Ministerstvo spravedlnosti v současné době pokračuje v legislativních pracích na úseku exekučního práva. Připravuje novelu exekučního tarifu, v důsledku které mají být sníženy odměny soudních exekutorů, a současně pracuje na návrhu zákona, jímž se novelizuje občanský soudní řád a exekuční řád. Podle předkladatele je cílem návrhu řešení problému vícečetných exekucí a změna právní úpravy práv účastníků řízení o výkonu rozhodnutí a exekučního řízení zejména ochrana příjmů na účtu povinného postiženého výkonem rozhodnutí a náhrada nákladů plátce mzdy ve výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy.
Po přečtení textu dosavadních návrhů z pera ministerstva jsem však přesvědčen, že proklamované cíle nebudou naplněny, naopak v případě jejich přijetí vzniknou problémy nové, hlubší, neřešitelné a z velké části nevratné. O legislativních nedostatcích návrhu zákona toho již bylo napsáno poměrně mnoho. Není tajemstvím, že ministr spravedlnosti Robert Pelikán by si přál snížení počtu exekutorských úřadů až o polovinu a chce toho dosáhnout prostřednictvím snížení odměn soudních exekutorů. Faktické dopady na exekutorské úřady však povětšinou zůstaly stranou.
Postavení soudního exekutora ve státě je v zásadě dvojí. Je vykonavatelem státní moci a současně je podnikatelem. První postavení s osobou exekutora spojuje oprávnění vykonávat státní moc na úseku výkonu rozhodnutí, druhé mu garantuje právo na úplatu za výkon exekuční činnosti, jakož i povinnost platit daně a riziko, že zkrachuje. Jeho činnost není financována z prostředků státního rozpočtu, proto mu náklady exekuce hradí účastníci řízení. Tento hybridní model u nás funguje již 15 let, osvědčil se a v evropském měřítku jde o zavedený, dokonce převládající princip.
Dlužno dodat, že podnikatelské postavení soudního exekutora mu nebylo vždy jen ku prospěchu, neboť Ústavní soud pod podnikatelská rizika zařadil i odpovědnost za výsledek exekuce v tom smyslu, že v případě bezvýsledné exekuce soudní exekutor fakticky nemá právo na náhradu vzniklých nákladů.
Na podobném principu, jako je činnost soudního exekutora, je vystavěna činnost insolvenčních správců, jimž však odměnu a náklady vynaložené v marných konkursech kompenzuje stát. Takové beneficium soudní exekutoři nemají. Stejně tak, zatímco insolvenčním správcům byly v roce 2014 jejich odměny podstatně zvýšeny, soudním exekutorům se za celých 15 let od vzniku jejich profese odměny jedinkrát nezvýšily. Přitom požadavky na výkon naší profese neustále rostou a s jejich růstem paradoxně roste i politická, nikoli odůvodněná, poptávka po snížení odměn soudních exekutorů. Ptám se, proč?
Převzali jsme značnou část agendy, kterou dříve vykonávaly soudy, zdražily se nám všechny složky výdajů od poštovného přes energie, nájmy, cestovné, a při plné zaměstnanosti nezadržitelně rostou i mzdy našich zaměstnanců, které prováděním jednotlivých úkonů pověřujeme. Právě mzdy vyplácené našim zaměstnancům jsou hrazeny z odměn, které celých 15 let nikdo nevalorizoval. Na rozdíl od státu, který státním zaměstnancům platy navyšuje každý rok, si soukromá sféra musí na mzdy zaměstnanců nejdříve vydělat.
S každou novelou exekučního řádu nám s přibývajícími povinnostmi roste agenda a potřeba vstupu lidské práce do procesu, rostou výdaje na IT služby, vybavení a implementaci novel do software a workflow. Připravovaná novela není výjimkou a rozhodně nepovede ke snížení nákladů účastníkům ani na procesu zúčastněným subjektům.
Zavedení paušální náhrady nákladů zaměstnavatelům ve výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy jednoznačně zdraží provádění exekucí pro povinné. Přitom například v insolvenčním řízení nebo v daňové exekuci budou nadále zaměstnavatelé odvádět platby bezplatně. Jde tedy o řešení nejen drahé, ale i nesystémové.
Změna pověřování soudních exekutorů formou nepředvídatelného způsobu výběru, jakéhosi super spojování exekucí a předávání si exekucí napříč exekutorskými úřady, bude pro všechny zúčastněné subjekty natolik nákladná, že namísto vymáhání pohledávek plošně zdraží své služby. Vyjma soudních exekutorů, kterým právo zdražit zákonodárce vzal, ale nakládání dalších povinností generujících zcela nadbytečné výdaje se vzdát nehodlá.
Přestože jsem v čele tzv. velkého exekutorského úřadu, o nichž mnozí tvrdí, že se jich snížení tarifu ani novela nemají dotknout, jsem zásadním odpůrcem jakýchkoli dalších omezujících zásahů do exekučního řádu i exekutorského tarifu. Ať už jde o náklady spojené s prováděním exekucí, správou databáze exekučních spisů, zabavených věcí, plnění povinnosti vůči dohledovým orgánům nebo mzdové náklady, pak všechny tyto výdaje mi vznikají bez ohledu na to, kolika exekucemi budu pověřen a snížením odměny mi nezmizí. Sníží se jen moje možnost je uspokojit. To už ale v novele exekučního řádu nenajdu.
Kdyby byly exekutorské úřady začleněny mezi orgány veřejné moci (podotýkám, že nejsem zastáncem takového modelu), pak by s každou novelou muselo ministerstvo počítat i s tím, že rozpočet dotčených organizačních složek státu bude třeba navýšit. Tím, že jsme soukromí podnikatelé a stát nám na naši činnost nedává, se tato vazba ztrácí a někdy mám pocit, že se ministerstvo chová podle hesla: „Z cizího krev neteče.“ Je třeba si uvědomit, že exekutorské úřady krvácejí, a to čím dál rychleji. Počet končících exekutorů se neustále zvyšuje. Ve výběrových řízeních o uvolněné exekutorské úřady není zájem. Jenomže je to málo a je třeba nám zasadit ránu sekerou. Za situace, kdy soudní exekutoři krachují již dnes, před snížením odměn, se obávám, že otázka přežití naší profese po přijetí další balastní novely a plošném snížení odměn, bude z říze snů.
Proto jsem dospěl k závěru, že před další regulací naší profese bude třeba si politicky zodpovědět otázku, zda tato země soudní exekutory chce nebo nechce a kdo bude exekuce, popřípadě jiná řízení provádět. Bez administrátorů totiž fungovat nebudou. O ničem jiném totiž příští novela nebude.
Lukáš Jícha
