Z čista jasna se nám otevřela všelidová „diskuse“ o tom, kdo má a kdo nemá morální právo býti ústavním soudcem. Nemohu si pomoci trochu mi to připomíná fotbalové „trenéry“ v pivnici. Po posilnění několika půllitry hnědavého moku zaručeně nejlépe vědí, kdo z hráčů může a kdo nemůže nastoupit v národním mužstvu. Ale zanechme příměrů. Skutečná diskuse o složení Ústavního soudu by měla být založena alespoň na elementárním právním povědomí, které v současném rozvášněném společenství svobodných občanů u mnohých diskutujících bohužel postrádám. Dovolím si k této problematice učinit několik poznámek.

Protože komunita je velmi rozjitřena, jinak bych to nedělal, předesílám, že během vysokoškolského studia (1970–1975) jsem jako jeden z mála studentů nevstoupil do SSM (Socialistický svaz mládeže) a měl jsem z toho velké problémy při vyhotovování závěrečných „posudků“ na absolventy. V průběhu výkonu advokátní praxe v letech 1976–1989 jsem byl několikrát vyzýván, abych se stal kandidátem a posléze členem KSČ (Komunistická strana Československa). Veškeré „výzvy“ jsem odmítl a musím přiznat, že s těmi odmítnutími jsem měl problémy o dost menší než se závěrečným posudkem na právnické fakultě.

Tedy úvodní poznámka. Článek osmý Všeobecné deklarace lidských práv OSN (z 10. prosince 1948) nám říká: „Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.“ Nuže soudce, a především soudce trestní je tu od toho, aby poskytl ochranu jak jednotlivci, tak celému společenství, pokud je tomu zapotřebí. V trestní oblasti je tomu tak i u státního zástupce anebo policisty. Chci upozornit, že i před rokem 1989 se na území České republiky vraždilo, loupilo, pohlavně zneužívalo, znásilňovalo, kradlo či podvádělo. Vím to z první ruky. Několik vrahů, nespočet zlodějů, ale i pár těch sexuálních násilníků jsem v té době obhajoval a tím přispíval k naplňování citovaného článku 8 Všeobecné deklarace lidských práv OSN. Kdyby každý právník před rokem 1989, s odůvodněním, že on je slušný člověk, jak zaznívá v dnešní „ústavněprávní diskusi“, odmítl působit jako trestní soudce nebo jako prokurátor, či jako – vyšetřovatel SNB (Sboru národní bezpečnosti), tak by nebylo zapotřebí tehdejší společenství chránit? Tak by přestali existovat vrazi, zloději či sexuální delikventi?

I já jsem podle tehdejšího § 109 trestního zákona obhajoval ty, kteří z naší země odešli, tedy tzv. emigranty. A nebylo to vůbec lehké, natož příjemné. S „klienty“ v zahraničí jsem nemohl komunikovat, četl jsem pouze vyšetřovací spis, který připravila STB (Státní tajná bezpečnost) a čtení probíhalo pod dohledem příslušného vyšetřovatele STB v jeho kanceláři. Stejně jako kterýkoliv trestní soudce anebo prokurátor a stejně jako kterýkoliv tehdejší advokát jsem těžko mohl jako advokát „ex offo“ svoji účast v takovémto trestním procesu odmítnout. Anebo jsme se i všichni advokáti měli prohlásit za slušné lidi a přestat advokacii tehdy vykonávat? Zatleskali by nám dnešní „bojovníci za lidská práva“ a my bychom byli morálními vítězi?

Poznámka další. A upozornění na další článek Všeobecné deklarace lidských práv OSN, tentokrát článek sedmý: „Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti každému podněcování k takové diskriminaci.“  Před rokem 1989 trestní zákon rozlišoval trestný čin krádeže a trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Odlišení bylo prosté, sice stejná skutková podstata, leč za krádež z výdobytků socialismu (státní či družstevní vlastnictví) byla daleko přísnější trestní sazba. Modelový příklad. Dva pachatelé ukradnou ve stejnou chvíli každý jedno jízdní kolo stojící vedle sebe. Jsou odhaleni a postaveni před soud. Jeden z nich má „štěstí“ ukradl kolo patřící Frantovi, druhý „smůlu“ neboť kolo patřilo státní poště a jezdil na něm místní pošťák. Ten druhý dostane vyšší trest. Milí diskutující, zcela výjimečně objevíte trestního soudce působícího před rokem 1989, jenž čirou náhodou nikdy nesoudil kauzy podle § 109 trestního zákona, ale pomalu každý den měl na stole „rozkrádačky“ ze socialistického vlastnictví a dával za to přísnější tresty než za krádeže. Porušoval článek sedmý Všeobecné deklarace lidských práv OSN anebo ne? Byly to téměř každodenní politické procesy anebo ne?

