Benevolentní přístup soudů k pachatelům sexuálního násilí způsobuje další utrpení obětem. Nejen, že se jim nedostává morálního zadostiučinění, ale často také odcházejí jen s malým finančním odškodněním. Co tuto praxi způsobuje a jak by ji šlo změnit?

Novinářka Markéta Bidrmanová se mě nedávno zeptala, jakou zprávu vysílají soudy české společnosti tím, že polovina pachatelů sexuálních trestných činů od nich odchází jen s podmínkou. Je pro mě těžké mluvit za příjemce takových poselství, tedy laickou veřejnost, protože se v oboru pohybuji už dlouho a laikem nejsem. Nicméně se nad onou otázkou chci zamyslet alespoň ze svého pohledu advokáta, pro kterého jsou setkání s pachateli i oběťmi sexuálních zločinů denním chlebem.

Vím totiž, co taková rozhodnutí říkají obětem znásilnění a pohlavního zneužívání. Ukazují, že smyslem trestního řízení je věc projednat. Pokud možno včas, někdy i se snahou zmírnit negativní dopady řízení na oběť, ale hlavně projednat. Ne však už potrestat, protože v porovnání s tím, co si velká část obětí musela prožít, je pro ni následný nízký trest uložený pachateli nepochopitelný. Cílem trestního procesu bohužel není snaha o to, aby se oběti dostalo zadostiučinění za její utrpení, například ve formě důstojné finanční náhrady.

Sto tisíc za doživotní trauma

To nejsou mé vlastní závěry, ale slova, která pravidelně slyším od svých klientů a klientek. Rozčarování oběti nad tím, že za její zničený život pachatel odešel od soudu s podmínkou, vysmál se jí, má jí zaplatit sto tisíc, a ještě se s ním o ně musí tahat v exekuci. Vztek rodičů, kteří vidí své dítě zlomené jednáním sexuálního násilníka, který dostal dva roky natvrdo (v půlce s propuštěním) a několik desítek tisíc korun odškodného. Je to ono hlasité ticho, které často slyším v telefonu, když sděluji klientce výsledek soudního jednání a sama se jí omlouvám za to, že je něco takového vůbec u nás možné. A nakonec rezignace oběti spojená s poznáním, že kdyby si to na začátku rozmyslela a nic nenahlásila, ušetřila by si martyrium soudního řízení a konečnou deziluzi.

Deziluze je právě to slovo, ke kterému se s většinou obětí sexuálních zločinů nakonec dostávám. U soudu se jim nedostane spravedlivého zadostiučinění, ale místo toho přichází o svou přirozenou představu světa jako spravedlivého místa, kde se hodným lidem nestávají špatné věci, a když náhodou ano, tak je to jen náhoda, kterou systém spravedlnosti nějak opraví a vrátí svět na své místo.

Tuším, že někteří kolegové z řad advokátů a soudců a dalších právních profesionálů se v této chvíli už asi ptají „co bychom ještě chtěli“. Rozsudek přece je. Nevybočuje z řady uložením trestu naprosto minimálního nebo naopak exemplárního, na náhradu nemajetkové újmy jsme také nezapomněli. Nežijeme přeci v ideálním světě.

Ztráta víry ve spravedlivý svět

Problém je v tom, že podle mnoha psychologů zabývajících se viktimologií, tedy vědou o obětech trestných činů, právě ztráta důvěry ve spravedlivý svět, řád a systém způsobuje takzvanou sekundární viktimizaci obětí trestných činů. To je proces, kterým je oběti ublíženo podruhé, ale již ne pachatelem, ale samotným procesem trestního řízení a jeho výsledkem. Je nutné dodat, že sekundární viktimizace může mít někdy stejně závažné, ne-li závažnější, následky, jako ublížení ze strany pachatele.

Soudci rozhodující o dalším životě nejen pachatelů, ale i obětí, by tedy měli svá rozhodnutí dokázat vysvětlit, a jejich rozsudky by měly obstát ve světle potřeby obětí (přeživších, jak se samy často nazývají) nabýt zpět víru ve spravedlivý svět.

Radši vražda než znásilnění

Setkávám se opakovaně s tím, že si oběti znásilnění i po letech od napadení přejí, aby je pachatel radši pobodal nebo zabil. V trestním zákoníku jsou sexuální trestné činy pojmenovány jako trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Je však smutnou pravdou, že jejich obětem nejde a nikdy nešlo o důstojnost, ale v první řadě o zdraví a o život. A o to, jak mají s následky takového trestného činu dál žít.

Již samo pojmenování a zařazení sexuálních trestných činů dává nejen obětem, ale i laické veřejnosti najevo, že zákonodárce tyto trestné činy nechápe tak, jak je prožívají samy oběti. A pokud z výsledků analýz vyplývá, že velká část pachatelů znásilnění a pohlavního zneužívání odchází od soudu s podmínkou, je výsledný dojem o to horší.

Pro veřejnost jsou nepochopitelné i částky odškodného (ne)přiznávané obětem za jejich utrpení. Pokud budu citovat z vlastní praxe, tak jsem v poslední době viděla například rozsudek, který přiznal ženě za dvě znásilnění částku 100 tisíc korun, rozsudek, který nepřiznal dítěti žádné odškodnění za mnohonásobné znásilnění, protože na něm není vidět žádná nápadná újma, rozsudek, který nezletilé oběti pokusu znásilnění přiznal 60 tisíc korun, nebo rozhodnutí, jímž dostala žena znásilněná jako dítě napřed 300 tisíc korun, ale posléze tuto částku odvolací soud snížil na 100 tisíc s odůvodněním, že pro pachatele by taková částka byla likvidační. Naštěstí se objevují i rozsudky s přiznanými náhradami v řádech stovek tisíců korun, ale je jich málo. Nad milion korun pak ani jeden. Trestný čin proti lidské důstojnosti tak v očích obětí i veřejnosti znamená, že narušená a zničená lidská důstojnost má pro stát hodnotu poloviny ojetého automobilu.

Samozřejmě chápu argument, že koupí nového auta si oběť nijak neuleví a zázračně se neuzdraví. Ale mohla by za ty peníze jet třeba na deset dlouhých dovolených a relaxovat. Nebo si dovolit čtyři měsíce nepracovat a chodit na intenzivní terapie. Nebo ty peníze obřadně spálit. Je to její volba, co by s nimi udělala. Kdyby je tedy dostala. Pokud ale chceme hovořit o hodnotě lidské důstojnosti, měli bychom hovořit o částkách, které nejsou ostudné a oběti je vnímají jen jako výsměch do vlastní tváře.

Abych se vrátila k původní otázce – co tedy říkají soudy veřejnosti prostřednictvím ukládáním nízkých trestů pachatelům závažných sexuálních deliktů? Podle toho, co slyším od přeživších takových útoků i od veřejnosti na přednáškách, z dopisů a mailů, které mi posílají, je to zpráva, že se v našem justičním systému zapomnělo na ty nejslabší a jejich ochranu, a na to, že je potřeba nejvíc zraněným lidem obnovit jejich víru ve spravedlivý svět, a tím jim vrátit důvod, proč chtít v takovém světě žít.

Lucie Hrdá

Psáno pro Heroine