Další ze svérázných představ ministra Pelikána o potřebách justice byla zhmotněna v rámci návrhu zákona o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Potřebujeme nový zákon o znalcích?
Domnívám se, že nikoliv, nebo nikoliv v té míře, aby to nebylo možné vyřešit novelou zákona stávajícího. Je sice pravdou, že právní úprava je dána zákonem č. 36/1967 Sb. ze dne 6. dubna 1967 o znalcích a tlumočnících ve znění zákonů č. 322/2006 Sb., č. 227/2009 Sb. a č. 444/2011 Sb., ale samotný „rok zrodu“ zákona není ničím závadným. Na závadu je spíše to, že zákon hned po roce 1989 nebyl upraven na podmínky masového vzniku soukromých korporací, které využily mezery v zákoně a vytvořily si, bez jakékoliv kvalifikace, množství znaleckých ústavů, jež se najednou staly vzhledem ke svému označení váženějšími a důvěryhodnějšími, než znalci – fyzické osoby, ačkoliv uvnitř nich často žádný znalec ani nepracoval.
Přesto se asi shodneme na tom, že současná právní úprava není ideální vzhledem k vývoji společnosti a společenskému, ekonomickému a technologickému rozvoji, které vytváří něco, co bychom mohli nazvat nové paradigma znalectví. V době svého vzniku byl zákon normou upravující cosi, co bylo spíše jakousi nadstavbou odborné či vědecké činnosti. Nyní se zde – především v oboru Ekonomika, odvětví Ceny a odhady – daleko více uplatňuje komerční faktor.
V předchozí dekádě byla otázka novelizace či nového zákona mnohokráte diskutována v pracovních skupinách Ministerstva spravedlnosti a bylo konstatováno, že kromě sankcionování znalců by se nová právní úprava měla zaměřit zejména na:
- rozdělení problematiky znalecké a tlumočnické činnosti do dvou samostatných zákonů,
- promítnutí trendu elektronizace (eGovernmentu) do znalecké činnosti,
- nastavení jednotných kritérií pro vznik oprávnění,
- vhodné definování různých forem subjektů vykonávajících znaleckou činnost.
Znalecká obec současně doufala, že směšná výše odměny činící pro znalce s vysokoškolskou kvalifikací 350 Kč/hod. by byla zvýšena na dvojnásobek, takže by znalci mohli dostávat alespoň částku srovnatelnou s hodinovými sazbami jejich autoservisů.
Pokud se tedy v Důvodové zprávě k návrhu zákona (dále jen DZ) uvádí, že „Především se jedná o problematiku zápisu do seznamu, resp. vzniku znaleckého oprávnění, odměňování, nedostatečných sankčních mechanismů či absence kontroly kvality a věcného přezkoumávání znaleckých posudků. Velice kritizována je i samotná profese jako taková, neboť pohled veřejnosti je významně ovlivňován negativními mediálními kauzami, kterých neustále přibývá. Důvěra laické i odborné veřejnosti ve znaleckou činnost je tím silně otřesena.“, pak se jedná o vyjádření ryze populistické, nijak odborně nepodložené a zjevně právě ovlivněné mediálními kauzami, které se ve většině případů nezakládají na objektivním podání skutečností. Je třeba konstatovat, že média by zásadně neměla sloužit jako zdroj argumentů pro změny legislativy.
Obecně k návrhu zákona
Zákon místo toho, aby postupoval osvědčeným způsobem a realizoval přenesení dohledu na odbornou obec tak, jako tomu je u existujících samosprávných komor (advokátní, exekutorská, notářská), se vydal cestou pokusu o vlastní výkon dozoru, a to v podobě věcného přezkoumávání znaleckých posudků v rámci resortu justice.
Důvodová zpráva se nijak možností zavedení znalecké samosprávy nezabývá, jako by varianta samosprávné znalecké komory vůbec neexistovala. A to přesto, že by došlo ke značné úspoře nákladů, neboť řada procesů, které mají vykonávat soudy a ministerstvo, by byla v gesci Znalecké komory stejně, jako tomu je např. u České advokátní komory.