§ 109 trestního zákona

Poznámka další. Socialistická ústava rozlišovala vlastnictví soukromé, osobní a socialistické. Osobní vlastnictví se od soukromého lišilo tím, že požívalo od státu vyšší ochrany než vlastnictví soukromé, ale mohlo ho být jenom málo. Typický příklad, rodinný domek do 120 m2 obytné plochy byl ve vlastnictví osobním, větší dům ve vlastnictví soukromém. Socialistická státní moc ze soukromého nemovitého vlastnictví vybírala daleko vyšší daně, když si zamanula tak vlastníkovi bez jeho souhlasu do domu usadila nájemníky, kteří téměř nic neplatili na nájemném, a ještě vlastníka pokutovala, že dům není v dobrém stavu. Mnoho nešťastných vlastníků nakonec „darovalo“ svoji nemovitost státu. O onom „daru“ musela být sepsána písemná darovací smlouva, psávali ji nejčastěji státní notáři.

A všechny smlouvy o převodu nemovitosti musely být registrovány rozhodnutím příslušného státního notáře. V konečném dopadu, vidíte nějaký větší rozdíl mezi trestem propadnutí majetku výrokem soudu v rozsudku o vině podle § 109 trestního zákona a rozhodnutím o registraci těchto „darovacích“ smluv státním notářem? Vždyť každému notáři muselo být naprosto jasné, že o žádnou svobodnou darovací smlouvu nejde, ale že jde o projev krajního zoufalství v dokonalém neštěstí. Rozpor s výše citovaným článkem Všeobecné deklarace lidských práv OSN jako trám. Ony registrace byly politickým procesem anebo ne?

A další poznámka. Civilní soudci před rokem 1989 jsou diskutujícími považováni za „slušnější“ než tehdejší soudci trestní. Leč uvědomme si, že velice často trestní soudci ve věci náhrady škody, vzniklé v důsledku trestné činnosti pachatele, postupovali rozhodnutí do občanskoprávního řízení, protože otázka náhrady škody byla právně složitější a v trestním řízení nebyl prostor ji rozhodnout. Poškozeným byl velice často socialistický stát a výše náhrady škody byla mnohdy pro pachatele drastičtější než samotný trest. Takovéto civilní řízení nemohlo být řízením politickým, když samotný údajně spáchaný a pravomocně odsouzený trestný čin pachatele byl z dnešního právního hlediska doslova absurdní?

Velice naléhavá poznámka. Zaznívá „nevyvratitelný“ názor, že ústavní soudci musí být ti nejmorálnější z morálních, protože Ústavní soud je konečná, pak již jakékoliv odvolání není možné. Dovolím si upozornit tyto diskutující, že Česká republika je od roku 1992 ještě jako součást Československa a od roku 1993 samostatně členem Rady Evropy a že existuje cosi jako Evropský soud pro lidská práva. A že tam jaksi od toho roku 1993 soudil a se svými zahraničními kolegy přezkoumával rozhodování ústavních a nejvyšších soudů evropských zemí jistý Karel Jungwiert, kterého v roce 2012 v této činnosti vystřídal jistý Aleš Pejchal a od roku 2021 zde soudí Kateřina Šimáčková.

Nastává čas zavzpomínat si na dvě kauzy, které Evropský soud pro lidská práva proti České republice rozhodl. V té první jsem působil jako advokát, v té druhé jako soudce.

