Znalec Lukáš Křístek v rozhovoru „Nový zákon je samý bič a žádný cukr“ (14. 9. 2019) zasvěceně komentuje nově schválený zákon o znalcích. Zákon v této podobě byl protlačen přes nesouhlas Senátu.

Kolega mj. prognostikuje úbytek znalců v důsledku nových formalistických pravidel, zejména znalců v minoritních oborech. Znalecká obec již nyní stárne a počet znalců se řadu let (nijak dramaticky) snižuje. Já rovněž očekávám, že v příčinné souvislosti s novým zákonem bude tento trend ještě akcelerovat. Řada znalců, kteří již dnes necítí motivaci, zkrátka „položí razítko“.

Zákon je podle mého názoru (ať již záměrně či bezděčně) orientován na znalce věnující se znalecké činnosti „na plný úvazek“ nebo rovnou znaleckému „byznysu“ (srov. institucionalizaci tzv. znaleckých kanceláří, kterou vnímám jako legalizaci současné praxe, kdy jeden znalec má několik prestižních funkcí a zaměstnání a zvládne přitom zpracovat 300 posudků ročně). Jedině tyto subjekty (plus hrstka znalců-fanatiků) zvládnou dlouhodobě působit v nových podmínkách. Odvětví této činnosti se zkrátka promění.

Pokud jde o znalce z minoritních oborů, kteří podávají např. 1-2 posudky ročně, domnívám se nicméně, že ukončením funkce takového znalce pro praxi nic tak dramatického nehrozí. Zákon umožňuje orgánům veřejné moci ustanovit takového odborníka znalcem ad hoc (pro potřeby konkrétního řízení) a vzít ho do slibu. Pro soukromé zadavatele zůstává možnost podávat odborná vyjádření se smluvní odměnou.

Příliš velký bochník pro ministerstvo

Státní dohled nad znalci, tlumočníky, znaleckými kancelářemi a ústavy bude soustředěn u Ministerstva spravedlnosti, které bude mít pod kontrolou vstup do tohoto regulovaného odvětví, evidenci všech aktivních subjektů a veškerých jejich úkonů, dohled a správní trestání i statusové záležitosti.

Aby bylo jasno, jedná se o řešení, které zpočátku rozhodně nebylo předkladatelem preferováno (je výsledkem jednání v rámci legislativního procesu). Řešení prostřednictvím samosprávné profesní komory nebylo zvoleno z dobrých důvodů; 1) znalec není profese, nýbrž role, kterou zastávají příslušníci různých profesí ovládaných odlišnými etickými pravidly, kvalifikačními předpoklady apod., 2) znalectví je oblast, kde se nevyhnutelně kříží různé partikulární zájmy a očekávání, což zvláště v českých podmínkách, kde není tradice účinné autoregulace, nedává záruku jednotného a efektivního sebeřízení tak atomizovaného systému.

Totální centralizace podobné agendy u ústředního správního úřadu je v našem právním řádu neobvyklou inovací. Nespornou výhodou je jasná odpovědnost za stav agendy na straně ministerstva, nevýhodou ztráta devolutivního účinku opravných prostředků (a z toho plynoucí zdravé plurality pohledů) a především riziko nezvládnutí správy znalectví po odborné stránce. Není jasné, co se stane s pracovníky krajských soudů, kteří jako jediní mají delší zkušenost s takto specifickou agendou. Naopak děsivá fluktuace zaměstnanců ministerstva, kteří mají tuto náročnou agendu na starost, nevzbuzuje důvěru v dobrou správu znalectví. Vedení krajských soudů na rozdíl od ministerstva zná osobně nebo zprostředkovaně od soudců řadu znalců a jejich výkony, takže má cenný přehled a může i včas zachytit případné problémy.

Elektronizace, aneb blíž znamená dál

Podtrhuji, co říká Lukáš Křístek – kompletní elektronizace agendy povede k odosobnění a ztrátě kontaktu s dohledovým orgánem, jenž může být pro znalce zdrojem informací a poučení. Ještě důležitější bude funkčnost a uživatelská přívětivost příslušnost elektronických aplikací, což je velká neznámá. Soudě podle dosavadních prvků elektronizace justice se může stát, že vynaložené prostředky přinesou ještě větší pracnost a naopak nepřinesou přidanou hodnotu.

