, že obhajoba byla nařčena z laického přístupu, protože obžalovanému nevysvětlila, že pro snížení trestu, by měl prohlásit, že je vinným spácháním skutku a že souhlasí s právní kvalifikací uvedenou v obžalobě, tj. že se úmyslně dopustil podvodu. Nezbývá, než se ptát, zda se náhodou znovu nedostáváme do časů, kdy obhajoba byla součástí obžaloby, a kdy trestní soudy nerespektovaly základní pravidlo trestního řízení – in dubio pro reo.
A tak podle stále stejné šablony v České republice už roky, tentokráte i v rámci rozhodování o opravných prostředcích, jsou kriminalizováni lidé, kteří uposlechli v roce 2009 a 2010 opakovaných naléhavých výzev státu a pomohli státu splnit povinnost 8% výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, kterou si stát uložil zákonem a která byla následně pod sankcí EU. Zákon o podpoře obnovitelných/podporovaných zdrojů, kterému investoři důvěřovali, se po zásahu soudní moci stal v ČR po každého investora výstrahou, když je doložitelné, že od roku 2010 do současné doby prakticky k žádným investicím do FVE již nedošlo. V Německu a dalších zemích jsou tito investoři oceňováni jako nositelé veřejného zájmu na rozvoji obnovitelných zdrojů a ochraně klimatu – v České republice jsou kriminalizováni v procesech, které nelze označit za spravedlivé. Orgány činné v trestním řízení tak investice do obnovitelných zdrojů v ČR likvidují už v zárodku. A opět se dostáváme k otázce položenou v úvodu: V koho zájmu? Ve veřejném zájmu patrně ne.
I na odvolací soud se vztahuje povinnost respektovat ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny), kterému odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníka řízení. V trestním řízení má soud povinnost učinit tak způsobem zakotveným v ustanoveních § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Zásadám spravedlivého procesu tak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Je na každém, aby sám posoudil, zda v případech solárních kauz tomu tak je vždy a zda tomu tak je i v odvolacích řízeních.
Přitom dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II US 1975/08 (viz odst. 30 a 31 nálezu, obdobně např. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05) princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existuje-li jakákoliv pochybnost, nelze ji vyložit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, a naopak je nutno ji vyložit v jeho prospěch. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01). Uvedené rozvádí ÚS např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 2042/08, kde je uvedeno: „Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů dle § 226 písm. a), c) tr. řádu. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ Extrémní porušení zásady in dubio pro reo, zakotvené již na úrovni podústavního práva, tj. na úrovni trestněprocesních pravidel obsažených v trestním řádu týkajících se zjišťování materiální pravdy (zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti – viz § 2 odst. 5 TŘ), vede dle Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 888/14) „též k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny.“
Jistě bude zajímavé sledovat, zda vyšší soudy, včetně Ústavního soudu, nebudou mít tendenci ze shora uvedených principů většinově také ustupovat. Pokud by tomu tak bylo, měli bychom si přestat dělat iluze o tom, že žijeme v právním státě.
[1] Více než 3000 negativních mediálních výstupů za posledních 10 let svědčí o tom, že celá tato kampaň je řízená a nemá srovnání s ničím dalším v novodobé historii.
[2] Dle trestních soudů měli obžalovaní v rozhodné době vědět, že nejsou splněny podmínky pro udělení licence, když revizní zpráva byla zpracována v době, kdy FVE nebyla dokončena – soudy se nezabývají otázkou, jak obžalovaní měli vědět, že revizní zprávu lze připravit až po dokončení FVE, v jakém rozsahu má být vyhotovena a jak měli vědět, zda FVE je či není dokončena?
[3] Přitom k uhrazení reálných měrných nákladů na investici realizovanou v roce 2010 by podle lokality FVE a podle nákladů na bankovní úvěr bylo třeba, aby tato výkupní cena, aby byla zachována zákonem garantovaná návratnost investice, byla stanovena v rozmezí 10-12 tis. Kč/MWh. Za cenu 5,5 tis. Kč/MWh by žádná investice do FVE nebyla zahájena.
[4] Toto své tvrzení autor článku opírá o důvodovou zprávu k této novele, kde v obecné části je uvedeno toto: „Avšak do zastavení připojování již distribuční společnosti vydaly kladná stanoviska na připojení 2 352 MW větrných a solárních elektráren. Protože již bylo vydáno kladné stanovisko, lze tyto projekty do konce tohoto roku stále realizovat.“, přičemž ve zvláštní části k čl. I/1 a III na to navazuje toto doplnění: „Jedná se o legislativní úpravu nároku na podporu za výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Tento nárok nově vzniká pouze výrobnám připojeným do elektrizační soustavy ČR. Navrhuje se postup, kdy tento zákon nabude účinnosti od 1. ledna 2011. Od 1. března 2011 budou podporovány pouze solární elektrárny s instalovaným výkonem do 30 kWp, které jsou umístěné na střechách a konstrukci budov. K tomto datu je rovněž garantováno,
že solární elektrárny, které jsou připojené do elektrizační soustavy, budou mít zachované
právo na podporu podle stávajících podmínek.“
[5] Požadavek „úplné dokončenosti“ či prosté „dokončenosti“ by totiž byl v přímém rozporu s tehdy platným ustanovením § 9 písm. c) licenční vyhlášky ERÚ č. 426/2005 Sb.: „…u předčasného užívání energetických zařízení před jejich dokončením povolením k předčasnému užívání stavby před jejím úplným dokončením…“
JUDr. Ing. Petr Petržílek, Ph.D.
