Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 6 Tz 3/2021, ze dne 17. 2. 2021 zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti Benešovou v neprospěch obviněného vystavěnou na argumentaci mající za následek oslabení obhajoby obviněného v průběhu přípravného řízení.

V předmětné věci šlo zjednodušeně řečeno o výklad ust. § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř., které zní: „Obviněný musí mít obhájce též v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního.“, in concreto o to, zdali má mít obviněný, u kterého připadá v úvahu uložení daného ochranného opatření povinně obhájce již v přípravném řízení, anebo až v řízení před soudem.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou vrátil věc státnímu zástupci k došetření, když dospěl k závěru, že ve stadiu přípravného řízení došlo k závažné procesní vadě, v důsledku níž byl obviněný krácen na svých právech na obhajobu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný měl z důvodu nutné obhajoby být obhajován obhájcem již v tomto stadiu řízení. Proti uvedenému usnesení podala státní zástupkyně stížnost, kterou zamítl Krajský soud v Brně.

Proti rozhodnutím obecných soudů podala ministryně spravedlnosti Benešová zmíněnou stížnost pro porušení zákona s následující argumentací: „S ohledem na § 99 tr. zákoníku dovozuje, že o ochranném léčení se rozhoduje, ať už obligatorně či fakultativně, vždy v řízení před soudem, přičemž jazykový výklad § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. tak vede prima facie k závěru, že právě v řízení před soudem se nutná obhajoba uplatní. K témuž závěru podle ministryně spravedlnosti vede i systematický výklad relevantních ustanovení. Pokud by zákonodárce považoval za žádoucí nutnou obhajobu v případě, že je navrhováno uložení ochranného léčení, již v přípravném řízení, stanovil by takové pravidlo již v § 36 odst. 1 tr. ř., který se týká specificky případů, kdy obviněný musí mít obhájce již v přípravném řízení, případně by relevantní okamžik výslovně stanovil jako v případě § 36 odst. 3 tr. ř. Předmětné pravidlo by proto nestanovil bez bližšího určení okamžiku, od kterého obviněný obhájce musí mít, jako je tomu podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. Výklad zastávaný soudy se navíc jeví v praxi obtížně realizovatelný (bod 13.). Ministryně spravedlnosti připouští, že výklad zaujatý státní zástupkyní má za následek oslabení obhajoby obviněného v průběhu přípravného řízení, neboť obviněný nedisponuje v přípravném řízení ze zákona kvalifikovanou obhajobou ve vtahu k významné otázce uložení ochranného léčení, toto oslabení je však adekvátně vyváženo nutnou obhajobou obviněného v řízení před soudem, v němž je uložení ochranného léčení teprve rozhodováno, jednak možností státního zástupce rozhodnout o nutné obhajobě podle § 36 odst. 2 tr. ř.“

Za zmínku stojí zejména následující pasáže odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (pozn. zvýraznění níže doplněno autorem), které by se měly tesat do kamene, protože plasticky ilustrují, jak si někteří státní zástupci spolu s hlavou Ministerstva spravedlnosti patrně vykládají v praxi právo obviněného na právní pomoc, aneb existují-li dva možné výklady trestního předpisu, vykládejme ho  v neprospěch obhajoby…

„Jakkoli je nutno přiznat, že k uložení ochranného opatření může dojít až v řízení soudním, nelze jen z tohoto faktu, resp. na základě argumentace užité ve stížnosti pro porušení zákona, dovozovat, že by k ustanovení obhájce v případě nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. mělo dojít až ve stadiu řízení před soudem. Takové řešení by přicházelo v úvahu jedině tehdy, pokud by až v tomto stadiu řízení vyšly najevo skutečnosti, které by uložení tohoto ochranného opatření odůvodňovaly.“

„Jak stížnost státní zástupkyně, tak i nyní podaná stížnost pro porušení zákona zjevně odhlížejí od stále se prosazující tendence zajistit, resp. i posílit reálnost obhajovacích práv obviněného (nově např. § 39 odst. 4 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2021), ale zejména i od v době vydání napadených rozhodnutí (resp. i v období, kdy se věci obviněného nacházela v předsoudním stadiu řízení) účinnému ustanovení § 2 odst. 13 tr. ř., podle něhož [t]en, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.“

