Stanovisko k výzvě státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 12.5.2017 sp, zn. VZV 27/2017-11.

Úvod a popis analyzovaného materiálu

Výše zmíněnou výzvou (dále Výzva) ukládá státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále SZ) obchodní společnosti Economia a.s., aby do 2 hodin od doručení výzvy (dále Výzva) odstranila citace usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr.řádu a citace výpovědi osoby a další informace umožňující zjištění totožnosti svědka a eventuálních svědků ve věci, jak jsou uvedeny v článku nazvaném „Pelta na ministerstvu protlačí i dotaci pro Spartu. Podle policie byly ve hře hned dvě jeho milenky“, který byl publikován na webovém portálu aktuálně.cz redaktorem Luďkem Mádlem (citováno doslovně a bez ohledu na případné pravopisné chyby).

Jako důvod je uvedeno, že zveřejněné informace závažným způsobem zasahují do průběhu trestního řízení tím, že brání řádnému objasnění věci.

Následně je ve Výzvě tvrzeno, že přípravné řízení je vedeno neveřejně a jeho neveřejnost má svůj ústavní rozměr v § 8a a 8b trestního řádu. Zveřejnění popisu výpovědi z protokolu o výpovědi osoby a dále přepis skutečností uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 tr.řádu, zejména pak identifikaci žádosti o dotace, z čehož jednoznačně vyplývá okruh budoucích svědků. Taková informace dostupná širokému okruhu čtenářů  je podle Výzvy způsobilá nepříznivě ovlivnit a mařit vlastní průběh přípravného řízení například pro možnost relativizace svědeckých výpovědí a tím i objasnění samotné trestné činnost…“ Publikace osob a skutečností, z kterých vyplývají osoby dalších svědků ve věci, lze považovat i za zásah do řádného výkonu soudnictví, zejména za situace vazebního řízení.

Dále Výzva vysvětluje důvod požadavku a odkazuje na dvě rozhodnutí ESLP.

Analýza

1) Výzva je nezákonná a hrubě protiústavní. Kromě toho má, vzhledem k tomu do jakých práv se pokouší zasahovat, po formální i věcné stránce velmi nízkou odbornou kvalitu. Po věcné stránce se jeví jako zcela nesmyslná.

2) Je nesporné, že Výzva ukládá povinnost, která významně omezuje svobodu šířit informace, tedy svobodu chráněnou Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále Listina). Je v rozporu i s mezinárodní smlouvou, kterou ČR, resp. její právní předchůdce ratifikoval, a tak se stala součástí právního řádu nynější ČR (Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále Úmluva).

3) Podle čl. 17 Listiny Čl.17

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

 (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

 (3) Cenzura je nepřípustná.

 (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Podle čl. 10 Úmluvy

  1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
  2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

4) Podle čl. 2 Listiny, odst. 2

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

5) Základní právní vadou Výzvy je, že na takový požadavek nemá SZ (obecně) žádné právo. Trestní řád ani jiný právní předpis nedávají SZ právo realizovat jakousi kombinací předběžné a následné cenzury publikací. Tedy požadovat odstranění (potlačení)  již jednou zveřejněné informace a její další zveřejňování. To, jak bude dále zmíněno, neznamená, že lze zveřejňovat jakékoliv informace, ale pouze a jedině to, že SZ nemá právo domáhat se jejich odstranění jakousi Výzvou.

6) SZ v textu zmiňuje ustanovení § 8a a 8b trestního řádu a zcela na závěr Výzvy ustanovení § 66 trestního řádu. Žádná z těchto norem ale neobsahuje oprávnění k požadavku na odstranění zveřejněné informace.

7) Ustanovení § 8a trestního řádu ukládá povinnosti orgánům činným v trestním řízení. Kromě toho je zaměřen na ochranu práv osob, zúčastněných na trestním řízení včetně obviněných. Lze důvodně předpokládat, že ani adresát Výzvy, ani jmenovaný autor článku nejsou orgánem činným v trestním řízení. Z obsahu Výzvy je také patrné, že se nezaměřuje na ochranu práv uvedených osob, ale má působit proti údajnému maření účelu trestního řízení. Poukaz na toto ustanovení v souvislosti s Výzvou, adresovanou obchodní společnosti Economia a.s., postrádá jakýkoliv smysl.

