Ústavní soud výrokem I. nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15, zrušil opatření předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, jímž určila postupem dle § 25 odst. 5 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona ( dále IZ ) v konkrétní insolvenční věci jiného insolvenčního správce než stěžovatelku z důvodu „ rovnoměrného zatížení insolvenčních správců“, přestože na ni připadalo dle rotačního principu, zakotveného v § 25 odst. 2 IZ ( tzv. kolečko ), zákonné pořadí, neboť takovým postupem bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění rozhodnutí akcentuje absenci zákonné opory pro takový postup a legalitu i legitimitu provozoven zřizovaných insolvenčními správci v obvodech různých krajských soudů, do jejichž činnosti nesmí stát zasahovat nepřiměřeně, tím méně pak předseda soudu, který opatřením bez možnosti přezkumu v daném řízení insolvenčního správce neustanoví, přestože mu k tomu svědčí zákonné pořadí i očekávání. Lze proto věřit, že naše insolvenční prostředí tímto nálezem získalo o kolečko víc, které putuje na severní Moravu.
Krajský soud v Ostravě tuto praxi realizoval dlouhodobě a systematicky, s oporou ve stanovisku jeho předsedkyně, rovněž v nálezu prezentovaném, o nesprávnosti zákonné úpravy rotačního principu a snaze bojovat tak proti fiktivním provozovnám. Ústavní soud k tomu uzavřel, že potírání účelově zřizovaných a reálně neobsluhovaných provozoven se může dít pouze zákonnými prostředky ( viz. např. Sbírka rozhodnutí NS, Rc 91/2014 ), k nimž rozhodně nepatří přeskakování při ustanovování do funkce, což označil za insolvenční inženýrství, svévolné obcházení zákona.
Logicky připomenul, že z množství provozoven zřízených jedním insolvenčním správcem nelze bez dalšího vyvodit neplnění požadavků vyhlášky č. 355/2013 Sb., o úředních hodinách provozovny a činnostech insolvenčního správce a očekávat nižší kvalitu práce v porovnání s tím, kdo má provozoven méně, což platí i o tzv. modelu 1 (sídlo ) + 4 ( provozovny ), akceptovaném zmíněným soudem jako nejvýše přípustný počet provozoven jediného správce. Obecné soudy in fine vyzval k výkonu pravomocí v souladu se zákonem, při respektu k právním závěrům v nálezu vyjádřeným.
Přiznávám, že se mi zmíněné rozhodnutí vstřebává nadmíru pozitivně. Proti popsaným praktikám ( nikoli proti Krajskému soudu v Ostravě, jeho vedení či pracovníkům ) brojí Asociace insolvenčních správců, z.s. (dále ASIS ), s obdobnou právní argumentací od roku 2014 soustavně, dlouhodobě, trpělivě.
Nejde jen o veřejně publikovaná stanoviska, ale rovněž o přímou komunikaci ve snaze o nápravu vůči předsedkyni soudu, předchozí ministryni spravedlnosti i ministrovi současnému. Počet pozitivních reakcí těchto oslovených však dosud přesně odpovídá počtu expozic Edisonova muzea v New Jersey, v nichž je zmíněno jméno Cimrman.
Poněkud trpký na vývoji událostí je fakt, že až Ústavní soud musí obecným soudům a v návaznosti pak i Ministerstvu spravedlnosti objasnit, že zákon platí pro všechny. Nosný faktický argument je přitom triviální a od počátku tentýž: jako insolvenční správce se mohu svobodně rozhodnout, jestli si na sebe upletu v očekávání lepších zítřků bič v podobě množství provozoven, čímž se vystavím zvýšenému riziku stresu, spotřeby kávy či infarktu myokardu, anebo zda zvolím v tomto ohledu přístup skromnější a z oken svého sídla se budu bezpečně a tiše kochat výhledem na justiční palác ze skla a betonu. Vždy ale jde o privátní věc správce jakožto podnikatele, do níž stát nemůže být oprávněn zasahovat či ji komentovanou praxí regulovat.
Vůči odborné veřejnosti je v tomto kontextu slušné rovněž zmínit, že názorový rozkol na popsaný způsob ustanovování insolvenčních správců a komunikaci ASIS s Krajským soudem v Ostravě byl důvodem odchodu části vedení ASIS z jejích řad, načež následoval vznik jiných spolků působících v téže oblasti. Stejně tak budiž vzápětí zdůrazněno, že vůči žádnému z nich se ASIS negativně nevymezuje, a bez ohledu na dobu či okolnosti vzniku všechny profesní organizace na insolvenčním poli chce chápat jako možné partnery, hájící zájmy správců. Není nás tolik a neoplýváme takovým vlivem, abychom si mohli dovolit luxus hýčkat ego spory bez racionálního důvodu. Hašteření, invektivy či mediální šrapnely (aktuálně např. vůči JUDr. Michalovi Žižlavskému v souvislosti se zkouškami insolvenčních správců) tak postrádají smyslu i účelu a navenek k pozitivnímu obrazu insolvenčního správce jako eticky jednajícího profesionála, pokud možno s potřebným nadhledem, rozhodně nepřispívají.
Budiž pro nás nadepsané rozhodnutí Ústavního soudu poučné rovněž v tom, že i bouchání na zavřené dveře, děje – li se tak dostatečně dlouho a z dobrých důvodů, může přinést očekávaný výsledek, byť by je nakonec otevřel někdo jiný.
Daniel Ševčík