Jednou z hlavních myšlenek návrhu zákona je to, že stát bude posuzovat věcnou správnost znaleckého posudku, resp. ve skutečnosti činnost konkrétního znalce tak, že každých pět let výkonu znalecké činnosti přezkoumá 3 znalcem zpracované a (údajně) náhodně vybrané posudky. Znamená to tedy, že soudy a ministerstvo budou provádět při zhruba 10 000 znalcích a frekvenci jednou za 5 let celkem 2 000 přezkumů za jeden rok, takže při 14 krajích a jednom ministerstvu připadá na 1 kontrolní orgán průměrně 133 posudků/rok. Již vidím jásot předsedů krajských soudů.
Přitom představa (dle DZ), že každý posudek bude zkontrolován za pouhé 3 hodiny, je zcela nerealistická a je projevem buď naprosté formálnosti, nebo – s vyšší pravděpodobností – předpokladu selektivního přezkumu v důsledku osobního zájmu, konkurenčních vztahů, medializace, neodbytného stěžovatele apod.
Kromě toho je třeba říci, že v řadě případů neexistuje „jeden správný názor“ a znalci se mohou ve svých posudcích lišit, aniž by některý z posudků byl nutně nesprávný. Záleží to na zvolené metodě, zjištěných údajích, zkušenostech znalce zahrnující i názory na určité jevy a jejich dopady, interpretaci výsledků atd. Snadno to lze ukázat na oceňování podniků, kde např. stanovením výše diskontního faktoru nebo přiřazením vah jednotlivým výsledkům dosaženým v minulosti či budoucnosti můžeme dojít k rozdílnému ocenění, aniž by nutně bylo jedno správné a druhé špatné.
Ani na většinovém přístupu nelze založit prokázání správnosti – je všeobecně známo, že existovaly 3 mylné posudky proti 1 správnému, což se prokázalo až následně. Přezkoumávat posudky podle principu, že „komise ví vše“, zejména v oborech, které nejsou tak snadno algoritmizovány a statisticky podloženy, jako tomu je např. u oceňování nemovitostí, je velmi obtížné a uvažovaný časový fond je k tomu zcela nedostačující.
Znalci, znalecké kanceláře a znalecké ústavy
Návrh má snahu odstranit škody, které v minulosti napáchalo ministerstvo, když znaleckými ústavy jmenovalo nekvalifikovaná „eseróčka“ či dokonce fyzické osoby (sic!). Nicméně činí tak způsobem nešťastným a nekvalifikovaným. Zavádí dvě kategorie právnických osob – znalecké kanceláře a znalecké ústavy.
Představa podle § 2 odst. 2, že „znalec v pracovněprávním nebo obdobném vztahu ke znaleckému ústavu, může vykonávat znaleckou činnost rovněž samostatně, nebo jako zaměstnanec, společník nebo člen znalecké kanceláře“ v sobě od samého počátku generuje možné střety zájmů, podněcuje konkurenci zaměstnance vzhledem ke svému zaměstnavateli a jeví se absolutně nepřijatelná. Dnes se tyto případy vyskytují typicky, ale nikoliv pouze tehdy, kdy policisté Kriminalistického ústavu Praha jsou současně „soukromými“ znalci na své IČ.
Aby se obchodní korporace mohla stát znaleckou kanceláří, stačí ji „vykonávat znaleckou činnost pomocí alespoň 1 znalce“. Co to znamená pomocí, nevíme, leč lze zřejmě předpokládat značnou variabilitu a volnost vztahu. Dle mého názoru se bude mocí stát takovou kanceláří prakticky každá korporace.
Znaleckým ústavem pak může být ten, kdo „je vysokou školou nebo její součástí, veřejnou výzkumnou institucí, případně jinou osobou veřejného práva nebo její organizační složkou vykonávající vědeckovýzkumnou činnost v příslušném oboru a odvětví a případně specializaci alespoň po dobu 3 let bezprostředně předcházejících dni podání žádosti o zápis do seznamu, a to na úrovni zaručující vysokou odbornou kvalitu znalecké činnosti“. Tak, jako v 90.tých letech minulého století zákon nepočítal se soukromými subjekty vůbec, nyní zákon nerozlišuje veřejné a soukromé vysoké školy, přičemž nezohledňuje všeobecně známé informace o kvalitativním rozdílu mezi těmito druhy škol; správná by byla formulace např. „pokud škola v oboru, v němž hodlá vykonávat znaleckou činnost, provádí vlastní vědeckovýzkumnou činnost a je oprávněna realizovat doktorské studium“. Jako jedinou kvalifikaci přitom návrh požaduje skutečnost, že se někdo zabýval 3 roky vědeckovýzkumnou činností v příslušném oboru a odvětví. Ustanovení „na úrovni zaručující vysokou odbornou kvalitu znalecké činnosti“ je prázdnou a nenaplnitelnou floskulí, protože si pod ní můžeme představit cokoliv.
