Jelikož staré přísloví říká, že není vhodné mluvit o provaze v domě oběšencově, pak asi já, který je některými obviňován z téhož z čeho je kárnou žalobou ministra spravedlnosti obviňován soudce M. Zbránek, totiž z publikování názorů, které „se nehodí“ k mé funkci, nejsem asi vhodnou osobou ke komentování této záležitosti.

Nicméně i přes tuto zjevnou „nekompetentnost“ napadají mne tři problémy s tímto spojené: Jaký je vztah osobního názoru k vykonávané práci, na základě čeho rozhodují soudci a na čem závisí autorita justice.

Bezpochyby každý má právo vyslovovat a publikovat své názory, Mám tedy jistě právo myslet si a publikovat názor, že Země je placatá a že je středem Vesmíru. Ale pak asi nemohu být dost dobře ředitelem planetária. Mohu svobodně publikovat názor, že Bůh není, ale pak asi nemohu být katolickým knězem. Kdybych si myslel že lidská práva nejsou nic jiného něž to co jako vějičku „dali kapitalisté lidem, když už jim všechno vzali“ (tuším že tak soudil Proudhon), nemohl bych asi svoji funkci vykovávat. Souvislost mezi názory a vykovávanou funkcí nebo prací  zde vidím.

Je znám výsledek výzkumu o rozhodování soudců Nejvyššího osudu USA, ze kterého prý vyplynulo, že jejich rozhodování je ovlivňováno také tím, zda jsou ženami, černochy, katolíky nebo od toho který president je do funkce jmenoval. Pokud by soudce byl jen „ústa zákonodárce“  (Montesquieu), pak by byla situace jiná, ale dnes rozhodně tomu tak není. Může soudce, který napsal „satirickou“ povídku o nevhodně bílé Nesněhurce ( jako je tomu v případě soudce Zbránka,) spravedlivě rozhodnout  ve věci nebílých „Sněhurek“? Nebo jinak (ze své praxe): může soudce, který je majitelem činžáku, spravedlivě rozhodovat o žalobách nájemníků na majitele domu? V obou případech se osobně domnívám, že ano, ale o to zde nejde.

Autorita justice nespočívá pouze v rozhodování v souladu se zákonem. To by bylo málo. K vědomí „spravedlnosti“ rozhodnutí (a spravedlnost není nic jiného než vědomí občanů) přispívá také to, že občané oprávněně (tedy nemají žádný důvod myslet si něco jiného) doufají, že se do rozhodování soudce v opatrovnické věci se nepromítne to, že mu jeho vlastní bývalá manželka odmítá umožnit styk s dětmi, i když si na to stěžoval na stránkách zastánců střídavé péče. Že spor o výpověď z nájmu nebude ovlivněn tím, že soudce ze svého činžáku včera vyhodil dva nájemníky, i když na své blogu popsal jejich chování. Pokud občané mají jiný dojem – lhostejno zda oprávněný či nikoliv – důvěra ve spravedlivé rozhodování soudu tím rozhodně není posílena. To není pokrytectví, to je zkušenost. Bez zkušenosti jednají jen děti. Kolega Zbránek si měl raději zvolit pseudonym.

Stanislav Křeček