8) Ustanovení § 8b trestního řádu ukládá povinnost osobám, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 věty druhé. Tedy informace o totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Jeho další část chrání práva poškozených. Z Výzvy nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení poskytly autorovi článku podobné informace ani, že by článkem bylo zasaženo do práva poškozených. Tedy i v tomto případě se Výzva dovolává zcela nepřípadné právní normy.

9) Ustanovení § 66 trestního řádu chrání pořádek při soudním řízení, případně i v přípravném řízení, a to v pravém slova smyslu tohoto pojmu. Umožňuje uložit pokutu tomu, kdo například hlučí, chová se urážlivě či jinak „fakticky“ zasahuje do probíhajícího úkonu trestního řízení. Může podle ní být postižen i ten, kdo nevyhoví Výzvě „podle trestního řádu“. Analogicky k Výzvě vydat věc důležitou pro trestní řízení, podat svědectví, strpět prohlídku těla atd. Možnost Výzvy k odstranění informace trestní řád rozhodně neobsahuje a tedy zde SZ svým požadavkem zcela extenzivně, nezákonně a protiústavně překračuje svá oprávnění.

10) Sumárně řečeno, SZ ve výzvě požaduje něco, co není oprávněno požadovat, resp. vytváří dojem, že ukládá zákonem předvídanou povinnost, ač tomu tak zjevně není.

11) Je jinou věcí, že si lze představit situace, kdy zveřejnění konkrétní informace v průběhu konkrétního trestního řízení by bylo způsobilé do tohoto řízení opravdu zasáhnout. Vynechávám situaci, kdy zveřejněná informace zasahuje práva na ochranu osobních údajů anebo osobnosti, která jsou chráněna jinými zákony, jež Výzva ani nezmiňuje, a tedy k takovému stavu ani podle SZ nedošlo. Typicky si ale lze představit situaci, kdy například detailní reprodukce výpovědi poškozené o sexuálním zneužití či jiné osobně traumatizující trestné činnosti by vedla k tzv. sekundární viktimizaci a z toho pak obavě, že tato osoba nebude ochotna následně vypovídat, například v soudní fázi řízení. Nic takového ale SZ netvrdí, a proto není třeba se touto alternativou dále zabývat. Netvrdí ani, že by obsah článku či konkrétní citace, jejichž odstranění je požadováno, nějak zasahovaly do práv obviněných, což je častý důsledek zveřejňování obsahu částí trestního spisu. Speciálně pak důkazů získaných odposlechy. Jde o nepěknou praxi, kterou rozhodně odsuzuji, ale té se Výzva také nijak netýká, a proto ani tento aspekt není třeba zvažovat.

12) Jak patrno z doslovné citace čl. 17 Listiny, svoboda projevu a šíření informací je limitována v Ústavě s ohledem na jiné svobody či práva. Jde o střet ústavních zásad, který není možné řešit jinak než úvahou, kterému právu je v daném případě v zájmu demokratické společnosti třeba dát přednost. Například zda právu na svobodu projevu, anebo právu na ochranu cti a důstojnosti. Možná i právu společnosti na vyšetření trestného činu, obecněji tedy na předcházení zločinnosti.

13) Především musí být právo takto zasáhnout do svobody projevu zakotveno v zákoně, což, jak patrno, v daném případě není. I kdybych tento „detail“ přehlédl, Výzva neobsahuje žádný argument, který by mohl vést k závěru, že v tomto případě musí právo na šíření informací ustoupit právu na ochranu bezpečnosti či předcházení zločinnosti důsledným vyšetřováním trestných činů. Výzva obsahuje jen obecné zdůvodnění na úrovni nic neříkajících či zcela bezobsažných floskulí. Tedy vyjadřuje obecně obavu z maření trestního řízení, objasnění trestné činnosti anebo poukaz na možnou „relativizaci výpovědi svědků“. Což je výraz, se kterým trestní právo a trestní praxe vůbec nepracují a nemá ani žádný konkrétní obsah.

