Pojďme si v úvodu připomenout, že je-li oběti způsobena trestným činem újma, má právo v adhezním řízení žádat, aby trestní soud o jejím nároku rozhodl kladně. Cílem tohoto článku není udělat exkurz do všech nároků poškozených, ale upozornit na nešvar, který se v naší justici zkrátka stále objevuje a jen tak nepoleví. Níže popisovaný nešvar není plošný. Jsou soudy, které se k takové praktice nesnížily a těm bych chtěla v úvodu tohoto příspěvku za oběti poděkovat. Takových přístupů je ale bohužel málo, a naopak převládá negativní zkušenost.

Zhruba před 10 lety, kdy došlo k významnému posílení práv obětí v trestním řízení, se zmocněnci obětí snažili uplatnit nároky poškozených v adhezním řízení, aby oběti nebyly retraumatizovány v civilních řízení. V této chvíli je třeba připomenout, že tehdy trestní soudci se najednou začali potýkat s civilním prvkem ve svých zaběhlých koloritech a zprvu většinu nároků poškozených odsouvali do civilních řízení. Zmocněnci se nevzdávali a logicky se našli tzv. soudci průkopníci, kteří začali o nárocích obětí rozhodovat přímo v trestním řízení. To se mezi zmocněnci rozkřiklo, vzájemně si vyměňovali tyto první vlaštovky a ve svých kauzách se domáhali pro své oběti legitimního očekávání. Nakonec se za oběti postavil i Ústavní soud, když vyslovil myšlenku, že je povinností trestních soudů o nároku kladně rozhodnout, zvláště u zvlášť zranitelných obětí, pokud oběť svůj nárok řádně do adhezního řízení připojila a trestní senát má dostatek podkladů o nároku rozhodnout. Tato spása z Joštovy ulice napomohla obětem k získání alespoň nějakého odškodnění. Tím „alespoň nějakým“ myslím zpravidla nemajetkovou újmu z titulu zásahu do osobnostních práv oběti, jejího života, zdraví, integrit atp. V tu chvíli se na scéně začaly objevovat trestní rozsudky, kde byly obětem přiznávány statisícové částky, někdy dokonce částky sedmimístné. V tu dobu soudci rozhodovali o nárocích poškozených prakticky s čistým svědomím, jak je to skvělé, že ty oběti nemusí odkazovat na civilní řízení a znovu je vystavovat oživování traumatických vzpomínek. Oběti tedy měly našlápnuto hodně dobře…

Obrat nastal v době, kdy zmocněnci zasílali soudům vyúčtování za právní služby dle advokátního tarifu, kde ustanovení § 10 odst. 5 AT nebylo tak hojně skloňováno, jako je tomu dnes. V této situaci je třeba připomenout, že odměny zmocněnců prakticky odpovídaly odměnám advokátů ve sporných řízení o náhradě újmy na zdraví, což bylo v pořádku, neboť tyto typy újem a náročnost zastupování se podobaly. Ať už zmocněnec nebo právní zástupce ve sporném řízení, oba musí umět číst z lékařských zpráv, musí se umět orientovat ve znaleckých posudcích jak z oboru zdravotnictví, tak psychologie.

Jenže….přiznávané částky zmocněnců se postupem času staly trnem v oku soudců a v letech 2018 – 2019 se zastavilo odškodňování obětí na nějakých 80.000 – 150.000,- Kč, výjimečně 200.000,- Kč podle závažnosti následků. Jinými slovy, aby z rozpočtové kasy soudů nešlo na odměnu zmocněnců tolik, raději soudy snížily základ, ze kterého se odměna zmocněnci vypočítala.  Kdo to odnesl? No přeci oběť, která byla z velké části najednou odkazována do civilního řízení. A tato praxe se hojně nese až do současnosti, a přijetím nové vyhlášky o advokátním tarifu definitivně oběti ztratily naději na případné valorizování jejich nároku na odškodňování. A to vše v situaci, kdy se MSp prezentuje návrhem Lex Anička, kde zamýšlí valorizovat peněžitou pomoc pro oběti a současně v kontextu, kdy Ústavní soud ve svém loňském nálezu ze dne 8.3.2023, sp. zn. I. ÚS 1010/22 apeluje, aby obecné soudy určovaly výši odškodnění, ke které dojdou též komparací jiných případů tak, že zasadí srovnávanou částku do ekonomického kontextu doby jejího přiznání. To je nosný závěr Ústavního soudu, kterým musí být nalézací soud vázán. Poruší-li obecný soud tento princip odškodňování, dopustí se soud svévole! Ač zmocněnci soudům předkládají ke srovnání trestní rozsudky z doby, kdy se obětem dostávalo rozumného odškodnění, v současné době soudy taková rozhodnutí převážně ignorují se záměrem chránit své ekonomické cíle v podobě soudní kasy. No není to svévole jako vyšitá?

Cílem tohoto článku je tedy poukázat na smutné praktiky některých soudců, kteří namísto toho, aby svým rozhodnutím předcházeli druhotné viktimizaci obětí, v zájmu zajištění vlastního rozpočtu v kladných číslech, prakticky hází oběti do jámy lvové. Oběti poslední roky odchází z trestního řízení naprosto vysáté a bez adekvátního odškodnění, na které mají bez pochyby nárok. Oběti jsou natolik vysílené a znechucené tímto systémem, že si velmi rozmýšlí, zda budou pokračovat ke spravedlnosti civilní cestou.

Přitom takové postupy soudů jsou krátkozraké. Pokud oběť není tímto systémem úplně znechucena, má kolem sebe podporu, zpravidla do civilního řízení nakonec jde. Ve většině případů u těchto obětí jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Jakmile civilní soud o žádosti oběti rozhodne, vede se klasické občanskoprávní řízení, na jehož konci, ať už je spor úspěšný nebo není, soudní kasu to stojí daleko více, protože odměna tentokrát ustanoveného právního zástupce se počítá z hodnoty sporu bez limitu. S jistou nadsázkou tak lze říci, že na soudech pravá ruka neví, co dělá ta levá, protože kdyby si spočítali, že v civilním řízení bude odměna ustanoveného zástupce stát soudní kasu dvakrát tak více, určitě se trestnímu senátu vyplatí přiznat oběti v adhezním řízení nějakou tu kačku navíc. A vedlejším efektem bude nejen menší nápad v civilu, ale především oběti nebudou muset být znovu traumatizovány.

Shrnu tedy svůj příspěvek tak, že naděje obětí, že se dočkají valorizace výše jejich nároků, se s přijetím nového advokátního tarifu, definitivně rozplynuly.

Petra Carvanová