„Povinnost, která je takto všem orgánům činným v trestním řízení uložena, nemůže být těmi, jež působí ve stadiu přípravného řízení, přenášena na soud, neboť zákon je stran této povinnosti třeba vyložit způsobem zajišťující obviněnému uplatnění jeho práv již v tom stadiu, v němž se jeho trestní stíhání aktuálně nachází. Přístup zaujatý v této věci orgány činnými ve stadiu přípravného řízení, na jejichž argumentaci navazuje stížnost pro porušení zákona, jednoznačně práva obviněného poškozuje, neboť nelze úspěšně argumentovat tím, že by obhájce měl mít až v okamžiku, kdy se o ochranném léčení rozhoduje, resp. až v tom stadiu a před tím orgánem, který takový druh ochranného opatření ukládá (tj. v řízení před soudem). Celá argumentace spočívající v tom, že zákon v ustanovení § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. jednoznačně nestanoví, od kdy by obviněný měl obhájce mít, by mohla vést až k tak absurdním procesním postupům znamenajícím porušení obhajovacích práv obviněného, které by se mohly projevit např. tak, že by soud – v řízení, v němž by obviněný obhájce neměl, vedeném na podkladě obžaloby obsahující návrh státního zástupce na uložení (nikoli protialkoholního) ochranného léčení – provedl celé hlavní líčení, rozhodl o vině a trestu a současně si podle § 230 odst. 2 tr. ř. vyloučil rozhodnutí o tomto návrhu (na uložení ochranného léčení) do veřejného zasedání, to vše na základě úvahy, že až v tomto navazujícím řízení bude dostačující obviněného poučit a umožnit mu realizovat obhajobu i za pomoci právně erudované osoby – obhájce.“

„Takový výklad, resp. na něm založený procesní postup, který do vzdálenějších procesních stadií či dalších fází těchto stadií odkládá poučení obviněného ve smyslu požadavku § 2 odst. 13 tr. ř. (mající za cíl umožnit mu plné uplatnění obhajoby a s tím spojených práv), tj. poškozuje jeho práva, neboť důvod nutné obhajoby v souvislosti s ukládáním ochranného léčení nelze omezovat na poskytnutí odborných rad obhájce soustředěných jen na posouzení samotné důvodnosti jeho uložení na podkladě odborných zjištění znalce, který takové léčení navrhuje uložit. Jejím smyslem je zajištění možnosti [v případě, že se jí obviněný sám při dodržení zákonného postupu (§ 36b odst. 1 tr. ř.) nevzdá] a následné realizace komplexní odborně vedené obhajoby, tedy i ve vztahu ke skutku samotnému (neboť prokázání jeho spáchání se předpokladem uložení této trestní sankce).“

„Vztáhnou-li se uvedené úvahy na případ posuzovaný, pak lze soudům nepochybně přisvědčit v tom, že obhájce obviněného měl ve stadiu přípravného řízení vystupovat, zejména proto, že státní zástupkyně shledala návrh znalkyně důvodným a v obžalobě navrhla, aby soud obviněnému ochranné léčení uložil. Případné procesní komplikace nemohou být důvodem toho, aby orgány přípravného řízení na své zákonné povinnosti rezignovaly. Je věcí dozoru státního zástupce (§ 174 tr. ř.), aby svou činnost (a tím i nezbytnou součinnost policejního orgánu) organizoval tak, aby se mu dostaly informace nezbytné pro způsob vedení trestního stíhání obviněného. I pokud by se mu informace svědčící o potřebě uplatnění návrhu na uložení ochranného léčení nedostalo před předložením trestního spisu policejním orgánem s návrhem na podání obžaloby (§ 166 odst. 3 tr. ř.), pak vlastnímu podání obžaloby na soud s návrhem na uložení ochranného léčení měl předcházet postup ve smyslu povinnosti uložené § 2 odst. 13 část věty za středníkem.“

„Vyjádřeno konkrétně, ve věci posuzované měla státní zástupkyně obviněného poučit o tom, že vzhledem k tomu, že se chystá soudu navrhnout, aby mu uložil ochranné léčení, nastává důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. b) tr. ř. Měla jej tedy poučit i o tom, že má možnost si v určené lhůtě obhájce zvolit (§ 33 odst. 1 věta třetí tr. ř.) s tím, že pokud tak neučiní, bude mu obhájce ustanoven (§ 37 odst. 1 tr. ř.). Takový procesní postup není možno považovat za projev ryzího formalismu, neboť jeho neprovedení znamená oslabení obhajovacího práva obviněného ve stadiu předcházejícím podání obžaloby. Obviněnému bylo státní zástupkyní zvoleným postupem upřeno právo poradit se se svým obhájcem a na základě této porady (po seznámení se obhájce s obsahem trestního spisu) učinit případné návrhy na doplnění dokazování, případně jiné návrhy (tedy jakým způsobem přípravné řízení ukončit).“

„Ve shodě s tím, co z hlediska výkonu obhajoby obhájcem uvedl soud nalézací v odůvodnění svého usnesení, lze totiž zmínit, že působením obhájce může být podstatnou měrou ovlivněn i další způsob rozhodování v posuzované věci, neboť nelze vyloučit tu možnost, že po projednání s obviněným bude ze strany obhajoby iniciováno uzavření dohody o vině a trestu, v rámci níž lze sjednat [§ 175a odst. 6 písm. h) tr. ř.] i to, o co státní zástupkyně usiluje, tj. uložení ochranného léčení sexuologického.“

Nutné obhajobě zdar! Nazdar!

Vladimír Janošek