Autor je insolvenční správce, emeritní bankéř, původním vzděláním ekonom. Jeho diplomová práce o chudobě byla (blahé paměti) oceněna Cenou Josefa Vavrouška.

Úvod

Novela insolvenčního zákona z roku 2019 se nazývala oddlužovací, neboť v oddlužení prolomila hranici minimálního uspokojení 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Cílila na statisíce dlužníků s mnohačetnými exekuce. Očekávaná vlna tsunami návrhů na povolení oddlužení se však nekonala.

Jako insolvenční správce jsem osoba oprávněná podat za dlužníka návrh na povolení oddlužení. Z mé praxe a praxe svých kolegů je patrno, že počet dlužníků, kteří nakonec návrh na povolení oddlužení nepodají, přestože se podmínkami jinak rekrutují, dosahuje až třetiny počet dlužníků, kteří návrh na povolení oddlužení podají.

Jsem přesvědčen, že před dlužníky stojí reálné bariéry vstupu do oddlužení, které sice nejsou veřejností vnímané, ale o to více obtížně jsou překonatelné.

Ze své dosavadní praxe insolvenčního správce, který si dopřává luxusu osobních obhlídek obydlí dlužníka a ze své dosavadní praxe sepisovatele insolvenčního návrhu mám tuto anekdotickou evidenci čtyřech hlavních bariér vstupu do oddlužení. Jsou jimi

• drobný majetek,
• požadavek na dokumenty,
• výše srážky v oddlužení,
• minimální splátka 1+1.

Drobný majetek

Od novely v roce 2019 není možné provést oddlužení pouze splátkovým kalendářem ale povinně ve spojení se zpeněžením majetkové podstaty či jen zpeněžením majetkové podstaty. Zatímco v režimu oddlužení kombinace splátkový kalendář se zpeněžením právní úprava pamatuje na ochranu dlužníka před bytovou nouzí prostřednictvím chráněného obydlí, nepamatuje již na ochranu dlužníka před zpeněžením jiného majetku, jehož zpeněžení může způsobit obdobnou nouzi jako nouzi bytovou. Přitom povinnost vydat takovýto (hodnotný podle par. 398 odst. 6 InsZ) majetek ke zpeněžení nelze moderovat žádným zásahem, když odkaz na par. 322 odst. 1) občanského soudního řadu o věcech, které nepodléhají výkonu rozhodnutí, je obvykle nedostatečný.

Pro výši zabavitelné části příjmu v oddlužení existuje institut, který umožňuje moderovat výši srážky, pokud je zákonná srážka způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendáře (par. 398 odst. 5 InsZ). Pro vydání majetku ke zpeněžení však žádný korektiv „způsobilý ohrozit plnění“ není, existuje pouze test hodnoty majetku podle par. 398 odst. 6 InsZ.

Jestliže například dlužník vlastní osobní automobil v hodnotě byť jen Kč 50 tis, má již za povinnost vydat jej ke zpeněžení podle par. 398 odst. 6 InsZ a to bez ohledu na sociální okolnosti. Bez ohledu na skutečnost, že jej potřebuje například na dojíždění do zaměstnání, neboť bydlí na adrese, kde není spojení veřejnou dopravou, nebo jej potřebuje na dopravu osoby blízké k lékaři, která nesnese veřejnou dopravu (autistický potomek) nebo zde existují jiné sociální důvody. Zpeněžením takovéhoto majetku se na jedné straně žádného výrazného uspokojení věřitelů nedosáhne, na druhé straně se ale jedná o fatální zásah do sociálních poměrů dlužníka, který ve svém důsledku předem poučeného dlužníka od podání návrhu na povolení oddlužení odradí.

Pokud by takovýto drobný majetek způsobilý ohrozit plnění splátkového kalendáře nebyl zpeněžován, věřitelé tratní nebudou. Jednak zpeněžením tohoto majetku nemohou očekávat své výrazné uspokojení a jednak zpeněžením majetku mohou ohrozit své budoucí uspokojení ve splátkovém kalendáři, pokud by dlužník nadále nebyl schopen svoji práci vykonávat.

