Sto dní po nástupu (dnes již nikoliv) nové vlády jsem registroval informaci, že „na MMR budou řešit dostupné bydlení“. Dokonce tam vzniká strategicko analytický útvar pro tento účel.
Je to zpráva potěšující, ale….pan ministr dodal, že v „Česku chybí zákon, který by pomohl obcím vypořádat se s bytovou nouzí“.
Respektuji, že obce mají dík nedostupnému bydlení a chybám předchozích generací politiků váhající s ekonomizací nájemného v obecních bytech a následné levné privatizaci obecních bytů, která pomohla k vlastnímu dnes již seniorům, závažné problémy. O obchodu s chudobou se nějak mluvit přestalo, ale vybydlené lokality jsou v mnohých městech problém, všechny souvislosti vztahu obec – občan a byty zde nechci řešit.
Již před několika lety jsem navštívil tehdejší poslankyni Pirátské strany Olgu Richterovou na téma nutné reformy bytové politiky. Předpokládal jsem, že tato strana složená převážně s mladých lidí se zaměří na dostupnost bydlení především a nutnou reformu bytové politiky vůbec. Tehdy opoziční strana mluvila s jasným úmyslem otevřít dveře možným řešením. Tehdejší vláda měla sice dobrý papírový program, ale jeho realizace byla v podstatě nulová, k poslaneckým návrhům které měly dostupné bydlení řešit se stavěla laxně a probuzení rok před volbami ze strany MMR přišlo již pozdě, nezměnilo se nic. Zákony jsou jen v archivu Poslanecké sněmovny.
Nejen já jako spoluautor některých těchto návrhů zákonů spolu s odborníky a legislativci Advokátní kanceláře Becker & Poliakoff jsme panu ministrovi nabízeli pomoc, ale bez reakce. Pokud znám představitele existujících odborných svazů a sdružení, například nájemníků, vlastníků domů, družstev a podobně, nikdo z nich by takovou spolupráci neodmítl, každý ve svém oboru registruje řadu problémů, které je třeba řešit, stačí zmínit raritu, že o našem vlastnickém bydlení se točí komediální filmy.
Nedostupnost bydlení však komedie není ani náhodou. Ukládám si články z tisku na téma, která s bydlením souvisejí. Je to na román ale s jediným tématem. Dát lidem nástroj, jinou alternativu než nabídku developerů, kteří s nejméně 30% marží dosahují značných zisků, protože na trhu jakákoliv konkurence neexistuje. Statistiky o cenách jsou v tisku denně, netřeba opakovat.
Čtenáře jistě nezajímá můj profesní osud po roce 1990 ale celý je spojen s bydlením, návrhy zákonů jak z exekutivy, tak i z odborné veřejnosti, ale též zkušenosti z letitého členství v mezinárodních organizacích a znalosti přijatých nebo tradičně existujících řešení dostupného bydlení (nejen) v Evropě. Ale věřte, že mě taková prohlášení MMR netěší.
Tak za prvé. Nejde prioritně o pomoc obcím, ale o pomoc občanům. Návrat k silnému segmentu obecních (před rokem 1989 státních) nájemních bytů je fata morgána.
Za druhé. Občanům, zejména mladým lidem, rodinám, je třeba dát šanci i na vlastní iniciativu, výběr alternativ. Levnější formy neziskového, družstevního bydlení, využití tzv. modulárního bydlení či levnějšího 3D tisku domů – to vše je dnes ve světě k nalezení, a to poměrně ve značném rozsahu.
Za třetí: Tato vláda inklinuje k pravicovému vnímání světa. Jednoduše – pomocnou ruku najdeš na konci své paže. Ale forma neziskového sektoru, principy veřejné prospěšnosti podle modelů například Rakouského či Britského (zásady mají shodné, formu poněkud odlišnou) jsou formou, která by vrátila Česko mezi (v bytové politice) moderní státy. A podporují jí především pravicově zaměřené strany. (Británie, USA) Ostatně prakticky všechny země takové modely mají, stačí si vygůglovat organizaci „Housing Europe“.
Za čtvrté: Ruská agrese nás probudila z bláhového snění, že svět bez válek je jistotou. Statisíce lidí, migrantů, utíkající před válkou je další důvod, proč nemůžeme hledět na bydlení jen na obchod se ziskem, ale na lidskou potřebu, dokonce právo. Stát není tak bohatý, aby to vše zaplatil. Dostupnost neznamená bezplatnost. Jde jen o to, aby lidé neplatili jen náklad + zisk developera, ale aby jim právo umožnilo i jiné formy spolufinancování bydlení s úhradou nezbytně nutných nákladů. Developery to nepoškodí, pouze je to vrátí na zem ke klientům. Investiční byty nejsou zločin, naopak. Ale nesmí být tím jediným, co na trhu existuje.
Problém je též ale v pasivitě lidí. Politik má respekt k jedinému – vůli voličů. Odpovědně prohlašují, že alternativy dostupného bydlení existují. Nevím, jestli ministerští úředníci či nějaký strategicko analytický útvar řešení přinese. Já bych spoléhal na osvědčené modely praxe. Ty by měli současní vládnoucí politici lidem bezodkladně nabídnout. Čekají na to přes třicet let, dosud marně.
Ivan Přikryl
