Jmenováním do exekutorského úřadu stát přenáší na soudního exekutora část své vrchnostenské moci, neboť s pověřením exekutorským úřadem je spojena pravomoc vykonávat exekuční a další činnost. Při výkonu exekuční činnosti exekutor vystupuje v postavení orgánu veřejné moci a je úřední osobou. Vedením exekuce ho pověřuje exekuční soud. Úkony exekutora se považují za úkony soudu. Jeho role procesního subjektu je pak naplňována zejména v úkonech soudu prvního stupně, neboť autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech účastníků řízení při výkonu exekučního titulu.
Řádný výkon exekutorského úřadu a ochrana oprávněných zájmů účastníků řízení jsou de lege lata zajištěny více než dostatečně a není-li tomu tak, pak má stát prostředky ke zjednání nápravy. V krajním případě nastupuje odpovědnost státu za škodu způsobenou exekutorem. Zákon exekutorovi ukládá povinnost postupovat v řízení nezávisle a spravedlivě.[1]
A právě kolem nezávislosti exekutora při vedení exekuce je v současné době stále častěji vytvářena jakási chiméra ekonomické závislosti exekutora na oprávněném, s čímž je spojováno tvrzení o (údajném) nezákonném postupu exekutora v exekučním řízení ve vztahu k povinnému. Ale je k tomu důvod? A pokud je tomu skutečně tak, může ekonomická závislost exekutora vést k poškození povinného? Jsem hluboce přesvědčen, že obavy nejsou na místě.
Činnost exekutora se v mnohém podobá činnosti soudu, neboť vykonává úkony, které zákon ve výkonu rozhodnutí svěřuje soudci a vykonavateli. Do nezávislosti rozhodování soudce není oprávněn nikdo zasahovat. Jeho nezávislost je omezena toliko v oblasti ekonomické, neboť jsou mu upřena některá občanská či politická práva. Tato omezení jsou vyvažována jeho neodvolatelností, trvalostí funkce a stálým platem. Jeho výše je stanovena tak, aby ho odradila od pokušení. Fakticky si stát kupuje soudcovu nezávislost. Avšak ani přes výše uvedené nejsou soudci a justice vůbec dnes společností hodnoceni bez výhrad. Nezřídka jsme dokonce i z vysokých ústavních míst konfrontováni s tvrzeními o „justiční mafii,“ aniž bychom k tomu obdrželi hmatatelné důkazy. Podstata problému však tkví v kontradiktornosti každého sporného řízení. Účastníci řízení si spravedlnost rádi přisvojují, a vykládají ji toliko v pozitivním slova smyslu tak, že mají nárok na vyhovění a procesní úspěch. Ten však až na výjimky zásadně může mít jen jedna strana. Ta, která neuspěla, má tendenci spojovat svůj procesní neúspěch s absencí spravedlnosti a z ní pak vyvozovat závěry o podjatosti orgánu, který řízení vedl. Není proto divu, že podobné výkřiky znějí i na adresu exekutorů, kteří mají tu smůlu, že v exekuci jsou kostky již vrženy. Jsme se soudci v mnohém na jedné lodi, protože povinný často exekuci vnímá jen jako pokračování nespravedlnosti z řízení nalézacího.
Exekutor ale není soudce. V případě exekutora je jeho nezávislost vyjádřena dvojím směrem. Jednak jde o profesi nezávislou na státní moci. Způsob výběru garantuje, že jde o funkci apolitickou a trvalou. Způsob financování výkonu profese s vyloučením příjmů ze státního rozpočtu má exekutora odpoutat od materiální omezenosti svěřeným rozpočtem a pravidel pro nakládání s veřejnými prostředky. Ten je pak tlačen k inovacím, efektivním přístupu k administraci řízení a hospodárnému vynakládání prostředků na vedení exekuce tak, aby jím co nejméně zatížil sebe, potažmo účastníky řízení a vytvářel zisk jako základní motivační prvek výkonu profese.
Z hlediska procesního je tu pak především nezávislost exekutora na účastnících řízení. Nejen v rozhodování, ale i ekonomická. Exekutora totiž neplatí ani žádný účastník řízení. Povinnost hradit náklady exekuce ze zákona zásadně nese povinný. Ty ale exekutor z vymoženého plnění odečítá a oprávněnému náleží až jeho zbytek po odpočtu nákladů. V případě zastavení exekuce není povinnost hradit náklady exekuce založena na libovůli exekutora, ale na zavinění účastníků.