Případ bratří Ottů

Ještě v Československu jsem se seznámil s potomky tří bratří Ottů, jimž byla znárodněna továrna na výrobu mýdla a jedlých tuků v Rakovníku. Protože jsem jako jejich právní zástupce došel k přesvědčení, že toto znárodnění je předmětem restitučních zákonů, a protože jsem dostal důvěru od celé rozvětvené rodiny, žijící v Čechách, Kanadě a Německu, zahájil jsem veškeré možné právní kroky, aby mým klientům bylo přiznáno to, co jim, dle mého názoru, právem náleželo. Někteří z tehdy ještě žijících členů rodiny si v padesátých letech minulého století prošli komunistickými věznicemi včetně uranových dolů. No a zastoupení jsem převzal v době, kdy Československo ještě nebylo členem Rady Evropy a signatářem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nebudu zdlouhavě popisovat strastiplnou pouť českými úřady a soudy, leč výsledek byl pozoruhodný a smutný zároveň. Mým klientům byly bez problému vráceny v rámci restitucí některé nemovitosti nacházející se v Rakovníku, které byly znárodněny stejným způsobem jako továrna, ale netvořily její součást. Továrna, v mezidobí prodána americké firmě Procter and Gamble, vydána nebyla.

V březnu 1997 jsem osobně vezl stížnost a potřebnou dokumentaci do Štrasburku k tehdejší Evropské komisi pro lidská práva. Moje argumentace byla jednoduchá. Ústavní soud zdůvodnil svoje rozhodnutí obsahem listin, které nebyly provedeny jako důkazy v rámci řízení před ním a moji klienti se k obsahu listin nemohli vyjádřit. Veřejné vyhlášení rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Krčmář a spol. (tak se jmenoval jeden z žijících potomků bratří Ottů) proběhlo dne 3. března 2000. Sir Nicolas Bratza (pozdější prezident Evropského soudu pro lidská práva) tehdy jako prezident třetí sekce poprvé v historii oznámil Evropě, že Česká republika se dle mínění Soudu dopustila porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rozsudku bylo mimo jiné konstatováno: „Soud konstatuje, že písemné důkazy předložené na žádost Ústavního soudu byly zjevně způsobilé rozhodnutí Ústavního soudu ovlivnit… Ze záznamu ústního jednání před Ústavním soudem nevyplývá, že předmětné písemné důkazy byly přečteny. Soud je však toho názoru, že i kdyby byly takové důkazy předloženy a přečteny během ústního jednání, nebylo by tím naplněno právo stěžovatelů na kontradiktorní řízení vzhledem k povaze a důležitosti těchto důkazů. Účastník řízení musí mít možnost seznámit se s důkazy předloženými soudu, jakož i možnost vyjádřit se před soudem k jejich existenci, obsahu a pravosti v přiměřené formě a v přiměřené době, v případě potřeby písemně a předem.“

Na kobereček k předsedovi ČAK

A teď k jádru věci, proč vlastně o tomto případu píši. Bylo mi velice podivné, že ve svém prvním vyjádření k mnou formulované stížnosti zástupce České republiky popřel, že by ony listiny nebyly provedeny jako důkazy a že tedy tříčlenný senát Ústavního soudu právo na spravedlivý proces neporušil. Nemělo to logiku, z každého ústního jednání Ústavního soudu byl už tehdy pořizován zvukový záznam.
I toto bylo důvodem, proč jsem se v jednom z mnoha novinových rozhovorů, které byly tehdy se mnou uskutečněny, vyjádřil ne zrovna lichotivě na adresu onoho tříčlenného senátu, jenž ve věci rozhodoval. Konstatoval jsem, že nepředpokládám, že ústavní soudci neznají obsah práva na spravedlivý proces a že tedy mi z toho vyplývá, že senát Ústavního soudu porušil Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod vědomě. A bylo zle. Byl jsem povolán na „kobereček“ k tehdejšímu předsedovi České advokátní komory Karlu Čermákovi (pozdější ministr spravedlnosti). Bylo mi vyčiněno, že jako advokát se nemohu o ústavních soudcích takto vyjadřovat a že se mám sebrat, jet do Brna a omluvit se tehdejšímu předsedovi Ústavního soudu Zdeňku Kesslerovi. Poslechl jsem a do Brna vyrazil.