14) Výpověď svědka je důkaz, který hodnotí orgány činné v trestním řízení, včítaje v to posléze i soud, a není jasné, jak se dá „relativizovat“ co do své podstaty. Zpochybňování jeho věrohodnosti, pravdivosti či vypovídací hodnoty je naopak zcela běžná činnost obou stran trestního řízení, obžaloby i obhajoby, které užívá ten, jemuž obsah výpovědi nezapadá do jeho argumentační linie. Ale na samotném obsahu výpovědi se tím nic nemění.

15) Poukaz na to, že zveřejnění citace osob je zásahem do řádného výkonu soudnictví, je nesmyslný již ze své podstaty. Státní zástupce je pánem přípravné fáze trestního řízení, tzv. dominus litis. To ale končí okamžikem podání obžaloby a pak je již státní zástupce prostě jen stranou soudního řízení, podobně jako obžalovaný, a nepřísluší mu péče o řádný výkon soudnictví. Stejně jako obžalovanému. Jiná věc je, že ani jeden nesmí porušovat normy, které soudní řízení upravují. Takovou normu ale Výzva ani neuvádí, když tím, kdo by se jejímu porušení měl bránit, je pochopitelně soud. Podobně tomu je i v řízení, v němž se rozhoduje o vzetí do vazby či ponechání ve vazbě.

 

16) Namísto relevantní právní argumentace opírající se o právní normy ČR, cituje SZ ve Výzvě dvě rozhodnutí ESLP. Činí tak právní teorií mnohokrát kritizovaným způsobem, totiž bez uvedení doslovné citace té části rozhodnutí, kterou na podporu své argumentace chce použít. Tedy ve stylu najděte si sami, co by se dalo použít. V daném případě to ale je pochopitelné. Ve věci Bedat ca Švýcarsko[1] šlo o spor vyvolaný zveřejněním velmi zásadních informací o trestním řízení ve věci konkrétní osoby. To ESLP mimo jiné zhodnotil tak, že existence soukromoprávních institutů ochrany osobnosti nezbavuje stát povinnosti chránit soukromý život všech osob obviněných v trestním řízení.
ESLP neshledal porušení úmluvy v tom, že byl novinář postižen za publikaci článku o obviněném, který byl zacílen na „ukojení patologické zvědavosti!“ Jak patrno, nejde tematicky o nic, co by legitimovalo cenzuru, realizovanou Výzvou.

17) Identická je situace v případě druhého odkazu, tedy odkazu na rozhodnutí ESLP ve věci Campos Dâmaso proti Portugalsku[2]. Pro zjednodušení budu citovat stručnou charakteristiku sporu tak, jak ji podává Nejvyšší soud ČR[3]:

… zmiňovaný případ řešil zveřejnění textu obžaloby novinářem před jejím oficiálním přednesením v rámci konkrétního řízení a následnou trestní odpovědnost novináře. ESLP v dané věci sice dovodil porušení svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy a usoudil, že v tomto případě převažoval zájem na informování veřejnosti nad povinností stěžovatele ctít presumpci neviny dotyčné osoby (vysoce postaveného politika), ale pouze proto, že stěžovatel jen reprodukoval obsah obžaloby, nezaujímal stanovisko k případné vině obžalovaného, uvedení článku nenarušilo průběh řízení a přihlédl k výši uloženého trestního postihu pro stěžovatele. Z výše uvedeného vyplývá, že v rozsudku Campos Dâmaso proti Portugalsku , bylo hlavní otázkou, zda novinář mohl zveřejnit informace týkající se samotného trestního vyšetřování (a to včetně informací z tzv. tajného vyšetřování ) či nikoli.

 

18) Opět tedy nejde o rozhodnutí, jehož obsah či výrok by byly relevantní v dané věci. A opět také nutno zdůraznit, že v obou případech šlo o následný postih konkrétního novináře realizovaný cestou soudního řízení, v němž se mohl bránit a uplatňovat veškeré právní a věcné argumenty. Nikoliv o vrchnostenský rozkaz ke stažení zveřejněné informace, tedy již zmíněnou cenzuru. Lze tedy chápat, že se Výzva velmi pečlivě vyhýbá jakékoliv citaci částí obou rozhodnutí, podobně jako i jen reprodukci jejich obsahu.

