„Utajovaná informace“ – slovní spojení často znějící jako „zaklínadlo“, pod kterým si řadový občan představí něco, čeho on sám není hoden. Něco „tajemného“, co jest chráněno státem a může být sděleno pouze „vyvoleným“. Ale je tomu skutečně tak? Co pojem utajovaná informace v praxi znamená a co si pod tímto pojmem vlastně představit?
Zákonnou definici utajované informace nalezneme v § 2 písm. a) zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti: „Pro účely tohoto zákona se rozumí utajovanou informací informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací (§ 139).“
Autorka textu použije v souvislosti s poukázáním na pluralitu pojmu „utajovaná informace“ jako příklad aktuálně medializovanou při probíhající mezi Veřejnou ochránkyní práv a Ministerstvem vnitra České republiky (dále jen „ministerstvo“). Ombudsmanka si stěžuje vládě na ministerstvo, že jí neumožnilo zpřístupnění utajovaného spisového materiálu za účelem výkonu její činnosti a vydání jejího adekvátního stanoviska ve věci podnětu ohledně neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění osoby na území podle zákona o pobytu cizinců občance Ruské federace. Zřejmě nejen autorka tohoto textu postřehla, že utajovanou informací v této kauze není zcela jistě informace, že žadatelka je občanka Ruské federace (pravděpodobně ani její jméno a další osobní údaje včetně např. doručovací adresy), že se domáhá u ombudsmanky pomoci proti rozhodnutí ministerstva a ani utajovanou informací není informace, že ministerstvo v tomto konkrétním případě žádost této konkrétní žadatelky zamítlo s odkazem na blíže nespecifikované utajované informace získané od zpravodajských služeb, ze kterých vyplývá, že zájmová osoba je ohrožením pro bezpečnost státu. A to i přesto, že některé tyto údaje se zcela jistě v utajovaném stanovisku (pokud toto existuje a bylo ministerstvu doručeno), ve své dílčí podobě nacházejí. Pokud by tomu totiž bylo jinak, nemohla by být tato kauza a jakékoliv informace z ní vůbec medializovány a žádní aktéři by se k ní nemohli vyjadřovat v otevřeném veřejném režimu.
Ombudsmanka dle svého vyjádření má v dané konkrétní kauze pochybnosti o existenci utajované informace a primárně požaduje pro své relevantní rozhodnutí hlavně důkaz o tom, že vůbec nějaké utajované stanovisko zpravodajských služeb k zájmové osobě existuje a zda je v něm obsažen závěr, který byl důvodem zamítnutí žádosti.
Dle názoru autorky textu v tomto případě nic ministerstvu nebrání v tom, aby ombudsmance poskytlo učiněnou kopii stanoviska zpravodajských služeb se začerněnými podstatnými „ohrožujícími“ údaji, ale s viditelným závěrem a doložilo ombudsmance tímto důkazem existenci a faktickou doručenost této utajované informace v listinné podobě. Ombudsmanka se vyjádřila jasně, že nemá v úmyslu činnost zpravodajských služeb nikterak prověřovat (což jí ani zákon neumožňuje), ale jde jí hlavně o to, aby učinila zjištění, že utajovaná informace, na základě které došlo rozhodnutím vrchnostenského charakteru k zásahu do práv žadatelky, prokazatelným způsobem skutečně existuje, protože v dané věci není dána možnost soudního přezkumu a v úvahu žadatelce proto přišla jako odpovídající možnost požádat o nezávislé šetření a vyhodnocení postupu ministerstva právě ombudsmanku.
Pokud se jedná o nižší stupně režimu utajení (což je v praxi velmi časté a nejvíce pravděpodobné), tak zde není potřeba souhlasu původce utajované informace k tomu, aby adresát informace tuto mohl poskytnout dle svého uvážení dalším adresátům a to i za předpokladu, že utajovaná informace byla původcem adresovaná primárně pouze jemu. Stejně tak není potřeba souhlasu původce utajované informace k tomu, aby si mohl adresát učinit případně kopii doručené utajované informace, kterou by dle svého uvážení a potřeby mohl i upravit. Zde by se pak zřejmě uplatnilo staré české přísloví – „vlk se nažral a koza zůstala celá“.
Kdy stejně tak by mohl být ze strany ministerstva vypracován i úplně nový utajovaný dokument zaevidovaný do administrativní pomůcky pod nové jednací číslo, ve kterém by se uvedly a pečlivě prokomparovaly některé dílčí zájmové informace pocházející z dokumentů bezpečnostních složek s novými informacemi pocházejícími ze samostatné činnosti ministerstva a které by případně mohly ombudsmance stačit pro výkon zákonné pravomoci, ale přitom by se v takovémto novém utajovaném dokumentu nezmínilo nic, co by mohlo činnost zpravodajských služeb či Policie České republiky ohrozit.
S různými utajovanými informacemi se v praxi může v případě potřeby nakládat autorkou nastíněným způsobem a nejedná se o nic nestandardního. Konkrétní utajovaná informace může při splnění zákonných podmínek vzniknout jak z komparace jednotlivých různých neutajovaných informací, tak i z komparace neutajovaných a utajovaných informací, a stejně tak může být z utajované informace vyčleněna její dílčí část, se kterou bude nadále nakládáno buď jako se samostatnou utajovanou informací nebo jako s novou informací neutajovanou.
