Nejvyšší soud České republiky opět podlehl pokušení zákony opravovat či vylepšovat, tvrdí v souvislosti s případem policejního odposlouchávání novináře Janka Kroupy právník Aleš Rozehnal. Argumentuje přitom rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva i českého Ústavního soudu.

Nejvyšší soud České republiky nedávno rozhodl, že právo na ochranu novinářského zdroje lze v některých případech prolomit, a to například tehdy, když vlivný člověk poskytne žurnalistovi tajnou informaci s cílem zmařit vyšetřování korupce nebo jiné závažné trestné činnosti ve státních strukturách.

Pokušení Nejvyššího soudu

V takových případech podle Nejvyššího soudu připadá v úvahu odposlech novináře s cílem zjistit, kdo a s jakým úmyslem informaci poskytl. Podle soudu nemůže být v zájmu demokratické společnosti chránit osobu působící ve státních strukturách, která neveřejnou informaci vyzradí s cílem probíhající šetření zkomplikovat či dokonce zmařit jeho úspěšnost anebo proto, aby tímto způsobem dosáhla svého obohacení.

Nutno konstatovat, že toto rozhodnutí soudu nemá oporu v hmotném právu a že Nejvyšší soud České republiky opět podlehl pokušení zákony opravovat či vylepšovat.

Osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku, má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací a právo odepřít předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací.

Právo na ochranu zdroje je koncipováno mimořádně široce a připouští velmi málo výjimek. Polemika, zda je to správné či nikoli je jistě na místě, stejně tak jako to, že pokud platí takto široce pojaté právo na ochranu zdroje, měly by ho soudy respektovat.

Kauza Goodwin vs. Tetra Ltd.

V roce 1989 získal britský novinář William Goodwin tajné informace týkající se ekonomické situace společnosti Tetra Ltd. Tato společnost následně zahájila soudní řízení, kterým se snažila dosáhnout zákazu publikování článku a zjistit, jakým způsobem a od koho došlo k úniku důvěrných informací. Soud novináři nařídil tento zdroj prozradit, což odmítnul a byl za pohrdání soudem pokutován částku 5.000,- liber.

Po vyčerpávání všech vnitrostátních opravných prostředků se William Goodwin obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že právo na svobodu projevu zahrnuje právo novinářů, aby nezveřejňoval svůj zdroj informací. Soud rovněž zdůraznil, že ochrana novinářských zdrojů je jednou ze základních podmínek pro svobodu projevu, a že bez této ochrany se zdroj informací může nechat odradit od pomoci médiím při informování veřejnosti o otázkách veřejného zájmu.

V důsledku toho by byla ohrožena zásadní role médií jako veřejného hlídacího psa a schopnost médií poskytovat přesné a spolehlivé informace.

Vojenské komando na Kavčích horách

Prakticky stejnou argumentaci použil Ústavní soud, když zrušil soudní příkaz, který umožnil v březnu 2011 vojenské policii zasahovat v budově zpravodajství České televize na Kavčích horách. Komando hledalo u redaktora Karla Rožánka spis Vojenského zpravodajství, který souvisel s kauzou bývalého šéfa vojenské tajné služby Miroslava Krejčíka.

Ústavní soud konstatoval, že orgány činné v trestním řízení nevyčerpaly všechny možnosti, které měly k dispozici, aby si opatřily dostatek informací, aby zjistily, kdo byl vlastně původcem vyzrazení utajované informace. Ústavní soud připustil, že za určitých okolností může být omezeno právo na ochranu zdroje a svobodu projevu – zejména v situaci, kdy jsou ve hře vážné zájmy státu a jeho bezpečnosti. Mimochodem taková úvaha vzbuzuje pochybnosti, protože výjimky z ochrany zdroje jsou velmi detailně stanoveny zákonem.

Korupce? Na výjimku slabé

Ochrana profesionální vztahů mezi novináři a jejich zdroji má vyšší význam než skutečná hodnota informací pro veřejnost. Prozrazení zdroje by mohlo mít odrazující účinek na připravenost budoucích zdrojů poskytovat novinářům informace, což by v konečném důsledku vedlo k omezení práva na informace. Státní orgány se rovněž musí zdržet opatření, která vedou k faktickému omezení práva na ochranu zdroje, tedy např. domovních prohlídek či zabavování věcí novinářů.

S ohledem na důležitost ochrany novinářských zdrojů pro svobodu projevu v demokratické společnosti je možno toto právo omezovat jen tehdy, pokud je to odůvodněno naléhavým požadavkem ve veřejném zájmu. Právo na ochranu zdroje a obsahu informací je koncipováno široce, ale není absolutní. Neuplatní se v případě, že by novinář pomáhal pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.

Stejně tak by se právo na ochranu zdroje a obsahu informací se neuplatnilo v případě, kdy by se novinář hodnověrným způsobem dozvěděl, že někdo připravuje, páchá či spáchal trestný čin vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, teroristického útoku a další závažné trestné činy. Maření vyšetřování korupce tedy takovou výjimkou z obecného pravidla ochrany zdroje není.

Povinnost mlčet

Některé členské státy Rady Evropy zavedly do svého vnitrostátního práva dokonce striktní povinnost zachovat mlčenlivost o novinářských zdrojích, které váže i samotné novináře. Takový postup je však přehnaný a není nutno sankcionovat novináře, kteří se rozhodli odhalit své zdroje. Novináři by obecně měli mít silný profesionální zájem na udržení jejich důvěrného zdroje, aby nedošlo k odrazení jejich budoucího zdroje a tudíž k ohrožení jejich vlastní budoucí práce.

Aleš Rozehnal
(Psáno pro server HlídacíPes.)