Požadavek na dokumenty

Zatímco na začátku účinnosti insolvenčního zákona (2008) byly formální požadavky na návrh na povolení oddlužení obrovské, tyto se postupně snižovaly. Novela insolvenčního zákona v roce 2019 pak zcela zásadně snížila formální požadavky na návrh na povolení oddlužení. Přestože laťka formálních požadavků na návrh je skutečně velice nízko, i tak je pro řadu dlužníků jejich splnění nadále (téměř) nedostupné. Od některých formálních požadavků již patrně více nelze ustoupit (doložení majetkových a rodinných poměrů). Požadavek na přehled příjmů za posledních 12 měsíců je ale zřejmým adeptem na moderaci. Předně některé soudy formalisticky vyžadují přesně 12 minulých měsíců, takže pokud se zpozdí příprava návrhu na povolení oddlužení a od kompletace podkladů uběhne další jeden či dva kalendářní měsíce, soudy začasto požadují formalisticky doložit poslední 2 měsíce, přestože v přehledu příjmů mají například 12 měsíců za období T-2 až T-14, což proces oddlužení zbytečně formalisticky ztěžuje. Současně pro mnoho dlužníků je velice obtížné předložit přehled příjmů za 12 měsíců, když rok zpět je pro mnohé příliš dlouhá historie. Navíc není zřejmé, proč je požadavek na 12 měsíční přehled příjmů tak zásadní pro případné (ne)povolení oddlužení, když by patrně stačil přehled za poslední 3 měsíce či 6 měsíců nebo doložení 3 příjmů z poslední 6 či 9 měsíců. Ostatně i zaměstnanecká fluktuace není nevýznamná a v době pandemie není ani překvapivá, takže dřívější příjmy u předchozího zaměstnavatele postrádají na důležitosti, když dlužník je již zaměstnán u zaměstnavatele jiného.

Formální požadavky na návrh na povolení oddlužení jsou nízké. Vedle toho relevance dlužníkových tvrzení v tomto návrhu je více než omezená. Soud při posuzování návrhu na povolení oddlužení nezkoumá, zda dlužník skutečně bydlí na adrese, kterou uvádí, ani to, zda skutečně nadále pracuje tam, kde tvrdí. Toto vše je (nedoceněnou) úlohou insolvenčního správce v období od povolení oddlužení do podání zprávy pro oddlužení. Správce při prověřování osobních, příjmových a majetkových poměrů zjišťuje skutečnou trvalou adresu dlužníka, skutečnou korespondenční adresu dlužníka, skutečnou adresu obydlí dlužníka (která navíc ani v návrhu na povolení oddlužení nemá kolonku). Skutečné vyživovací povinnosti dlužníka, skutečné příjmové poměry dlužníka a skutečný majetek dlužníka. Zatímco pro odlišnosti mezi dlužníkem tvrzeným majetkem v návrhu na povolení oddlužení a skutečným majetkem zjištěným správcem je přítomen korektiv ve formě povinnosti vydat zatajený majetek ke zpeněžení (par. 412 odst. 1) písm. b) InsZ), pro ostatní údaje v návrhu na povolení oddlužení žádná sankce není. Dlužníci tedy pracují (bez sankce) jinde, než tvrdí, bydlí jinde (i v jiné zemi), než tvrdí a mají rodinné poměry jiné, než tvrdí v návrhu na povolení oddlužení. To vše musí svou činností zjistit insolvenční správce. Pro samotné věřitele tak není ani tak zásadní, co o sobě a svých příjmech tvrdí dlužník v návrhu na povolení oddlužení, nýbrž to, co o dlužníkovi (jeho osobních, příjmových a majetkových poměrech) tvrdí insolvenční správce ve zprávě pro oddlužení.

Ani zkrácením formálních požadavků na délku minulých příjmů dlužníka nebudou věřitelé tratni. Uspokojení věřitelů je spíše odvislé od budoucích příjmů dlužníka než od těch, které dlužník měl v historii. Navíc jak praví zlaté pravidlo investování „minulé výnosy nejsou žádnou zárukou výnosů budoucích“ tak ani minulé příjmy (byť by jejich historie byla sebedelší) nejsou žádnou zárukou dlužníkových příjmů budoucích.