Ve zmiňované kauze je v rámci nastíněného řešení dle názoru autorky potřeba vzít v potaz důležitý fakt, že Veřejný ochránce práv je jeden ze subjektů státu, kterému je přístup k utajované informaci všech stupňů utajení umožněn přímo ze zákona a tudíž bylo zákonodárci zcela jistě předpokládáno, že tento subjekt bude adresátem utajovaných informací, které bude potřebovat pro výkon své činnosti a s poskytnutými utajovanými informacemi bude nakládat v souladu s „de lege lata“ a nedovolí si jejich případným vyzrazením způsobit jakékoli ohrožení zájmu České republiky. Ostatně v případech nevydání či zrušení osvědčení žadatelům Národním bezpečnostním úřadem existuje zákonná možnost nechat takovéto rozhodnutí přezkoumat soudem, kdy všichni soudci mají taktéž přístup k utajovaným informacím všech stupňů utajení přímo ze zákona. V případech přezkumu se pak soudu předkládají v souvislosti s podanou žalobou i konkrétní utajovaná podkladová stanoviska, která pocházející od zpravodajských služeb či od Policie České republiky a jejichž adresátem byl Národní bezpečnostní úřad. Tedy tato utajovaná podkladová stanoviska se soudu předkládají v situaci, kdy soud nebyl v žádném případě jejich zamýšleným adresátem. V této souvislosti existují judikaturní rozhodnutí, že pokud soud neobdrží konkréta (často pocházející od některé ze zpravodajských služeb), na základě kterých by si mohl učinit svůj nezávislý právní názor a objektivně ve věci rozhodnout, tak pak sice rozumí tomu, že tyto specializované státní složky chrání své informační zdroje a své operativní postupy, ale pokud soud nebude mít k dispozici od těchto složek dostatečně určitý informační podklad včetně popisu zdroje a způsobu získání informací, tak v důsledku takového právního stavu soud vyhoví žalobci a rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu zruší. Je dobré si připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 105/2017 – 40, kde se hovoří: „Z toho, co je obsahem správního spisu, včetně jeho utajované části, však nelze učinit žádný závěr, zda informace zpravodajské služby popisuje skutečný stav věcí, anebo zda se jedná o tvrzení zcela či zčásti smyšlené nebo zkreslené. Není z ní patrné, jakým způsobem byla získána a o jaká (a jak věrohodná) konkrétní skutková zjištění se opírá. Nezávislému příjemci informací, jímž je v daném případě soud, pak nezbývá nic jiného, než této informaci uvěřit nebo neuvěřit. Takový podklad rozhodnutí není v právním státě přípustný, jestliže rozhodnutí správního orgánu, třebaže zcela legitimně podléhá vysokému stupni utajení, zasahuje do tak významných subjektivních práv stěžovatele, jakým je základní právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Představa, že soud uvěří zpravodajské službě, aniž by měl možnost si ověřit, že její tvrzení spočívají na skutečných a pravděpodobně pravdivých informacích, by znamenala rezignaci na kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě (srov. rozsudek ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 As 73 / 2012 – 43).
Autorka textu si je samozřejmě vědoma rozdílného zákonného přístupu k možnosti přezkumu ve věcech udělování státního občanství a pobytu cizinců a ve věcech bezpečnostního řízení týkajícího se přezkumu bezpečnostní spolehlivosti a případné existence bezpečnostního rizika pro žadatele či držitele osvědčení, nicméně i přesto je důležité opět vyzvednout fakt, že postavení ombudsmanky a soudce v možnosti zákonného přístupu k utajovaným informacím je rovné.
Pro čtenáře bude jistě přínosné, když se v souvislosti s předmětným pojmem zamyslí také nad sdělením kancléře jedné ze zpravodajských služeb České republiky, který se nepřímo vyjádřil do veřejného média ve smyslu, že byť je informace veřejně dostupná (viz zjištění a dotazy redaktorů tohoto média ohledně adresy zájmového domu v Praze), tak je přesto v propojení se zpravodajskou službou utajovaná. Doslovná veřejnosti přístupná citace jeho e-mailové odpovědi zní: „Je potřeba zdůraznit, že většina informací, které se jakkoliv dotýkají činnosti zpravodajské služby, jsou informacemi utajovanými“. Toto vyjádření velmi dobře zapadá do stručného sdělení, které chtěla autorka pomocí tohoto textu předat čtenářům ohledně statusu pojmu „utajovaná informace“.
Závěrem textu je deklarace autorky, že s definicí pojmu „utajovaná informace“ se dá velmi dobře pracovat, neboť se nejedná o pojem statický, netvárný a neměnný. Ve finále vždy záleží na tom, jaké soubory různých informací se vzájemně propojí a poskládají tak, aby v důsledku tohoto postupu zavdaly příčinu k vytvoření „utajované informace“ ve smyslu zákonné definice.
Zdeňka Kovaříková
