Může v reálné praxi správní žalobu podávat pouze majetný občan, který má dostatečné finanční prostředky na advokáta nebo sám je advokátem? Nebo může v praxi správní žalobu podat přímo a bez finančních obav i nemajetný občan, který je právním „laikem“? A pokud je občan opravdu nemajetný, jak tuto svojí nemajetnost může soudu přiléhavě prokázat tak, aby mu soud věřil a zprostil jej povinnosti k úhradě soudních poplatků?
Autorka textu má přímý vhled do kazuistiky, v rámci které se občan ocitl v tíživé životní situaci bez adekvátních příjmů (a to nejen svým vlastním přičiněním), nicméně přesto se snažíc kontrovat vůči netransparentnosti (a možno z určitého úhlu pohledu i vůči zlovůli) státního orgánu – v daném případě Vrchního státního zastupitelství v Praze. Předmětná kauza vyústila až k finálnímu rozhodnutí občana podat správní žalobu, jež byla podána i v rámci veřejného zájmu a snahy dokázat, že kterýkoli občan má nárok na to, aby uplatňování jeho požadavků souladných se zákonem státní orgány „braly vážně“.
V souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, bylo zažádáno u Vrchního státního zastupitelství v Praze a u Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o odpovědní informaci na otázku ve znění: „Jaký je přesný počet státních zástupců z Vašeho Vrchního státního zastupitelství, kteří jsou držiteli oznámení pro stupeň utajení Vyhrazené, kteří jsou držiteli osvědčení pro stupeň utajení Důvěrné, osvědčení pro stupeň utajení Tajné a osvědčení pro stupeň utajení Přísně tajné?“
Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištván bez problémů plnohodnotnou požadovanou informaci poskytl. Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová (jíž v pozici bezpečnostního ředitele, který má na starost taktéž problematiku ochrany utajovaných informací, sekunduje bývalý příslušník celorepublikového útvaru policie, který se dle dostupných mediálních zdrojů dříve primárně problematice utajovaných informací nevěnoval, neboť prý působil v pozici policejního vyšetřovatele u mediálně známých kauz) ale žádost o předmětnou – naprosto totožnou – informaci, na kterou Ivo Ištván odpověděl, zamítla, přičemž její rozhodnutí o nesdělení informace následně stvrdilo i Nejvyšší státní zastupitelství. Argumenty pro odmítnutí poskytnutí požadované informace byly ovšem z pohledu občana žadatele o informaci naprosto nepřiléhavé a neodpovídající argumentaci osoby v problematice ochrany utajovaných informací dokonale odborně orientované, a proto se občan žadatel – byť ve studijním oboru právo a právní věda laik – rozhodl podat správní žalobu, aby se k předložené argumentaci a problematice judikatorně vyjádřil správní soud.
U Městského soudu v Praze následně občan žalobce využil institut žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu aktuální nemajetnosti a tíživé sociální situace, kdy přiznání takovéhoto stavu je již sama o sobě velmi nepříjemná situace, u které je velmi nepravděpodobné, že by si jí občan žalobce vymýšlel a nechal by bez opodstatnění svoji aktuálně nuznou finanční situaci u soudu přetřásat. A i když soudu dodal informace dokladující aktuální evidenci na úřadu práce s přiznanou podporou v nezaměstnanosti – tedy aktuálně minimální příjem a v souladu s písemným poučením soudu uvedl pravdivě relevantní informace ohledně svojí nemajetnosti – tak mu toto nebylo soudem akceptováno a nebylo mu osvobození od soudních poplatků přiznáno. Co tedy má více dokládat nemajetnost občana a nárok na přiznání osvobození od soudních poplatků v situaci, kdy písemně doložený a čestným prohlášením podložený nepříznivý sociální stav občana soudu nestačí? A paradoxem, který toto vše z pohledu občana žalobce výrazně podtrhuje, je finální poučení soudu, že proti jeho rozhodnutí může podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou ale musí podat pouze advokát. Advokát, kterého si ale musí nemajetný občan v pozici žalobce zaplatit. Aha. A zaplatit advokáta má ten nemajetný občan jak, když na něj nemá finanční prostředky, a proto přeci žádá o odpuštění soudních poplatků? Tedy občan, jenž je prokazatelně nemajetný, kdy tuto nemajetnost mu soud prvního stupně odmítne přiznat, tak může podat kasační stížnost proti takovému rozhodnutí, ale musí si na její sepsání v časové tísni najmout advokáta, na kterého ale ovšem nemá finanční prostředky, kdy z tohoto důvodu přeci žádal soud o osvobození od soudních poplatků. A s pravděpodobnou jistotou je vyloučeno, že by občan žalobce velmi narychlo sehnal případného advokáta, který by jej v takovéto věci zastupoval pro bono, nehledě na skutečnost, že takováto varianta v rámci finálního poučení soudu zmíněna ani není. Občan proto v takové situaci zcela jistě dospěje do stádia, kdy bude přemítat, zda je nastíněný postup myšlen opravdu vážně nebo zda se jedná o nějaký „žert“.
