Vysoká škola Karla Engliše v Brně se věnovala zneužívání trestního práva státním zastupitelstvím proti obcím. Policie a státní zastupitelství započala vůči obcím zneužívat trestní řád, když jim ustanovuje proti jejich vůli opatrovníka pro účely trestního řízení. Fakticky zbavuje obec práva jednat svými orgány, což je v rozporu s ústavně zaručenou samosprávou obcí. Státní zastupitelství a policie tak postupuje tehdy, když obec jako poškozený vyjadřuje jiné názory, než ty, které chtějí policie a státní zastupitelství slyšet.
Obci je ustanoven opatrovník proti její vůli a pro právní jednání v majetkoprávních otázkách, byť omezených na náhradu škody v trestním řízení. Jakékoli zbavení práv osoby právně jednat je omezením její svéprávnosti. Proto právo stanoví, že se těchto práv nikdo nemůže vzdát ani zčásti. Toto je sice stanoveno občanským zákoníkem, ale jde o základní princip právního státu, který je fakticky v rámci rozšiřujícího výkladu vyjádřen v čl. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že se analogicky použije i na právnické osoby.
Pokud je omezována svéprávnost osoby, jde o vážný zásah do jejich práv, do jejího právního statutu. Takové razantní omezení v právním státě musí být pokryto právem na soudní ochranu. Pokud však omezuje svéprávnost osoby státní zastupitelství v trestním řízení tím, že je poškozenému proti jeho vůli ustanoven opatrovník, má postižený právo jen na stížnost k nadřízenému státnímu zastupitelství. Tím je porušeno právo na soudní ochranu. Ustanovení zákona – trestního řádu, které toto umožňuje je v rozporu s ústavním právem na soudní ochranu a lze zde odkázat na nález Ústavního soudu č. 45/2005 Sb., který již obdobnou situaci řešil ve vztahu k některým rozhodnutím policie a státního zastupitelství.
V rámci přípravného trestního řízení činí zásahy do práv především policie a státní zastupitelství, výjimečně soud (vazba, odposlechy). Prověřování i vyšetřování koná policie, kde státní zastupitelství působí jako dozorový orgán, který také rozhoduje o stížnostech proti usnesení policejního orgánu. V závažnějších věcech rozhoduje státní zástupce v první instanci. Ovšem v případě, kdy v první instanci rozhoduje státní zástupce, by měl v rámci práva na soudní ochranu o opravném prostředku rozhodovat soud. Nebezpečí z prodlení nehrozí, jelikož stížnost nemá odkladný účinek, pokud zákon nestanoví jinak. Soud by měl rozhodovat, pokud je zasahováno do základních práv, kam patří i omezení svéprávnosti pro účely trestního řízení.
Poškozený uplatňuje v trestním řízení nárok na náhradu škody, což je občanskoprávní nárok. O svém majetku může každý rozhodovat svobodně v rámci ústavní ochrany vlastnictví. Lze tedy použít srovnání s ustanovením opatrovníka pro jiné občanskoprávní jednání. Zde je jasná kogentní právní norma, že omezit svéprávnost může jen soud. Není důvod pro trestní řízení činit výjimku. Tedy již samotné rozhodnutí by měl činit soud, ne státní zástupce.
Státní zástupci nejsou v trestním řízení nezávislou stranou. Nejsou neutrálním orgánem hájící stejně zájem policie jako i obviněného či poškozeného. Státní zástupce může mít zájem na rychlém a bezproblémovém vyšetřování a upravení si případu tak, aby neposlušnému poškozenému vnutil svou vůli či vůli policie proti vůli poškozeného a tak si usnadnil přípravné řízení trestní a vytvořil obžalobu, kde bude operovat s údajnou škodou, kterou však poškozený odmítá, protože nenastala. Státní zástupce může být ovlivněn příslibem profesního postupu, když někoho bude kriminalizovat či z jiných důvodů bude mít osobní zájem na věci, a tedy bude vytvářet virtuální škodu a názor poškozenému mu bude k tíži. Proto poškozeného zbaví jeho práv tím, že mu ustanoví opatrovníka, který bude hájit více zájem státního zastupitelství než poškozeného.
