Ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se po několika odkladech a zdrženích konečně dne 23. 9. 2020 dostal k projednání novely občanského soudního řádu a exekučního řádu (sněmovní tisk č. 545), jejímž nosným tématem mělo být zavedení koncentrace řízení nebo případně teritoriality soudních exekutorů.
Osobě znalé prostředí jistě neuniklo, že se se jedná v podstatě o tutéž novelu, kterou se Ministerstvo spravedlnosti neúspěšně pokouší prosadit již více než 4 roky. Po celou tu dobu je jejím nosným tématem koncentrace exekucí, tzv. sněhulák. Bez ohledu na to, že věcný záměr i podobu novely smetla ze stolu Legislativní rada vlády tehdejšímu ministru spravedlnosti Pelikánovi již v roce 2017, i následně ministru Kněžínkovi v roce 2019, jsme opět svědky další „porážky“ předkladatele, tentokráte na půdě Ústavně právního výboru.
K novele se sešlo mimořádně velké množství pozměňovacích návrhů, některých poměrně racionálních a některých bez valnějšího smyslu. Zástupcem těch racionálních budiž například návrh, na jehož základě měla být místo koncentrace exekucí zakotvena místní příslušnost (tzv. teritorialita) soudních exekutorů. Jedná se o řešení, po němž volá většina odborné veřejnosti, neboť by byla levnější, jednodušší a transparentnější než ministerstvem prosazovaný sněhulák.
Po aktuálním projednání novely a pozměňovacích návrhů na půdě Ústavně právního výboru je však nyní již zřejmé, že debata o lepším a smysluplnějším řešení exekučního prostředí pozbyla smyslu. Členové výboru se jednoznačně postavili proti ministerstvem prosazované koncentraci i proti místní příslušnosti soudních exekutorů v jakékoli jim představené podobě. Je přitom z mého pohledu poněkud zarážející, že systémovou úpravu exekučního prostředí odmítli i poslanci, jejichž domovské strany se v programovém prohlášení vlády zavázaly zabývat se a případně prosadit některou z výše uvedených úprav exekučního prostředí.
Sečteno a podtrženo: Ústavně právní výbor navrhuje vypustit z novely koncentraci exekucí a zároveň zásadně nesouhlasí s předloženými návrhy zavádějícími místní příslušnost soudních exekutorů. Z celé novely by tak zbylo téměř pouhé torzo v podobě legislativně technických záplat exekučního řádu a občanského soudního řádu. A právě na tomto místě se mi do mysli vtírá otázka: Komu bude taková kostra novelizačního předpisu ku prospěchu? Má vůbec ještě smysl se nadále zabývat projednáváním předmětného materiálu, když jeho nosné téma je takřka pasé?
Stále je čas zamyslet se nad rozumnou kompromisní variantou nepravé místní příslušnosti soudních exekutorů. Ta může spočívat například v přidělování exekucí veřejnoprávních pohledávek soudním exekutorům na základě kolečka na krajské úrovni.
Vzhledem k tomu, že Ústavně právní výborem přijal návrh tzv. milostivého léta na úkor veřejnoprávních oprávněných, je zřejmé, že parlamentní většina považuje za legitimní rozlišovat postavení jednotlivých věřitelů. Postavení státu a jiných orgánů veřejné moci je specifické, neboť tyto orgány např. pojmově nemají základní lidská práva, jejich posláním je hájení veřejného zájmu a často mají vybudovanou infrastrukturu pro komunikaci s mnoha vymáhacími orgány najednou. Existují tedy dobré důvody, proč veřejnoprávním věřitelům odejmout právo volby soudního exekutora. Soukromoprávním věřitelům by tak i nadále zůstala svobodná volba soudního exekutora dle jejich uvážení. Jedná se o v zahraničí osvědčené řešení, které dokonce na semináři „Slovenská zkušenost se zavedením teritoriality exekutorů“ doporučil prezident Mezinárodní unie soudních exekutorů Marc Schmitz. Stát by přitom dal konečně veřejnosti najevo, že skutečně usiluje o zlepšení exekučního prostředí tím, že místní příslušnost zakotví alespoň při vymáhání svých pohledávek.
Za zvážení by stála i alternativa v podobě zavedení místní příslušnosti pro bagatelní pohledávky. Vymáhání takových pohledávek, řekněme do 5.000 Kč bez příslušenství, by příslušelo soudnímu exekutorovi v pořadí určeném dle kolečka na úrovni krajských soudů. Věřitelé s většími pohledávkami by si i nadále mohli vybrat soudního exekutora, který je lépe vybaven pro postih majetku ve větší míře nebo má s těmito exekucemi větší zkušenosti. Ústavně právní výbor neměl možnost se s těmito formami místní příslušnosti jakkoli seznámit; nemohl je proto posoudit. Stále je tu šance, že některý uvědomělý zákonodárce „objeví“ i tyto možnosti, shledá je racionálními a navrhne je.
V konečném důsledku však čím dál více rezonuje přesvědčení, že další částečné novely exekučního řádu už postrádají smysl. Původní exekuční řád z roku 2001 byl v průběhu let doslova rozbombardován více než padesáti (!) dílčími novelami, po jejichž dopadu připomíná exekuční řízení daleko více křížovkářskou doplňovačku spíše než ucelený právní předpis. Nemohu se proto nezeptat sám sebe a hlavně představitelů moci zákonodárné:
Není již konečně čas vyslyšet mnohaleté volání odborníků na exekuční právo po novém a moderním exekučním řádu? Nebyl by to hospodárnější, efektivnější a jednodušší postup než mnohaleté projednávání dílčích novel, které stejně nikam nevede?
Vždyť neustálé záplatování zákona, který je nyní děravější, než sýr ementálského typu s sebou nutně přináší pouze interpretační a aplikační potíže…které všem zúčastněným pouze škodí.
Martin Tunkl
