Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (za ANO) v Otázkách Václava Moravce (ČT 24 3. 5. 2015) kriticky poukázal na jednání obhajoby v kauze Rath. Nelíbí se mu zdržování soudního řízení. Ovšem je správné hájit práva obhajoby před rychlostí soudního řízení. Evropské trestní právo vychází z principu, že je lepší, když nebude odsouzeno deset vinných, než když bude odsouzen jeden nevinný.
Při obrovském počtu (přes 100 000 ročně) trestních stíhání je jisté, že i u nás dochází k justičním omylům a je odsouzen nevinný. Není to časté, ale pro postiženého člověka je to křivda nesmírná, kterou nemůže odčinit ani rehabilitace, omluva státu a peněžní odškodnění. Přitom mohou být uloženy i velké tresty.
Konečně i v případě Jiřího Kajínka odsouzeného na doživotí, jsou pochybnosti. V jeho prospěch podali stížnost pro porušení zákona bývalí ministři spravedlnosti Pavel Rychetský a Jaroslav Bureš. Oběma dělal prvního náměstka Josef Baxa. Jestliže dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, dnešní předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš a dnešní předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa ve svých dřívějších funkcích svými kroky vyjádřili pochybnosti o správnosti procesu s doživotně odsouzeným, je to významný signál od vrcholných představitelů justice o pochybnostech nad tímto doživotním trestem.
Právo na obhajobu je nadřazeno ostatním zájmům v soudním řízení. Musí jej mít všichni, byť se zdá, že věc je jasná. Jinak bude přibývat tragických justičních omylů. Do práva na obhajobu patří i možnost využívat procesní návrhy a postupy, které zákon umožňuje. Je na soudci, aby v konkrétním případě nepřipustil zbytečné obstrukce. Je však proti základům evropské trestněprávní kultury pod záminkou zrychlení řízení připravovat zákonné změny, které by oslabily práva obhajoby.
Kauza David Rath – Každý má právo na zákonný proces
V kauze Rath je podivné, když ministr útočí jen na obhajobu a nekomentuje pošlapání práva Krajským státním zastupitelství v Ústí nad Labem a Nejvyšším státním zastupitelstvím. Každý má právo, aby státní orgány v jeho trestním řízení postupovaly podle zákona. Dodržení formální stránky trestního řízení je pojistkou proti zneužití moci.
Patří sem, že ve věci musí být činné příslušné státní zastupitelství a všichni mají právo na zákonného soudce. Trestní řízení dozoruje a obžalobu podává státní zastupitelství, kde se čin stal. Práva mají i obvinění z trestných činů.
V Rathově případě se čin stal ve Středočeském kraji, snad část jednání proběhla v Praze. Z těchto dvou krajů ze zákona měl být určen státní zástupce i soudce pro přípravné řízení. Nicméně věc byla z počátku řešena v severních Čechách, kam trestní věc předalo Nejvyšší státní zastupitelství pod vedením Pavla Zemana. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem bylo činné dlouhou dobu, než věc předalo středočeskému Krajskému státnímu zastupitelství. Dokonce soudce rozhodující o vazbě byl do Prahy přivezen z Ústí nad Labem.
Na akci se zviditelnila Lenka Bradáčová. Ale jednání státních zástupců, kteří trpí nezákonnou příslušnost v trestních řízeních, je jednáním mrzkým. Je nutné na něj poukazovat a v zájmu obhajoby právního státu jako pokleslé kritizovat. Lenka Bradáčová se v kauze medializovala, ale nenesla právní odpovědnost. Nebyla dozorovou státní zástupkyní. Co kdyby se kauza nepovedla? Pro takový případ byla formálně ponechána jiným státním zástupcům.
Kauza Jaroslav Přikryl – Kriminalizace obhajoby
Příkladem pošlapání práva na obhajobu je i odsouzení bývalého policejního ředitele v Brně a následného ředitele Městské policie Brno Jaroslava Přikryla. Státní zastupitelství jej obžalovalo a soudce Městského soudu v Brně odsoudil za to, že v rámci své obhajoby uvedl státnímu zastupitelství údaje o správních řízeních, které znal jako ředitel Městské policie a které dokazovaly, že špatné parkování bylo v Brně někdy řešeno domluvou.
Tedy: státnímu zastupitelství doložil příklady, které jej, podle jeho názoru, měly vyvinit z toho, že i on určité případy řešil domluvou tím, že poukázal na údaje evidence Městské policie. Tedy že to není výjimečná praxe. Za to vše jej brněnský soudce Martin Vrbík odsoudil 5. 3. 2015 na 20 měsíců nepodmíněně! Přitom již byl v téže věci rozsudek Městského soudu v Brně dříve zrušen Nejvyšším soudem.
Rozsudek útočí na právo člověka na obhajobu, neboť hodnotí jako neoprávněné to, že obviněný vůči státnímu zastupitelství odkáže na údaje v úředním informačním systému a žádá jejich provedení jako důkaz ve prospěch obhajoby. Právo na obhajobu není jen v soukromém zájmu obviněného, ale je i veřejným zájmem, jelikož zájmem státu i právního řádu je nedopustit odsouzení nevinných. Z tohoto pohledu musí být vykládáno i právo navrhovat a provádět důkazy ve prospěch obhajoby, což je i povinnost orgánů činných v trestním řízení. Hodnotit předání informace státnímu zastupitelství v rámci realizace tohoto práva jako nezákonné je proti obsahu i účelu ústavního práva na obhajobu.
Priorita obhajoby
Pokud svá práva ztratí obhájci, ztratí je všichni lidé v této zemi. Proto je správná činnost Unie obhájců, která v zájmu všech budoucích nevinně obviněných pranýřuje bezpráví.
Zdeněk Koudelka,
autor je advokát
