V poslední době se mediálně často řeší trestní kauzy (např. obv. Machala, obv. Ratajský, popř. již dříve pravomocně skončená kauza ods. Švábenský – kdy informace o těchto kauzách jsou široké veřejnosti dostupné), v rámci kterých se hovoří o tzv. „falešných informátorech“. Tedy o informátorech, kteří dle následných názorů orgánů činných v trestním řízení ve skutečnosti žádnými informátory nebyli. Téma opravdu složité a specifické, zasluhujíc bližšího rozboru.
Kdo je informátorem řeší zvláštní zákony – např. zákon o Policii České republiky, kde se v § 73 hovoří, že: „Informátorem se rozumí fyzická osoba, která poskytuje policii informace a služby takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena její spolupráce s policií.“ Zákon o Generální inspekci bezpečnostních sborů v § 42 hovoří o tom, že generální inspekce bezpečnostních sborů podpůrně operativně pátrací prostředky používá při plnění svých úkolů podle § 72 zákona o Policii České republiky, a pro použití těchto prostředků se použijí obdobně § 72–77 taktéž zákona o Policii České republiky.
Totožnost informátora tedy nesmí být prolomena, neboť z logiky věci vyplývá, že pokud by k tomu docházelo, státní orgány by se v budoucnu musely obejít bez informátorů. Vždyť kdo by chtěl být informátorem s vědomím rizika, že je přípustná možnost reálného veřejného vyzrazení jeho totožnosti, že? Důležitá otázka ale je, zda i tzv. „falešný informátor“, který je odpovědným orgánem primárně označen jako informátor, řádným postupem schválen a zaveden do evidence informátorů, je tedy vlastně informátorem či nikoli?
Autorka textu se domnívá, že pokud informátor nesplňuje povinné zákonné znaky, tak informátorem v souladu s dikcí zákona není, i když tak může být v některých případech účelově odpovědným orgánem označen. Otázka ovšem je, kdo je de iure kompetentní toto v celé rozsahové šíři stanovit. Policejní orgán, státní zástupce, soud? Nebo by to měli učinit zákonodárci v rámci některých novelizačních znění, a přesně nadefinovat, kdo informátorem je, a kdo jím být prostě nemůže i přesto, že o něm příslušný odpovědný orgán tvrdí, že jím je?
Dále je v této souvislosti nutné poukázat i na ustanovení trestního řádu, kde je v § 99 odst. 3 stanoveno, že pokud se bude jednat o utajované informace ve stupni utajení Vyhrazené a Důvěrné, je možno o nich v rámci trestního řízení při svědecké výpovědi vypovídat bez nutnosti předchozího zbavení povinnosti mlčenlivosti. Informátor je podpůrně operativně pátrací prostředek, který je zpravidla zpracováván v těchto nižších stupních utajení (což ostatně vyplývá ze znění § 3 zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti). Je tedy k zamyšlení, jak by v praxi mělo „správně“ probíhat, pokud by se svědkovi v rámci jeho svědecké výpovědi pro potřeby trestního řízení pokládaly otázky směřující na status informátora. Měli tuto možnost na mysli zákonodárci, když toto ustanovení do trestního řádu implementovali? Došla zákonodárcům možná hrozící kolize různorodých zákonných zájmů?
Zákonodárci zřejmě nepočítali s tím, že status informátora může být zneužíván k páchání trestné činnosti díky specifickým operativním postupům, které se na tento status váží. V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že pokud se mediálně hovoří o tom, že údajně existuje systém nějaké tvz. Blokace, při které dochází k „podchycení“ vybrané osoby v evidencích dostupných příslušným orgánům za určitým účelem, tak je na místě se zamyslet, zda podobným sdělením – pokud je pravdivé (v mediálním virtuálně veřejně dostupném prostoru je předmětné sdělení rozsáhleji konkretizováno) – nemohlo dojít k úniku utajované informace? V daném případě by se dle názoru autorky totiž mohlo jednat o vyzrazování utajovaných informací v souvislosti s prováděním konkrétních podpůrně operativně pátracích postupů, jejichž vyzrazení široké veřejnosti může do budoucna způsobit újmu či nevýhodu zákonem chráněnému zájmu. Protože proč by měla široká veřejnost v souvislosti s odkazy na konkrétní případy vědět, že údajně existuje nějaký blokační systém a znát jeho cílené funkcionality? A pokud je potřeba s informacemi tohoto druhu v rámci trestního řízení jakkoliv nakládat, pak je nutno dle názoru autorky textu činit tak v utajovaném režimu. A pokud by i přesto k vyzrazení takto ložené informace došlo, tak buď by někdo vyzradil informaci, která byla označena jako utajovaná, nebo by vyzradil informaci, která jako utajovaná označená nebyla, ale být měla – nicméně ať tak či tak došlo by k porušení zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
Bohužel některé odborné logické postupy, jež mají za cíl utajovat informace potřebné pro zdárný průběh šetření, prověřování či vyšetřování trestné činnosti před „nepovolanými“, ne vždy jsou v povědomí těch, kdo s takovými informacemi nakládají. Pak je ovšem na místě, aby konkrétní „vrchnost“ přiléhavě stanovila, jakým způsobem mají být vyprofilované osoby, které mají na starost školení a metodiku problematiky ochrany utajovaných informací v rámci trestního řízení. Např. dle zjištění autorky textu na NCOZ SKPV (kde se zpracovává ročně cca 10 tisíc utajovaných dokumentů) metodici pro oblast ochrany utajovaných informací ustanovení do těchto konkrétních metodických funkcí, nemají pravděpodobně žádné vlastní praktické zkušenosti získané v rámci trestního řízení, neboť na předmětně koncipovaný dotaz položený dle zákona o svobodném přístupu k informacím, bylo autorce textu náměstkem útvaru Richardem Ohnoutkou odpovězeno, že poptávaní metodici splňují kvalifikační podmínky pro výkon služby dané zákonem (no ještě snad aby je nesplňovali…) – ale o zkušenostech z trestního řízení – tak, jak byla položena otázka – nebylo v odpovědi ani slovo. Tedy jak si lze takovou odpověď vyložit? A jak to mají stanovené další – v trestním řízení zainteresované orgány? Koho předmětné zajímá, má možnost se v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím orgánů státu ptát – zákonné právo na odpověď má každý občan.
Zdeňka Kovaříková