Pan předseda mne doslova s nadšením přijal a více jak dvě hodiny jsme o případu a o Štrasburku povídali. Dostalo se mi i vysvětlení oné podivnosti. Zdeněk Kessler byl velice rozzloben, nikoliv na mne, ale na ony tři soudce v senátě. Vyjadřoval se o nich nesmírně tvrdě. Podstatou bylo toto: „Představte si, pane doktore, oni mi lhali a tvrdili, že ty důkazy provedli. Všichni tři lhali! A takto jsme na dotaz odpověděli zástupci české vlády, a proto se v jeho vyjádření objevila ona nepravda. Taková ostuda! Já osobně jsem si musel vyžádat zvukový záznam z jejich jednání a teprve po jeho vyslechnutí jsem zjistil, že lžou.“

Co dodat. Oni, svým předsedou přistižení provinilci, byli soudci, kteří jsou dnes povětšinou označováni za absolutně nezpochybnitelné morální autority. Senátu předsedal Vojtěch Cepl, soudcem zpravodajem byl Antonín Procházka a na tři je doplnil Vladimír Klokočka. Soudci, kteří soudili v nádherných demokratických poměrech, nebyl na ně vyvíjen ani náznakem jakýkoliv tlak… Máme dnes morální právo příkře soudit možná pochybení jiných soudců, kteří soudili ve zcela odlišné době, kteří byli vystaveni politickým tlakům téměř denně?

Případ Tempel

Pokud jde o druhý případ, budu poněkud stručnější. Není to tak dlouho, v červnu 2020 vzbudil rozruch v České republice rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice. Aby ne, údajnému dvojnásobnému vrahovi, odsouzenému na doživotí se nedostalo spravedlivého procesu. Byl jsem členem sedmičlenného senátu, jenž tuto kauzu ve Štrasburku soudil. Je pro mne dodnes záhadou, proč soudci Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a bohužel i Ústavního soudu si počínali, pokud jde o elementární zásady spravedlivého procesu, doslova nepochopitelně. Českou verzi rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel lze nalézt na stránkách ministerstva spravedlnosti a to zde.

Důvod, proč o tomto případu píši je však trochu jiný než upozornit na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Na konci celého tohoto smutného příběhu české trestní justice po roce 1989 není nikdo jiný než soudce Robert Fremr. Dne 14. října 2021 předsedal senátu Vrchního soudu v Praze, jenž svým rozsudkem Roberta Tempela definitivně osvobodil. Navíc soudce Robert Fremr o celém případu napsal brilantní analýzu, která byla přednesena na odborném sympoziu, pořádaném Ústavním soudem dne 8. září 2022 pod názvem „Víceúrovňová spravedlnost“ a publikována ve sborníku tímto soudem vydaném.

Noblesa textu, ze kterého čiší obrovská mezinárodní, ale i životní zkušenost, je doslova mimořádná.

Mezinárodní zkušenost

Tím se dostávám ke zcela poslední poznámce. V České republice jsou pouze dva lidé, kteří dlouhá léta na nejvyšší možné mezinárodní úrovni přezkoumávali velké množství nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu. Karel Jungwiert a Aleš Pejchal, emeritní soudci Evropského soudu pro lidská práva. Třetí v pořadí, Kateřina Šimáčková z Ústavního soudu předčasně odešla, aby mohla na Evropském soudě pro lidská práva působit. Oba jmenovaní emeritní soudci jsou již starší pánové, dále věc nebudu rozvádět, neboť jsem jedním z nich. Jenom dodám, že v určitém věku bylo zapotřebí skončit justiční aktivity jak mezinárodně, tak v Čechách.

Ostatně to učinil i další emeritní soudce, působící ve vysokém postu v zahraničí, Jiří Malenovský. Rezignoval na post soudce Soudního dvora Evropské unie před vypršením svého mandátu s ohledem na svůj věk v říjnu 2020. A pak už zbývá České republice jediný soudce s nezastupitelnou dlouhodobou zkušeností z mezinárodní justice, Robert Fremr, ještě v „dobrém“ věku. Buďme rádi, že projevil ochotu působit na českém Ústavním soudě, nemáme nikoho dalšího podobného široko daleko, nešereďme s ním.

Aleš Pejchal