Autorka textu zde proto veřejně vznáší dotaz – proč je tedy na soudním formuláři v jeho závěru vůbec uvedeno a přikázáno, že občan musí svým podpisem stvrdit, že „nelže“ – tedy že požadované předtištěné kolonky vyplnil pravdivě – viz „Prohlašuji, že údaje, které jsem uvedl/a, jsou pravdivé a že jsem nezamlčel/a žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.“ – když k tomuto prohlášení soud ve finále nepřihlíží a nebere toto prohlášení evidentně vůbec v potaz?
Občan žalobce dodal soudu pravdivě požadované informace, které z jeho pohledu plnohodnotně podkládaly jeho tvrzení a opravňovaly ho k podání žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, nicméně přesto mu soud neuvěřil, čímž jej z jeho pohledu de facto nepřímo „obvinil“ ze lži, přičemž aby mohla být správní žaloba vůbec projednána, bylo nutno soudní poplatek občanem žalobcem uhradit v jeho plné výši.
K velkému zamyšlení tedy je, proč si soud v 21. století, jež je stoletím rozmachu digitalizace a vzájemného dostupného komunikačního propojování státní správy, předložené informace občanem sám z dostupných databází či rychlým dotazem na spolupracující státní správu nedoověří? Znamená to tedy snad, že když naopak občan soudu předloží rozsáhlé podklady k rozhodnutí, tak soud si tyto již vůbec nedoověřuje, zda jsou všechny pravé a platné a občanovi je bez dalšího věří? To by ale přeci bylo dosti zvláštní, ne? A pokud si soud naopak předložené podklady ověřuje, zda jsou pravé a platné, tak proč si neověří i pravost podkladů, které neobsahují sice rozsáhle všechny detailní osobní informace (otázka taktéž totiž může být, na jak detailní informace má správní soud v předmětné věci i z pohledu ochrany osobních údajů vlastně nárok), ale pravdivé jsou a v rámci vzájemné propojenosti státní správy jsou i velmi snadno ověřitelné? A proč je tedy zároveň občan „nucen“ podepisovat prohlašující doložku, že údaje, které uvedl, jsou pravdivé a že nezamlčel žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, když i přes podepsání této doložky soud občanovi nevěří? Je takovýto „komplikovaně stěžující“ postup státu v podobě činnosti soudů směrem ke svým občanům správný? A jaké má tedy vlastně v praxi reálné možnosti nemajetný občan, který se rozhodne právní kroky činit sám za sebe, ale je bez „právního“ vzdělání, uplatňovat svá práva v rámci zde nastíněné problematiky správního soudnictví – např. „ve sporu s vysoce postavenou státní zástupkyní“ (jejíž měsíční platový příjem je cca 200.000 Kč), která má zdarma plně k dispozici všechny dostupné nástroje státního aparátu – dostatečné, nedostatečné či spíše naprosto minimální?
Zdeňka Kovaříková
