„Nelze se jen spolehnout na odbornou radu, musíte ji také kriticky hodnotit,“ reagoval na nedávném semináři „Zastupitel v právu“ náměstek nejvyššího státního zástupce Jiří Pavlík na dotaz z pléna, zda se mohou komunální politici vyhnout trestnímu stíhání, když se opřou při svém rozhodování o názor znalce. Jak pak vyplynulo z diskuse, měli by také zastupitelé volit nejlépe více znalců a dbát na několik zásad, včetně kontroly zadání.
Kdyby se touto radou náměstka Pavlíka a také zmíněnými doporučeními odborníků řídila lounská státní zástupkyně Radka Pavlišová, která na základě chybně zadaného a špatně zpracovaného znaleckého posudku podala žalobu na deset zastupitelů města Postoloprty, mohla by si ušetřit kárnou žalobu. Její obhajoba – jak vyplývá z repliky ke kárné žalobě, kterou na ni podala ministryně spravedlnosti Marie Benešová, a kterou zveřejnil i se žalobou zájmový spolek Unie státních zástupců – je založena mj. na tom, že se právě mohla a měla spolehnout pouze na jeden znalecký posudek. Ten totiž založil pochybnost a platí přece zásada, že v pochybnostech se žaluje.
Podle názoru státní zástupkyně Pavlišové navíc nebyl dán důvod o znaleckém posudku pochybovat. „Co se týče případných vad posudku, tak je třeba zdůraznit, že koncepce znaleckého zkoumání je založena na presumpci správnosti takových posudků. Za tímto účelem jsou znalci vybíráni podle své odbornosti, skládají slib a jsou vázání podobnými povinnostmi jako soudci a státní zástupci. Jejich posudky požívají primárně důvěru, pokud není nějakým způsobem prolomena. Ta může být prolomena zjevnou nesprávností či nelogičností nebo posudkem jiným a posouzení je vždy otázkou individuální. Ani jedna z těchto podmínek naplněna nebyla a kárně obviněná neměla zásadní důvod posudku nevěřit,“ stojí v její replice ke kárné žalobě.
V replice se dále uvádí, že obvinění zastupitelé sice zpochybňovali metodu znaleckého posudku, avšak k jejich názoru nemohla státní zástupkyně přihlížet, neboť platí, že nikdo nemůže být soudcem ve svém sporu, a tedy ani znalcem. „Má snad postavení obviněného povahu dohledového orgánu vůči znalci či státnímu zástupci? Je snad obviněný arbitrem sporu?“ pokládá Pavlišová řečnické otázky.
Ke své škodě také obvinění nepředložili konkurenční znalecký posudek, učinili tak až při hlavním líčení a pro opatření si dalšího znaleckého posudku tudíž nebyl podle Pavlišové žádný důvod. „Obviněný má právo předložit posudek jiný, a to i v přípravném řízení, což se ale nestalo. Stalo se to až v hlavním líčení. Státní zástupce tedy neměl oporu pro zpochybnění znaleckého posudku. Samotná odborná kritika posudku v přípravném řízení pak není sama o sobě důvodem pro zjednání posudku revizního,“ píše kárnému senátu Pavlišová. To, že nebyl na stole v přípravném řízení žádný konkurenční znalecký posudek, pak v připojeném prohlášení tvrdí i zájmový spolek USZ.
V tomto případě se však dopouštějí obhajoba i zájmový spolek nepravdy. V rámci svých výpovědí a písemných podání totiž někteří z obviněných zastupitelů výslovně uvedli, že existují posudky, které si pro účely poskytnutí hypotečního úvěru nechaly ve stejném čase dělat banky. Tato skutečnost pak byla následně potvrzena i u hlavního líčení, kde tito znalci dokonce svědčili.
Stejně tak byla zpochybněna i samotná kvalita posudku, protože bylo při výpovědi jednoho z obviněných uvedeno, že v posudku se mají nacházet pasáže opsané z jiného, staršího posudku, který si pro účely ocenění nechalo před lety město dělat. Dokonce byla označena při výpovědi konkrétní pasáž, která to dokazuje: policií opatřený znalec měl v posudku ocenit objekt, který byl mezitím stržen a na pozemku se již nenachází.
Indicií pro vyvolání pochybností o policejním posudku tedy měla státní zástupkyně Pavlišová dost. Problém je, že se s nimi ve svém rozhodnutí o stížnosti proti zahájení trestního stíhání, ani později, nijak argumentačně nevypořádala, naprosto tyto skutečnosti ve svých úvahách pominula.
Kdyby do svých rozhodnutí Pavlišová napsala, proč k těmto námitkám nepřihlíží, proč je z jejího pohledu posudek policií přizvaného znalce bezvadný či proč si nevyžádá znalecké posudky bank, lze se domnívat, že by důvodnost kárné žaloby byla nižší. Na tomto místě stojí za připomenutí, že kárný senát nedávno zprostil jednu státní zástupkyni kárného řízení právě proto, že její nadřízení se v rozhodnutí s její argumentací nijak nevypořádali, pominuli ji, a proto ona mohla mít za to, že postupuje lege artis.
Stejně tak nelze přehlédnout další nepravdivé tvrzení obhajoby, které spočívá v tom, že u soudu byl posudek zpochybněn až po výpovědi znalce, kterého přizvala obhajoba. Jako přímý účastník jednání jsem byl svědkem toho, že nevěrohodnost policejního znalce vyplynula již z jeho samotné výpovědi před soudem, kdy nebyl schopen logicky a přesvědčivě odpovídat na soudem a obhajobou položené otázky.
V replice kárně žalované Pavlišové se lze také dočíst, že jsou profese, které musí nést vyšší míru rizika kompromitace skrze trestní řízení. „Existují samozřejmě povolání, která nesou vyšší riziko takové kompromitace a ti, kdo si tato povolání volí, by s tím měli být srozuměni, stejně jako voják je vystaven jiným rizikům a shora uvedený hypotetický profesor je celý život vystaven civilnímu či trestnímu riziku právní sankce, pokud při své práci udělá chybu, tak ten, kdo nakládá s veřejnými prostředky, musí počítat s takovými možnými riziky,“ popisuje své úvahy Pavlišová, kterou v řízení zastupuje advokát Pavel Uhl. K tomu se ještě přidává přesvědčení, že je ve společnosti poptávka po stíhání hospodářské kriminality, která je ovšem složitá, a tak jsou obžaloby často jakýmsi testem. „Hospodářská kriminalita a korupce v širším slova smyslu jsou totiž poměrně zásadním ohrožením společnosti a zájem jejím na důsledném stíhání, které sebou obnáší potřebu testovat před soudem kauzy sporné, je silný,“ stojí doslova v replice, v níž se Pavlišová domnívá, že kárná žaloba je v podstatě zásahem do nezávislosti státního zástupce a jeho práva na právní názor.
Je ovšem namístě se ptát, proč by zásada v pochybnostech žalovat neměla za této situace platit i pro kárné žalobce. Zda v logice, že zde jsou skupiny osob, které musí snést vyšší míru kompromitace prostředky justičními, mezi ně nespadají i státní zástupci. A zda zde není silný veřejný zájem společnosti na rozlišení hranice mezi právním názorem na straně jedné a neodborným postupem na straně druhé. V opačném případě, v logice slov v replice obsažených, by pak totiž společnost mohla mít oprávněný dojem, že je zde dvojí metr.
Petr Dimun