Zlepší se kvalita znaleckých posudků?

Nikdy jsem se nedomníval, že největším problémem českého znalectví je chybějící trestání. Je pravdou, že sledovací a represivní prvky nové právní úpravě dominují, ale vposledku vždy záleží na tom, jak se zákon v praxi používá a kdo má v ruce onen bič (law in action). Nehledě k tomu, že tuzemská legislativa stojí na předpokladu, že nejdřív je nutné dítě porodit, abychom ho následně zbavovali neduhů, které jsme diagnostikovali už prenatálně.

Nový zákon o znalcích nezlepší kvalitu znaleckých posudků. Buďme upřímní, žádný zákon sám o sobě nemůže takovou ambici naplnit. Jde o cíl jednak obtížně měřitelný (každý znalec ručí za kvalitu posudku především svým svědomím, každý objednatel je osobně zainteresovaný na výsledku zkoumání a má v ruce jeden či dva posudky a dohledové orgány jen zcela zanedbatelnou výseč všech zpracovaných posudků), jednak kvalita posudků závisí na mnoha mimoprávních proměnných.

Za prvé, zákon se naprosto vyhýbá jakémukoli smysluplnému systému znaleckého vzdělávání. Kvalita i její udržování se prostě předpokládá, ber kde ber a za své.

Za druhé, neexistují „oficiální“ a v komunitě znalců sdílené a respektované standardy znalecké činnosti v jednotlivých oborech a odvětvích. Někdy není jasné, co je či má být standardem a co už je „za hranou“. Nový zákon s nimi počítá a odvolává se na ně, dokonce se na nich podle mých informací začalo i pracovat, bude však velmi obtížné je před znaleckou obcí obhájit a následně prosadit do praxe. Vedle problému jejich závaznosti je tu problém normativity (má jít o soupis empiricky zjištěného průměru – „jak se to dnes dělá“, nebo o normativní ukotvení nejlepší praxe?) a legitimity; Ministerstvo spravedlnosti není povoláno vytvářet ani kodifikovat metodologické standardy rozličných vědních oborů, nicméně jako orgán dohledu může definovat, jak bude v jednotlivých oborech nahlížet na plnění povinností znalce, včetně povinnosti postupovat s odbornou péčí (§ 35 odst. 2 zákona).

Zjevně rozdílné znalecké závěry jsou někdy chybou znalce jen zdánlivě. Bohužel i právní profesionálové mají svůj díl viny na současném stavu, kdy se vyplatí předkládat nekvalitní nebo účelové posudky. Co si myslet o státním zástupci, který obžaluje skupinu zastupitelů obce jen na podkladě znaleckého posudku, který neodpovídá na položenou otázku a pracuje s nerelevantními veličinami? Také řada soudců a úředníků čte jen závěry posudků a čte je apodikticky, aniž by si našla čas a mentální energii pochopit nálezovou část. Obyčejná logika přitom dokáže odhalit slabiny mající zásadní dopad na závěry, např. že v podkladech něco podstatného chybí, odhad obvyklé ceny není založen na srovnatelných transakcích atd. „Denunciační“ povinnost orgánů veřejné moci je formálně správnou reakcí zákonodárce, ale na rozdíl od Lukáše Křístka se nedomnívám, že „soudce nebude riskovat“ a každou formální chybu po intervenci advokáta oznámí ministerstvu. Soudce potřebuje problém řešit procesně, takže ten odvážnější posudek odmítne, což je argumentačně pracné, a ten pohodlnější zadá revizní posudek.

Rovněž platí neúprosné pravidlo garbage in, garbage out (blbina na vstupu, blbina na výstupu). Mnozí zadavatelé neumějí položit otázku tak, aby odpověď na ní vytvářela pro věc relevantní skutková zjištění, čímž si komplikují rozhodování a někdy svádějí vinu na znalce.

Závěrem shrnuji, že nový zákon o znalcích podle mých očekávání přinese určité aplikační potíže a redukci počtu znalců, avšak lze jej přesto hodnotit jako potřebný posun oproti zákonu č. 36/1967 Sb. Bude také velmi záležet na prováděcích předpisech, neboť ďábel je ukryt v detailech.

Radek Visinger