Soudce nesmí být postihován za to, jak rozhoduje. Je to jedna ze zásad, na které stojí nezávislost soudní moci. Mezi ně patří i tajnost hlasování soudního senátu. Zdá se však, že tato pravidla pro některé senátory v případě výběru ústavních soudců nic neznamenají. Ukazuje se to alespoň v debatě okolo kandidáta Pavla Simona.
Když senátoři v roce 2013 odmítli vyslovit souhlas se jmenováním Miloslava Výborného ústavním soudcem, protože se části z nich nelíbilo, jak v předchozím funkčním období na Ústavním soudu hlasoval, vyvolalo toto politické rozhodnutí kritiku většiny právní obce. Sankcionovat soudce za to, jak rozhodoval, je prostě z principu špatně. A to i přesto, že v tomto případě se jednalo o rozhodnutí politické. Výhrada směřovala nikoliv od ve sporu osobně zainteresovaného jedince, ale od politické strany, s níž nebyl názorově Výborný ve shodě.
V případě soudce Pavla Simona se ovšem v debatě někteří senátoři vydávají ještě na tenčí led. Výhradu vůči němu totiž vyslovila ve sporu zainteresovaná, tedy v podstatě podjatá osoba. Advokátka, které se nelíbí, jak v konkrétní věci, kde komerčně zastupovala klienty, rozhodl senát, v němž je Pavel Simon členem. V podstatě bychom to mohli označit za vyřizování si účtů, a tak trochu za zneužití veřejné funkce. Férové by bylo oznámit střet zájmů a z rozhodování se vyloučit.
Neférová je kritika vůči soudci Simonovi i z toho důvodu, že v dané konkrétní věci nerozhodoval sám, ale v tříčlenném senátu. Pokud by ho tedy chtěli senátoři opravdu popotahovat za rozhodování v konkrétním sporu, muselo by se nejdříve vyřešit, zda se poruší již zmíněné pravidlo tajnosti hlasování soudního senátu. A podotýkám, že toto pravidlo se rozhodly z dobrých důvodů respektovat i kárné senáty, které navíc připouštějí potrestání soudce za jeho rozhodování jen ve výjimečných případech, kdy se jedná o zjevný exces.
V případě sporů o odškodnění klientů H-Systému se ovšem jednalo toliko o jiný právní názor senátu Nejvyššího soudu. Když se Ústavní soud vyslovil v jeho neprospěch, soudci, včetně Simona, jej respektovali. Pokud by tomu tak nebylo, pak by teprve bylo legitimní se bavit o tom, zda takový soudce na Ústavní soud patří.
Ještě v něčem budí aktuální debata o soudci Simonovi rozpaky, a to v samé „metodě“, jak senátoři ústavní soudce vybírají. Soudce Simon je soudcem přes dvacet let, z toho polovinu je soudcem Nejvyššího soudu. Pokud bychom měli hodnotit jeho soudcovské kvality, pak nikoliv na jednom z účelově vyzobnutých sporů z tisíce. Senátoři by měli mít k dispozici ucelenou analýzu jeho rozhodovací činnosti. Vytrhávat z jeho kariéry jeden případ, protože se jeho výsledek logicky nelíbil v něm neúspěšné advokátce, která je shodou okolností nyní senátorkou, je prostě nedůstojné horní komory parlamentu.
Petr Dimun
