Předseda sněmovního ústavně právního výboru Jeroným Tejc (ČSSD) se v rozhovoru pro Českou-justici.cz věnuje, jak jinak, i oblíbenému šlágru posledních sezón, kterým je boj proti korupci. Východiska, která vidí jako účinná, ale vycházejí pouze z posílení represe, v dalším plošném omezování občanských svobod, tak je ostatně narýsovala již koaliční smlouva.
Platí to o obou atributech, které v této souvislosti zmiňuje – tedy o dalším omezování plateb v hotovosti a o majetkových přiznáních. Problém levice je, že na každý celospolečenský problém, který se objeví, nehledá lék v důsledném uplatňování dosavadních legislativních norem, ale v dalších a dalších regulacích. Aniž by vůbec existovala jakákoli analýza, jak velký určitý problém vůbec je, jaké jsou jeho finanční náklady, a jaké budou finanční náklady při zavádění regulačních opatření.
K čemu majetková přiznání, když zde existují finanční orgány, které by měly na základě srovnání daňových přiznání e veřejně přístupných informací zjistit případné nesrovnalosti, aniž by k tomu musel být zaváděn nějaký nový, právně pochybný institut, který ve svém důsledku může kolidovat s občanskými právy. Děsím se toho, co v podstatě Tejc naznačuje, že by například měla mít policie oprávnění při silniční kontrole prohledávat auto, aby zjistila, kolik je v něm převáženo peněz. To bychom se opravdu ocitli v totalitním státu.
Každá regulace navíc pouze zvyšuje transakční náklady jakékoli nelegální operace a zvyšuje rentu zločinu. (Takže místo například pěti procent z korupční zakázky to bude deset, aby se taková operace vyplatila, a to včetně legalizace výnosů). Bohužel to zvyšuje transakční náklady u bezúhonných občanů. Nikde jsem bohužel v rozhovoru nezaznamenal to, co je jediným účinným lékem na korupci. Tím je co největší omezení veřejného sektoru. To je ale bohužel už mimo Tejcovu politickou orientaci.
V jednom má na druhou stranu poslanec Tejc pravdu. A to ve chvíli kdy říká, že nerozlišuje drobnou, a velkou korupci. Tady si ale vznikající vláda, kterou reprezentuje, uřezává sama pod sebou větev ve svém protikorupčním tažení. Poté, co od Nového roku padly poplatky za pobyt v nemocnici, hodlá vláda zrušit i třicetikorunové poplatky za návštěvu u ambulantních lékařů. Poplatky ale přinesly mimo jiné jeden závažný, byť oficiálně příliš nezdůrazňovaný efekt. A tím je omezení korupce. Přestali jsme prostě dávat drobné úplatky lékařům, ony bonboniéry, obálky, flašky, za přednostní nebo lepší ošetření.
Tak to aspoň vidí v Bruselu. Podle nedávné studie Evropské komise vymizel díky regulačním poplatkům z českých ordinací zvyk dávat lékařům drobné peněžní úplatky jako pojistku lepší péče. Poplatky tak změnily vnímání pacientů. Lidé získali pocit, že když už si platí, jsou zákazníky a nemají potřebu dávat lékaři něco navíc. Psychologický efekt platby přímo na ruku dokázal vytvořit v lidech pocit, že si určitou službu skutečně kupují, že není zadarmo, a proto není potřeba uplácet.
Stalo se módou o korupci hovořit pouze v souvislosti s politikou. Jenže korupce je svým způsobem kulturní fenomén dané společnosti zasahujícím každého jednotlivce, a to, jak je, či není rozšířena v „lidových vrstvách“, ovlivňuje nakonec i chování elit. Z hlediska dopadů je pochopitelně rozdíl mezi koupeným nadstandardem a koupenou veřejnou zakázkou. Z hlediska morálního ale v tom žádný velký rozdíl není. I ten politik, kterého chytnou s milióny, mohl začínat někde s úplatky u doktora, protože jak se říká, s jídlem roste chuť.
Každé opatření, které sníží korupční potenciál, byť by se to týkalo takových prkotin, jako jsou platby u lékaře, by si měl stát hýčkat, a ne je rušit. Vznikající vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL si boj s korupcí vzala jako svou absolutní prioritu. Zachování poplatků je přesně tím opatřením, které proti oné „drobné“ korupci bojuje.