Osoba postižená rozhodnutím státního orgánu, který ji zbaví, byť částečně, svéprávnosti a pro určité právní jednání ji vnutí opatrovníka, musí mít k dispozici ústavní procesní záruky, včetně soudní ochrany. Absence takové soudní ochrany je vážný ústavní deficit. Osobám takto postiženým trestní řád nezaručuje možnost uplatit ústavní procesní právo na soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 Listiny základních práva a svobod. Tyto osoby navíc jsou v ústavně neakceptovatelném nerovném procesním postavení z hlediska praktického uplatnění základního práva na soudní ochranu ve srovnání s těmi, kterým byla svéprávnost – omezení pro určitá právní jednání – vyslovena soudem v občanském soudním řízení, což lze považovat za porušení rovnosti v právech zakotvené v čl. 1 Listiny a práva na rovné zacházení v obdobných případech dle čl. 4 odst. 3 Listiny.
Je neústavní ustanovení trestního řádu, které umožňuje státnímu zástupci ustanovit poškozenému proti jeho vůli opatrovníka a tím omezit jeho svéprávnost pro trestní řízení. Je též neústavní ustanovení trestního řádu, které takové rozhodnutí státního zástupce vylučuje ze soudního přezkumu tím, že o opravném prostředku rozhoduje nadřízený státní zástupce a ne soud. O ustanovení opatrovníka proti vůli poškozeného musí rozhodovat soud, eventuálně musí být dána možnost soudní ochrany formou řádného opravného prostředku, o němž rozhoduje soud. Jinak je popřeno právo na soudní ochranu proti ustanovení opatrovníka státním zastupitelstvím.
Ustanovení opatrovníka poškozenému proti jeho vůli je příkladem zneužití moci. V trestním řádu je primárně toto ustanovení určeno k prospěchu poškozeného, nikoliv k jeho ovládnutí. Například, když poškozený bude v důsledku trestného činu přechodně neschopen právního jednání či bude neznámého pobytu. Státní zastupitelství však ustanovuje opatrovníka i proto, že poškozený nechce skákat, jak ono bude pískat. Státní zastupitelství si vybájí údajnou škodu, která prý vznikla. Chce, aby tuto údajnou škodu poškozená obec akceptovala, označila ji jako skutečnou a uplatnila ji v trestním řízení. Pokud obec v rámci své samosprávy nechce akceptovat vůli státního zástupce, sáhne státní zastupitelství k mocenskému kroku a ustanovil opatrovníka proti vůli obce.
Nárok na náhradu škody je soukromoprávním nárokem. V soukromém právu platí stará právní zásada, že subjekty jsou si rovny a stát nemá nadřazené postavení. Tím, že státní zástupce ustanoví opatrovníka, aby si vynutil určité právní jednání poškozeného, poruší tuto právní zásadu. Využije moci, aby se svým názorem na údajnou škodu nebyl v příslušném trestním řízení jako kůl v plotě. Chce se zastřít rouškou s označením poškozeného. Když poškozený odmítne být poslušný nástroj v jeho rukách, udělá z něj nesvéprávného. Chce-li státní zástupce něco tvrdit, ať to tvrdí na vlastní odpovědnost a vlastním jménem a neznásilňuje k tomu obce. Takovým jednáním orgánů činných v trestním řízení je porušena ústavní norma na omezení základních práv a svobod jen v nutném případě a při šetření jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 4 Listiny) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), kam patří i svoboda v uplatnění nároků na případnou náhradu škody či v tvrzení, že škoda nevznikla.
Opatrovník je institutem upravující zastupování fyzických osob a právnických osob soukromého práva, neboť je upraven v základním předpise práva soukromého – občanského zákoníku. Ten však neslouží primárně k upravení statutárních poměrů osob veřejnoprávních korporací a státu. Odkazujeme na nález Ústavního soudu, který se týkal obcí jako osoby veřejného práva a který může být analogicky užit i v tomto případe. Jde o nález č. 61/2001 Sbírky nálezů a unesení Ústavního soudu (IV. ÚS 576/2000) ve věci směnečného rukojemství obce Dolní Bečva. Zde Ústavní soud odkázal i na judikaturu československého Nejvyššího správního soudu, která za vůli obce pokládala to, co bylo vyjádřeno v usnesení příslušného orgánu obce, pokud nebyl prokázán opak. Nález č. 103/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (III.ÚS 721/2000) stanovil, že starosta nemohl platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce bez platného rozhodnutí zastupitelstva nebo rady. Rovněž tento nález potvrdil, že obec jako veřejnoprávní korporaci nelze při tvoření její vůle posuzovat jako soukromoprávní obchodní společnosti.
Zdeněk Koudelka