Výše srážky v oddlužení

Extrémně významnou bariérou dlužníkům proti vstupu do oddlužení je rozdíl mezi výší srážky z příjmů v exekuci pro nepřednostní pohledávky a výší srážky z příjmu v exekuci pro přednostní pohledávky (která je vyšší), když výše srážky z příjmu v oddlužení je pak shodná se srážkou z příjmu v exekuci pro přednostní pohledávky .

Zatímco typická exekuce je vedena pro nepřednostní pohledávky, v oddlužení je strháváno povinně jako v exekuci pro přednostní pohledávky bez ohledu na charakter přihlášených pohledávek. Srážky v oddlužení jsou tak typicky vyšší než v běžné exekuci a dlužníka od vstupu do oddlužení odrazují.

V případě dlužníka starobního důchodce, který má průměrný důchod Kč 14.397,– (tedy muž, protože ženy mají v důchodu průměrně méně) zůstane dlužníku v exekuci pro nepřednostní pohledávky Kč 12.188,– a výše srážky věřitelům je Kč 2.209,–. V oddlužení je však srážka jako v exekuci pro přednostní pohledávky, tedy Kč 4.418,– a dlužníku zůstane Kč 9.979,–. To je opticky „pouze“ o Kč 2.209,– méně, ale jde o částku, která rozhoduje o dlužníkově bytí či nebytí či spíše přežití a nepřežití. Zatímco fixní výdaje dlužníku zůstávají (bydlení apod) a na nich nemá jak ušetřit, musí ušetřit na variabilních výdajích (jídlo, ošacení). Ale ani tam už není kde brát, protože po zaplacení nákladů na bydlení zbyde dlužníku z Kč 9.979,– sotva pár korun na den. Takovýto dlužník se vstupem z exekuce do oddlužení uvrhává do existenční nouze a proto se oddlužení brání. Žádný argument o výhodnosti oddlužení (jako že se staví příslušenství a nemusí být uhrazen veškerý dluh) není ničeho platný, když dlužník nemá z čeho být živ. Vidina budoucího osvobození od zbytku dluhů je značně upozaděna okamžitým požadavkem na vyšší příjem po srážkách a dlužník není motivován do oddlužení vstoupit.

I zde lze výši srážky v oddlužení moderovat tak, aby věřitelé nebyli tratni. Zatímco v exekuci srážkou z příjmu je uspokojován obvykle pouze jeden věřitel a to navíc jen zčásti, v oddlužení jako kolektivním vymáhacím řízení jsou uspokojováni všichni zjištění nezajištění věřitelé. Jestliže tito věřitelé obdrží ve splátkovém kalendáři alespoň něčeho, jsou na tom pořád lépe než v navěky trvající exekuci, kde je uspokojován pouze jeden oprávněný.

Minimální splátka 1+1

Minimální splátka je velkou skrytou bariérou pro vstup do oddlužení a současně silným diskriminačním prvkem. Minimální splátky v oddlužení existuje de facto dvě. Jedna podle par. 418 odst. 1 písm. c) InsZ, která je kontrolována průběžně v období od schválení do skončení oddlužení, tato je mírnější, neboť vyžaduje plnění jen pohledávek „jestliže vznikly po rozhodnutí o úpadku“. Druhá podle par. 395 odst. 1 písm. b) InsZ, která je kontrolována při vstupu do oddlužení podáním návrhu na povolení oddlužení a je přísnější, neboť není vztažena na pohledávky vzniklé pouze po úpadku.

Pro tuto podmínku se vžilo označení „minimální splátka 1+1“.

Tato minimální splátka je současně bariérou vstupu a současně diskriminuje dlužníky. Jednak je výše této splátky odvislá od skutečnosti, zda je dlužník jednotlivec nebo zda jsou dlužníci manželé. Dále je odvislá od skutečnosti, zda je správce plátce DPH či nikoliv (jiná výše platby podle par. 168 odst. 2 písm. a) InsZ, tedy na okolnosti, kterou dlužník nemůže před vstupem do oddlužení nijak ovlivnit.

