Vláda odeslala na konci roku 2019 k dalšímu legislativnímu projednávání návrh novelizace zákona č. 7/2002 Sb., který upravuje kárné řízení se soudci, státními zástupci a exekutory. Jde o číslo sněmovního tisku 683 (8. volební období). Jedním ze zásadních bodů této novelizace je změna prvostupňového kárného soudu, kterým by měly být nově Vrchní soudy v Praze a v Olomouci. Legislativní potřeba konstruovat prvostupňový kárný soud je dána „odshora“ tím, že protikorupční skupina států Rady Evropy GRECO od České republiky opakovaně a dlouhodobě požaduje zavedení dvoustupňového kárného řízení s příslušníky justičních profesí. Jestliže návrh počítá s Nejvyšším správním soudem a s Nejvyšším soudem jako s odvolacími kárnými instancemi, vyvolává to potřebu nově konstruovat první kárnou instanci.
Podle mého názoru není tato nová zamýšlená instanční konstrukce kárných soudů z dílny Ministerstva spravedlnosti vyvolána požadavkem na zvedení odvolacího orgánu, ani odůvodněná požadavky z praxe, ani žádoucí a tím ani vhodná. Není nutným důsledkem toho, jak jsou podle návrhu konstruovány odvolací kárné soudy. Proč si to myslím?
Přiznávám se hned na počátku této úvahy, že moje názory mohou být vnímány jako názory od nikoliv nepodjaté osoby. Působil jsem pět let jako přísedící kárného senátu Nejvyššího správního soudu pro věci státních zástupců, jako advokát jsem vykonal několik obhajob soudců v kárném řízení. Úspěšných i neúspěšných. Jeden můj klient soudce dokonce přišel o talár. Nahlíženo z opačného zorného úhlu pohledu na tuto moji profesní minulost, cosi bližšího o praktickém fungování kárných senátů Nejvyššího správního soudu vím „z první řady“ jako aktivní účastník kárných řízení, byť v různých rolích.
Jestliže se různé orgány a různí odborníci z justičního světa obvykle málokdy shodují v názoru na fungování určitého právního institutu, dovolím si zaujmout názor, že opak ve všeobecném nahlížení na řízení a rozhodování kárných senátů NSS potvrzuje pravidlo: odborná obec a většinou i ti kárně stíhaní, kteří stáli před kárným senátem, se většinově shodují na tom, že kárné řízení je vedeno vůči oběma stranám naprosto procesně fér, čistě, obvykle netrvá déle, než je to potřebné pro řádné projednání konkrétní kárné věci (tedy pokud někdo z kárně obviněných procesně neobstruuje), na písemné vyhotovení kárného rozhodnutí se nečeká, kárná opatření jsou ukládána v zásadě přiměřená závažnosti kárného provinění, rozhodnutí jsou předvídatelná kritériem zpětného pohledu na dosavadní kárnou judikaturu, odůvodnění rozhodnutí jsou podrobná, pečlivá a argumentačně přesvědčivá. Shrnuto – autorita kárných řízení a kárných rozhodnutí kárných senátů Nejvyššího správního soudu je vysoká. A taková pověst se nebuduje ze dne na den.
Řízení o kárných proviněních soudců, státních zástupců i exekutorů není ledasjakým řízením: rozhodnutí kárných senátů nastavují „zpětné zrcátko“ veškeré činnosti, včetně rozhodnutí, těch právnických profesí, kteří před nimi stojí, hodnotícím soudem, zda a v jaké intenzitě porušili svoje profesní a profesně-etické povinnosti a jak jejich činnost spoluvytváří negativní nebo pozitivní pověst justičních orgánů. Kárná řízení jsou „očistným procesem“ vůči nehodným. Kárná řízení jsou mediálně sledována, těší se pozornosti laické veřejnosti.
Když v prvním letošním pořadu Otázky Václava Moravce vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr. Lenka Bradáčová stejně pozitivně hodnotila činnost kárných senátů Nejvyššího správního soudu, i když ani ona v pozici kárné žalobkyně nebyla vždy na vítězné straně, potěšilo mě to jako jednoho z šesti členů bývalého kárného senátu pro věci státních zástupců. Stejného pozitivního hodnocení kárných řízení před Nejvyšším správním soudem se těmto řízením dostalo na velké odborné konferenci, kterou v roce 2018 zorganizoval Nejvyšší správní soud. Ministerští z Ministerstva spravedlnosti byli přítomni na úrovni náměstka ministra, poslouchali, aniž by v diskusi zvedli oponentní hlas. A pak přijde z legislativní dílny Ministerstva spravedlnosti toto…….
Svět fungování justičních orgánů je poměrně konzervativní, revoluční změny, neodůvodněné naléhavými podněty z praxe, nemá příliš rád. O to více v něm platí pravidlo: fungující nebořit. Zvolím příměr: nutně potřebuji vybudovat první patro domu, musím v důsledku toho zbourat vyhovující přízemí? Nemám uvažovat spíše opačně: jak vybudovat první patro, abych využil fungující přízemí?
Martin Mikyska