19) Zmíněný rozkaz postrádá i jakékoliv věcné opodstatnění. Z mého pohledu nedokážu určit, po jakou dobu byl inkriminovaný text přístupný, ale lze předpokládat, že šlo minimálně o dobu v řádu hodin, ne-li dní. Je mimo vší pochybnost, že se tak stal dostupný pro kohokoliv, kdokoliv si mohl pořídit jeho kopii a následně může být libovolně a zcela legálně šířen, byť podle mého zjištění již na webu aktuálně.cz přístupný není. Lze naopak předpokládat, že díky aktivitě SZ se stal vysoce zajímavým a všichni, kdo by snad jako svědci přicházeli v dané věci v úvahu, si jej obstarají a se zvláštní pečlivostí prostudují. To, že tak učinili ti, kterých se řízení z jakéhokoliv důvodu již nějak dotýká, je také mimo vší pochybnost. Výsledkem tedy opět je cenzura takříkajíc v krystalicky čisté podobě, protože dopadá pouze na ty, které měl článek informovat o některých skutečnostech z vyšetřování bez jakýchkoliv dalších efektů.

20) Vytčený formální nedostatek pak spočívá v tom, že je ukládána povinnost odstranit z článku autora, jímž má být pan Luděk Mádl, označené citace. Článek je mimo vší pochybnost autorské dílo a jakékoliv úpravy prováděné kýmkoliv jiným jsou evidentně nezákonné. SZ tedy zcela nezakrytě vyzývá k tomu, aby byl formou cenzury porušen autorský zákon, což, mimo jiné, může být i ve smyslu § 270 tr.zákoníku trestným činem porušení autorského práva.

21) Na závěr osobní poznámka. Byť nikoliv masově, ale zejména v případech, které jsou nějakým způsobem exponované, zaznamenávám nepřípadnou a namnoze i nezákonnou aktivitu orgánů činných v trestním řízení, míněno policejních orgánů a státních zástupců. Nejde jen o mé zjištění, což bylo jedním z podnětů, který motivoval některé mé kolegy a mne k založení Unie obhájců ČR. Ta si, mimo jiné, dala za úkol na takovéto excesy poukazovat, což také důsledně činí. Pro posouzení míry či intenzity protiprávnosti a protiústavnosti porušení práv v tomto případě lze jednoduše poukázat na zákonnou úpravu podobného institutu, kdy lze předběžně zasáhnou do něčích práva a zakázat fyzické či právnické osobě určitou aktivitu. Jde o institut předběžného opatření upravený v občanském soudním řádu (§ 74 a násl. o.s.ř.). Jak si lze ověřit, k takovémuto kroku je oprávněn výhradně soud pouze v případech zákonem jasně definovaných a jeho rozhodnutí lze napadnout odvoláním, které projednává soud nadřízený. Pak ještě i dovoláním a případně ústavní stížností. A totéž právo si osobuje SZ, ovšem bez zákonné legitimizace, jen na základě velmi hrubě a nepřípadně tvrzené analogie, nadto bez jakýchkoliv formalit a zejména bez možnosti dotčené strany se jakkoliv bránit.

22) Ryze osobně jsem si na základě empirických zjištění učinil závěr, že původci těchto excesů jsou většinově osoby, které subjektivní představa o jejich předurčenosti k spáse lidstva v kombinaci s egem, které je obvykle dost hypertrofované vede k přesvědčení, že ve jménu zmíněné spásy mohou spáchat v podstatě cokoliv. Čímž se pro zmíněné lidstvo, případně jeho lokální část stávají zdrojem problémů, nepříjemností a někdy i nebezpečí.

 

Závěr:

Výzva shora uvedená je nezákonná a protiústavní. Její autor jí hrubě zasáhl do práva dotčené právnické osoby – adresáta, ale i do práv autora inkriminovaného článku. Je na místě zvažovat, zda nejde o kárné provinění SZ anebo v krajním případě, zda nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, uvedeného v ustanovení § 329 tr. zákoníku.

[1] Viz  Bedat v.Switzerland, stížnost č. 56925/08, rozhodnutí velkého senátu z 26.3.2016, dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-161898.

[2] Viz  Campos Samaso v. Portugal, stížnost č. 17107/05, rozhodnutí z 24.7.2008, dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-86076.

[3] Viz Rozhodnutí NS ČR ze dne 15.11.2012 sp.zn. 30Cdo 1413/2012, dostupné na http://www.nsoud.cz/

Tomáš Sokol