Již dne 28. 2. 2020 uveřejnil Advokátní deník článek s názvem „NSS k otázce soudního přezkumu přípisů Kontrolní rady ČAK o odložení stížnosti“ Ačkoliv k rozhodnutím, týkajícím se přímo výkonu advokacie se obvykle rozvine jak v Advokátním deníku, tak v dalších odborných médiích debata, tento – dle našeho názoru zásadní – článek zůstal bez dalších reakcí.
V zásadě jde o následující: stěžovatelka se obrátila na Českou advokátní komoru (dále „ČAK“) se stížností na advokáta. Předseda Kontrolní rady ČAK – kárný žalobce (dále „kárný žalobce“) přípisem informoval stěžovatelku o odložení stížnosti jako nedůvodné. Stěžovatelka se následně domáhala formou správní žaloby zrušení přípisu kárného žalobce o odložení stížnosti, který považovala za rozhodnutí. Městský soud a následně i Nejvyšší správní soud (rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, čj. 9As 284/2018-89) dospěly k závěru, že přípis kárného žalobce o odložení stížnosti není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., a proto je možnost soudního přezkumu vyloučena.
Toto rozhodnutí je zajímavé zejména z hlediska zákona o advokacii. Jednání „kárně podezřelého“ advokáta předběžně posuzuje Kontrolní rada ČAK (dále „KR“) v součinnosti s Kontrolním oddělením ČAK (dále „KO“) a mohlo by se zdát, že kárný žalobce je vlastně jen takový výkonný úředník realizující pokyny KR prostřednictvím podání kárné žaloby. Tak to ale právně ani institucionálně není. Předseda KR, který je v rámci ČAK JEDINÝ kárný žalobce, je monokratický správní orgán vykonávající veřejnou moc s výlučnou pravomocí podat kárnou žalobu na advokáta a doporučení KR, KO či kohokoli jiného pro něj závazná nejsou.
Co tento stav znamená ve skutečnosti? Je to jen a pouze předseda KR, kdo je „vládcem nad osudy advokátů“. On rozhoduje o tom, koho kárně zažaluje a koho nikoliv. Jeho právo (ne)podat kárnou žalobu je nejdůležitější pravomocí a mocenským nástrojem, který v ČAK existuje. A z citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že není způsob, jak jeho OSOBNÍ rozhodnutí – tedy rozhodnutí kárně nežalovat – napadnout. A to vše při výkonu veřejné moci na základě zákona.
Z hlediska právního postavení kárného žalobce je pak zřejmé, že charakter České advokátní komory jako „samosprávné organizace“ je potlačen zcela zásadním způsobem.
Jistěže nikdo z advokátů neprahne po tom, aby byl pronásledován kverulujícími stěžovateli takřka až za hrob. Avšak nelze přehlédnout, že proti určité skupině vyvolených si prostě úspěšně stěžovat nelze. Výlučná pravomoc jediného advokáta bez účinné kontroly je stav, kterým by se mělo představenstvo ČAK spolu s KR coby orgánem volícím svého předsedu – kárného žalobce – (i legislativně) vážně zabývat. Protože jinak stín této skutečnosti padne na každého jejího člena.
JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.