Mezi nezávislostí, ekonomickou nezávislostí a nezávislým výkonem exekuční činnosti nelze klást rovnítko. Teoreticky může nastat stav, kdy exekutor zejména v období rozvoje nově otevřeného exekutorského úřadu je závislý na dodávkách případů jednoho oprávněného, neboť své portfolio zatím buduje a více oprávněných nemá. To ale neznamená, že by tím automaticky byla narušena jeho nezávislost procesní.
Velmi přiléhavě lze čerpat z judikatury Nejvyššího soudu k problematice ekonomické závislosti rozhodců. I oni jsou podnikajícími soukromými osobami s pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech účastníků. V usnesení ze dne 23.1.2018 sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 Nejvyšší soud vyjádřil svůj právní názor, že vztah rozhodce k věci, účastníkům či jejich zástupcům musí být evidentní. Kromě případů příbuznosti mezi účastníky a rozhodcem či jeho pozice svědka ve stejném sporu, může jít i o vztah ekonomické závislosti na některém z účastníků řízení. Muselo by se však jednat o ekonomický vztah bezprostřední a přímý. Například pokud by rozhodce byl v zaměstnaneckém či obdobném poměru k jedné ze stran. Definovaný ekonomický vztah závislosti však nelze shledat ve skutečnosti, že v každém sporu, ve kterém je opakovaně ustanovován, mu vzniká nárok na odměnu. Podle Nejvyššího soudu dostatečný mechanismus ochrany poskytuje stranám rozhodčího řízení ustanovení § 8, potažmo ustanovení § 11, zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení.
Vyloučení exekutora z důvodu jeho ekonomické závislosti na oprávněném je stejně jako u rozhodců prakticky vyloučeno. Podle zákona exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu (odměnu) a s opakovaným pověřováním exekutora soudem k návrhu téhož oprávněného zákonodárce v exekučním řádu počítá, když umožňuje, aby oprávněný v exekučním návrhu označil exekutora, který má být pověřen vedením exekuce a dovoluje exekutorovi oprávněnými sjednávat smlouvy o vedení exekuce a nedává mu právo odmítnout přijetí exekučního návrhu. Ono to ani jinak nejde. Exekutorů není ani 160, ročně na ně napadá 600 tisíc nových exekucí. Mnozí oprávnění ročně podají více exekučních návrhů, než je soudních exekutorů. Situace, kdy exekutor pro oprávněného vymáhá stovky a tisíce pohledávek jsou tak poměrně časté. Přesto takový stav nezakládá důvod pro jeho vyloučení z provádění exekuce. Aby tomu tak bylo, pak by muselo jít o vztah natolik intenzivní a zjevný, že by exekutor nebyl vůbec schopen nezávisle rozhodovat v individuální věci. Teprve v takovém případě by tu byl důvod k jeho vyloučení pro podjatost.
Vědom si exekutorova postavení proto zákonodárce exekutorovi ukládá toliko, ale aby nezávisle vykonával exekuční činnost, a za tím účelem klade na exekutora vysoké požadavky v oblasti jeho odbornosti, stanovuje zvláštní způsob jeho výběru a jmenování, zakazuje mu souběžný výkon jiné výdělečné činnosti, přiznává mu vzásadě monopolní postavení na výkon exekučních titulů, postavení úřední osoby, vymezuje zákonný rámec pro provádění exekuce a odměňování exekutora, přesně definuje role soudního exekutora a exekučního soudu v exekučním řízení, o exekučních sporech a opravných prostředcích proti rozhodnutí exekutora rozhoduje soud.
Na činnost exekutora se vztahuje hned čtyřnásobný dohled a přísné sankce v případě porušení povinností. Vysoká míra dohledu, dostupnost jeho iniciace pro účastníky řízení a systém opravných prostředků proti rozhodnutí exekutora zakládají s až hraniční pravděpodobností jistotu odhalení každého excesu exekutora, natož pak excesu hromadného. I kdyby byl tedy exekutor na oprávněném jakkoli závislý, pak je třeba konstatovat, že jeho nezávislý výkon exekuční činnosti tím ohrozit nelze. Těžko se totiž v ostře sledovaném exekučním řízení najde prostor, v němž by mohl pod tíhou závislosti jednat a poškodit povinného nebo jiného účastníka řízení. Takový skutek by byl dříve či později odhalen a potrestán. Tohle prostě nemá kam uhnout a jak by řekl klasik, „já se přece kvůli vám nenechám zavřít!“
Lukáš Jícha
[1] Ustanovení § 2 odst. 1 exekučního řádu ukládá exekutorovi povinnost nezávislého výkonu exekuční činnosti. Povinnost postupovat v řízení nezávisle a spravedlivě pak vyplývá z exekutorova slibu skládaného do rukou ministra spravedlnosti (§ 12 odst. 1 exekučního řádu)
