Jak upozornily Novinky, orgány činnými v trestním řízení otřásá usnesení NSČR ze dne 3. října 2012 o nepoužitelnosti výpovědi policistů v hlavním líčení. Co s tím dělat, aby zjevní vrazi nebyli v trestním řízení uznáváni nevinnými?
Oč jde? Ve věci lid v. I. B-ová (podle absurdního postoje Nejvyššího soudu se anonymizují i rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích v řízeních o těžkém zločinu. Přitom si těžko představit větší veřejný zájem než je trestní stíhání obviněného z hrdelního zločinu, tj. z vraždy.) vydal 5. trestní senát NSČR (tehdy Petr Hrachovec, Michal Mikláš a Jindřich Urbánek; teď je jeho členem i Petr Angyalossy) usnesení čj. 7 Tdo 1116/2012–42, NSČR: 2C9E81F2531FF084C1257A98004383EA. Podle usnesení ústavního soudu z 2. 4. 2013 čj. IV. ÚS 4488/2012, NALUS: 78803, má však čj. 7 Tdo 1116/2012–882; těžko říci, které číslo jednací je špatně. Každopádně to nesvědčí o kvalitní práci soudní kanceláře.
Je mimořádně kvalitní, koneckonců i proto bylo zařazeno mezi áčkové (kategorie A) – tedy judikát v zastaralém slova smyslu. Pozoruhodné je například přesné rozlišení mezi tajemstvím a pouhou povinností mlčenlivosti: To první je na základě § 368 trestního zákolníku toliko advokátní nebo zpovědní, naproti tomu lékařské „tajemství“ je pouhá státem uznaná povinnost mlčenlivosti, která neplatí u povinně oznamovaných trestných činů.
Obsahuje však i krátké obiter dictum (= vyjádření na okraj), ze kterého je vhodné ocitovat podstatnou část: „Jinak tomu je, pokud jde o výpovědi svědků, kterými byli policisté zasahující na místě činu a kteří rovněž potvrzovali, že poškozený D. L. se před nimi vyjadřoval k věci tak, že za pachatele svého napadení označoval obviněnou. Pokud se policisté před zahájením trestního stíhání v rámci šetření na místě dotazovali poškozeného na to, co se stalo, vyžadovali tím od něho vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a měli o takovém vysvětlení sepsat úřední záznam podle § 158 odst. 5 tr. ř. (ve znění účinném v době činu). Úřední záznam podle tohoto ustanovení ovšem nebylo možné použít jako důkaz. Nepoužitelnost úředního záznamu o vysvětlení podaném podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. nebylo možno obejít tím, že policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi poškozený při jejich šetření na místě vyjadřoval. Lze proto přisvědčit obviněné v tom, že svědecké výpovědi policistů byly nepoužitelným důkazem.“
NSČR zde literalisticky a naprosto dogmaticky absolutizoval byzantsky složité dělení přípravného řízení, v dnešní podobě zavedené novelou č. 292/1993 Sb. na „předprocesní stadium“ – šetření (§ 69 zákona o policii) a prověřování – a na trestní stíhání. Výpovědi se v rámci šetření (§ 61 zákona o policii) nebo prověřování (§ 158 trestního řádu) říká podání vysvětlení a podle § 158 odst. 6 je u soudu prakticky nepoužitelné, s výjimkou neodkladných nebo neopakovatelných úkonů. Proto o stejné věci vypovídáte celkem 3×: nejdřív podáváte vysvětlení, pak jste vyslechnuti během přípravného trestního stíhání a konečně vypovídáte u hlavního líčení před soudem.
O podání vysvětlení se sepisuje záznam. Ústavněprávní výbor vládní předlohu novely trestního řádu „vylepšil“ o tuto právní normu: „Záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz.“ To by snad ještě šlo akceptovat. Ale názor NSČR, že záznam nelze zhojit ani řádnou svědeckou výpovědí v hlavním líčení, se o nic se neopírá, takže je zcela neudržitelný. Policista vnímá děj bezprostředně, není to žádné hearsay (z doslechu). Nemůže proto vůbec nic bránit tomu, aby policista vypovídal v hlavním líčení jako každý jiný svědek a byl případně podroben křížovému výslechu (tj. protistranou, zde obhájcem).
Právní názor NSČR o výpovědi policisty je však pouhé obiter dictum, tj. právní vyjádření, které nemá precedenční význam. Důvodem je, že rozhodnutí lid v. I. B-ová o toto odůvodnění není opřeno; soud ho uvedl jen proto, aby vyjádřil svůj právní názor, což má význam především pro nižší instance. NSČR totiž uznal ostatní důkazy za dostatečně usvědčující; výpověď policistů byla proto právně nerozhodná.
Lze uzavřít, že názor 5. trestního senátu NSČR o nepoužitelnosti výpovědi policisty nemá přílišný význam, i když samozřejmě by se OČTŘ s ním měly ve svých rozhodnutích vypořádat, je-li to nezbytné. Na závazný právní názor NSČR si budeme počkat, až výpověď policisty bude rozhodující (korunní) důkaz, takže bude nosným důvodem (lat. ratio decidendi) rozhodnutí.
Rozhodnutí přezkoumal ÚS. Jeho rozhodnutí, jehož autorem je Miloslav Výborný, je však čistě formální a nic zajímavého nepřináší. Je proto zjevné, že negativní procesní rozhodnutí (odmítnutí ústavní stížnosti) by po vzoru SCOTUS (nejvyššího soudu USA) mělo být nahrazeno pozitivním: přijetím podání, kterým se soudci opravdu zabývat chtějí.
