V Mladé frontě DNES dne 9. 9. 2016 byla uveřejněna znepokojující skutečnost o tom, jak uvažuje a pracuje Policie ČR. Podle MFD se začala tzv. „Národním elektronickým nástrojem“, který slouží na Ministerstvu pro místní rozvoj pro agendu veřejných zakázek, zabývat Národní centrála proti organizovanému zločinu.

„Detektivové oslovili konkurenční firmy s dotazem, zda by nedokázaly dodat podobný systém, jako je NEN, a samozřejmě, zda by to nezvládly levněji, než původní dodavatel, který je údajně prověřován pro podezření z protiprávní činnosti.“
Pokud je uvedený postup skutečně aplikován, jedná se o ukázku toho, jak orgány činné v trestním řízení dnes přistupují ke všem veřejným zakázkám a osobám, které s nimi měly či mohly mít něco společného.

Všichni jsou „sprostí podezřelí“ a někteří jsou obviněni, že něco vůbec zadali, jiní, že zadali špatně, případně další, že nezadali vůbec. A důkazy jsou opatřovány velmi často svérázným postupem: ze znaleckých posudků se vybere ten, který stanovil hypotetickou nejnižší cenu (skutečná realizovatelnost v požadovaném čase a kvalitě nikoho nezajímá), nebo – jako je tomu nyní – policie vymyslela postup, který nemůže obstát z hlediska spravedlivého procesu.

Je poměrně očekávatelné, že žádný z oslovených konkurentů nenapíše, že by to neuměl, nebo že by to uměl dráž; pak by si mohl jednatel či ředitel rovnou sbalit kufry. Každý může přece slíbit cokoliv a – co je nejhorší – pravdivost svého tvrzení nemusí nijak dokazovat. Stačí, když napíše, že by to uměl také a za hubičku. Slibem neurazíš, policii vyjdeš vstříc a sobě můžeš prospět, nebo alespoň neztratit tvář před majitelem. Setkal jsem se v minulosti i s případem, kdy plnění významné zakázky na území celého státu chtěla zajišťovat garážová firma ze Slovenska, a členové výběrové komise museli podávat vysvětlení na policii, proč ji vyloučili, když přece měla přece nejnižší nabídkovou cenu.

Pokud výše uvedené dožádání skutečně obsahovalo dotaz, výslovně formulovaný „zda by to nezvládli levněji než původní dodavatel“, pak se jedná o typicky návodnou otázku, která již sama o sobě může založit nepoužitelnost takového vyjádření v případném dalším řízení.
Je zřejmé, že policie a státní zástupci často nezvládají nezaujatě, objektivně a dostatečně odborně posoudit a vyhodnotit okolnosti nějaké veřejné zakázky, zejména když ke všem zakázkám přistupují způsobem „My víme, že to je špatně, jen musíme přijít na to, konkrétně co.“.

Částečně k tomu přispěly i organizační složky státu, které v minulosti bez dostatečného právního vědomí (a kvalifikovaného poradenství) uzavíraly smlouvy, v niž nebyla vůbec řešena otázka autorských práv a licencí k pořízenému dílu, čímž se staly do značné míry rukojmími dodavatelů. Ale po bitvě každý generálem a je zajímavé, že nejsou zkoumáni ti, kdo takové smlouvy za stát uzavírali, ale dodavatelé, kteří postupovali v dimenzích, které jim byly poskytnuty platnými zákony a zadáním zadavatele.

Je všeobecně známo, že se na účtech státu, krajů, měst a obcí hromadí peníze, které nejsou používány ve prospěch nás všech. Je tomu tak, že vzhledem ke zkušenostem z posledních let, kdy je kriminalizována prakticky každá veřejná zakázka, se nikomu příliš nechce do jejich zadávání, zejména když nemá k dispozici kuchyňku pro tajné hlasování a když musí počítat s tím, že postupy používané policií umožňují v podstatě „na každého něco najít“, tedy poskytnout důvody pro zahájení trestního stíhání, jakkoliv by následně bylo soudy zproštěno. Úkol již byl splněn, osoba či osoby zklikvidovány, čárečka a kladné hodnocení nadřízenými zaručeno. Bez jakékoliv osobní odpovědnosti.

Vladimír Smejkal