Zúčastnil jsem se jeden den jako zástupce veřejnosti mediálně sledovaného soudního jednání na Krajském soudu v Praze. Soudkyně už podruhé soudí Jaroslava Fröhlicha a další obžalované za opatřování padělků a obchodování s nimi. První rozsudek jí Vrchní soud v Praze zrušil.
Celý jednací den obhajoval znalec prof. Vlnas výsledky posudků několika málo obrazů Jana Zrzavého a Františka Muziky, které jeho znalecký ústav označil za padělky. Jeho vystoupení mě velmi nepříjemně překvapilo. Působil na mě naprosto nepřesvědčivě, nekompetentně a amatérsky. Stačí, když budu citovat některé jeho typické slovní obraty:
„Osobně se domnívám…, nedomnívám se…, je to můj subjektivní názor…, myslím si…, nemyslím si…, teď jste mě nachytal na švestkách…, dle mého názoru…, nevím…, neznám…, je možné to doložit charakteristikami z odborné literatury…, atd.
Při hodnocení pravosti děl Jana Zrzavého výslovně prohlásil:
„Nejsem znalcem díla Jana Zrzavého.
Při hodnocení pravosti děl Františka Muziky výslovně prohlásil:
„Nejsem expertem na dílo Františka Muziky.“
Jako důkaz, proč jeden z obrazů Františka Muziky, který byl jako originál oficiálně vystavován v Alšově Jihočeské galerii, považuje za padělek, uvedl argument, že není v soupisu děl, který vytvořil autor. Po chvíli připustil, že existují pravá díla, která v jeho soupisu děl nefigurují, a dodal: „žádný seznam není úplný.“
Tak kdo se v tom má vyznat? Takhle se vyjadřuje odborník a znalec? Za práci takových „odborníků“ vynakládá stát enormní finanční prostředky? Měl pocit, že se chce za každou cenu zavděčit soudu, který si u něj práci za nemalé finanční částky objednal.
A tak soud hodiny řešil pravost několika obrazů, místo aby se zabýval tím, kdo je padělal a zda věděli obžalovaní, že se o padělky jedná. Jednání soudkyně Říhové na mě působilo silným dojmem, že má osobní zájem obžalované znovu za každou cenu odsoudit.
Není a nemůže být přeci trestné vlastnit padělek. Není ani trestné ho prodat nebo nabízet k prodeji, pokud prodávající neví, že se o padělek jedná. V průběhu celého trestního stíhání se ukázalo, že řada obrazů, dřív považovaná za padělky, je evidentně pravá. Tím padá konstrukce zločinecké aktivity postavené na postupu zadání objednávky falzifikátorovi a vědomém prodeji jeho výtvorů jako originální díla. Žádný falzifikátor neexistuje. Neexistují žádné důkazy o případné trestné činnosti.
Soud do všech podrobností řeší pravost určitých obrazů. Obžalovaní se pokoušejí zpochybnit posudky, které tvrdí, že některé obrazy nejsou pravé. Jsou tedy přesvědčení, že se o originály jedná. Z rozsáhlých a odborně velmi fundovaných vystoupení obžalovaných a jejich advokátů vyplývá, že obžalovaní jsou o pravosti obrazů přesvědčeni stále. Navíc, pokud vím, měli a mají posudky pravosti všech obrazů. Jestli jsou některé z nich skutečně padělané, neměli by být především vyšetřováni stíháni ti, kteří tyto posudky vystavili?
Pro spravedlivý odsuzující rozsudek přece vůbec není podstatné, kolik obrazů je případně padělaných, ale zda to obžalovaní věděli a vědomě je vydávali za pravé. To by mělo být podstatou soudního řízení. To se místo toho však zabývá mnohahodinovou diskuzí k předloženým posudkům.
Z analýzy vyplývá, že některé obrazy byly vytvořené v 50. letech. Jak je pro spravedlivý rozsudek důležité, zda se jedná o originál či padělek? I kdyby se jednalo o falzifikát, nemohli si ho obžalovaní objednat či pořídit od falzifikátora před sedmdesáti lety. Paní soudkyně jistě ví, že prodávat padělky není trestné, pokud tak člověk nečiní vědomě. Zajímalo by mě, a nejen mě, za co chce obžalované vlastně odsoudit.
O přestávce psaní tohoto článku jsem si pročítal noviny, a zaujal mě článek s názvem „Soudům docházely peníze. Vláda jim přidá.“ Uvědomil jsem si, že pokud soudy prostřednictvím neodpovědných soudců budou naprosto zbytečně mrhat prostředky daňových poplatníků takovým způsobem, jako například soudkyně Říhová, budou jejich náklady růst geometrickou řadou a budou potřebovat od státu peněz daňových poplatníků stále víc.
Závěrem bych rád poznamenal, že pokud je mi známo, v druhé větvi naprosto identické kauzy již padl pravomocný zprošťující rozsudek. Takže jsem opravdu zvědavý, zda v tomto, stále ještě probíhajícím procesu, zvítězí čest a profesionalita soudkyně Říhové, nebo její osobní zášť k obžalovanému Jaroslavovi Fröhlichovi, kterou jsem z jejího jednání tak markantně pociťoval.
Václav Budinský