Vedle toho je tato podmínka v rozporu s prolomením minimálního 30 % uspokojení. Jestliže podle par. 412 odst. 1) písm c) InsZ je oddlužen i dlužník při minimálním uspokojení, není zřejmé, proč je před vstupem do oddlužením po něm požadována minimální splátka podle par. 395 odst. 1 písm. b) InsZ. Jakoby nám snad na konci nulové oddlužení nevadilo ale na začátku při vstupu do oddlužení se mu usilovně bráníme.

Současně minimální splátka podle par. 395 odst. 1 písm. b) InsZ brání vstupu do oddlužení těm dlužníkům, kteří by jinak podmínku minimálního uspokojení splnili nejen z 0 % ale i z 30 % nýbrž třeba i ze 100 %. Minimální splátka totiž brání vstupu do oddlužení těm dlužníkům, kteří mají malý příjem (tedy jsou chudí a tedy jsou cílovou skupinou oddlužení), ale kteří by za trvání oddlužení uspokojili věřitele dostatečně.

Pro výši minimální splátky se nejčastěji vžila heuristika Kč 1089,– + Kč 1.089,– = Kč 2.178,– pro jednotlivce (případně Kč 1.634,– + Kč 1.634,– = Kč 3.268,–). Existují i jiné heuristiky některých soudních senátů, které tento výpočet ještě mírně zvyšují.

Na minimální splátku Kč 2.178,– typicky nedosáhnou nízkopříjmoví dlužníci. Těmi jsou například důchodkyně-vdovy (obvyklý důchod je nižší než průměrný důchod současně ženy mají důchod nižší než muži) či samoživitelé a samoživitelky. Tedy osoby, ke kterým má být oddlužení směřováno.

V případě, že tyto osoby mají relativně nízké závazky, mohlo by se stát, že by při zákonné srážce uspokojily za trvání oddlužení věřitele v desítkách procent případně i ze 100 %. Do režimu oddlužení ale nejsou vpuštěny, protože se nepřenesou přes minimální splátku. A přes minimální splátku se nepřenesou, protože nemají jak. Nemají nikoho, kdo by jim dal darovací smlouvu a navýšil příjem a ani nemohou ze své nezabavitelné části příjmu dobrovolně plnit více, protože by nepřežily, jak jsme si ukázali výše.

Ale i kdyby jejich závazky byly veliké, i tak by patrně byly na konci oddlužení oddluženi s nulou, neboť po nich (důchodcích a samoživitelích) nelze spravedlivě požadovat, aby vynaložili ještě větší úsilí než doposud (par. 412a odst. 1) písm. c) InsZ.

To, že jejich závazky jsou relativně nízké, ale ještě neznamená, že pro tyto osoby nejsou obrovským balvanem. Protože pro nemajetnou důchodkyni vdovu s podprůměrným důchodem je závazkovým balvanem cokoli v sumě nad desítky tisíc Kč. Tedy částka, kterou by ale jinak bez existence minimální splátky v oddlužení splatila možná i celou.

Jak vidno, v některých případech může být pro věřitele výhodnější netrvat na minimální splátce 1+1, když by v oddlužení mohli inkasovat alespoň něco či vše, když mimo oddlužení jsou odkázáni na jiné vymáhací mechanizmy, které ale z povahy věci současně neuspokojují všechny věřitele dlužníka.

Závěr

Toto pojednání si klade za cíl předložit odborné veřejnosti zkušenosti z insolvenční praxe. Možná by mohlo posloužit do stávající diskuze nad připravovanou novelou insolvenčního zákona. Zákonodárci si pro něj nemohli najít lepší načasování na čas vánoční. Období, kdy si připomínáme křesťanské milosrdenství, do kterého oddlužení nezaviněných dlužníků (terminologií Bible) či oddlužení poctivých dlužníků (terminologií insolvenčního zákona), neodmyslitelně patří.

PhDr. Pavel Körner, Ph.D.