Přitom ani to, že ústav bude veřejnou vysokou školou, přesně řečeno univerzitou, nezabrání chybám v posudcích – viz např. článek „Expert rozcupoval posudek VŠE pro policii, kvůli kterému Babiš rozbil leteckou záchranku“ na serveru Česká justice.
Kromě toho není vhodné vytvářet zvláštní veřejnoprávní účelovou subjektivitu pouhé součásti vysoké školy, neboť tato sice mívá součásti, které ovšem nejsou právně samostatné.
A konečně představa dle § 7 odst. 1, že kolektivní orgán, jakým je vědecká rada vysoké školy, bude schvalovat znalecké posudky, svědčí o naprostém nepochopení fungování vysokých škol (frekvence jednání vědeckých rad je obvykle 1x za ¼ roku, přičemž není jasné, jak toto „schvalování“ bude probíhat). Napadá mne pouze jediný důvod pro toto ustanovení zákona, a to aby všichni členové rady mohli být následně obviněni z účasti na spáchání trestného činu nepravdivého znaleckého posudku. Přitom odlišně je pak uvedeno v § 24 odst. 4 „Znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem musí být vzat na vědomí radou instituce, vědeckou radou, uměleckou radou či jiným obdobným odborným kolektivním orgánem.“. To je ale něco právně zcela jiného, byť prakticky stejně neproveditelné.
Vědecká rada je orgánem veřejné moci vykonávajícím veřejnou správu na úseku akademické samosprávy se zákonnou pravomocí a působností vymezenou zákonem o vysokých školách, kterou není vhodné rozšiřovat o věci zcela nepřípadné. Jednalo by se ve skutečnosti o nepřímou novelu vysokoškolského zákona.
Mlčenlivost pouze fiktivní
Zákon sice obsahuje stejně jako doposud ustanovení o mlčenlivosti, ale vůbec neřeší současný rozpor s právními předpisy, které již nyní tuto mlčenlivost prolamují, konkrétně kontrolní hlášení o DPH a EET (elektronická evidence tržeb). Ale aby toho bylo málo, návrh zavádí další informační systém veřejné správy, a to „evidenci znaleckých posudků“ vedených ministerstvem, kam každý znalec bude muset prakticky on-line zadávat všechny skutečnosti, vztahující se k zadaným, zpracovávaným a zpracovaným posudkům, a to včetně údaje o znalečném i v případě, že byla sjednána smluvní odměna. Tím se otevírají dveře pro přístup k těmto citlivým údajům v abnormální míře, protože jde o postup nesrovnatelný se stávající kontrolou znaleckých deníků, prováděnou zásadně post perfectio.
Protiústavní vměšování do soukromoprávních vztahů
Vrcholem aktivistického boje proti znalcům je ust. § 29 odst. 3, podle kterého „Smluvní odměna musí být přiměřená a nesmí být ve zřejmém nepoměru k vynaložené práci a odbornosti znaleckého úkonu.“. Na toto pak již poměrně nepřekvapivě navazuje sankce podle § 36 odst. 1 písm. g), kdy znalec, jenž sjedná smluvní odměnu v rozporu s § 29 odst. 3, může být pokutován až do výše 500 000 Kč nebo vyškrtnut ze seznamu. Přitom v DZ se uvádí licoměrně: „Jedná se však o soukromoprávní smluvní vztah mezi zadavatelem a znalcem, znaleckou kanceláří nebo znaleckým ústavem, a proto si jej strany mohou v mezích tohoto zákona dohodnout dle vlastního uvážení a domluvy.“. Jedná se o vysloveně socialistické ustanovení, kterým se stát vměšuje do soukromoprávních vztahů postavených na principu smluvní volnosti, jímž je bráněno jednat podle své vůle. A opět se naskýtá otázka, kdo bude tuto „přiměřenost“ primárně posuzovat? Subalterní úředník v 8 nebo 9. třídě s platem maximálně 22 tis. Kč?
Důsledkem tohoto ustanovení bude obava ze sankcí při vypracovávání posudků pro subjekty soukromého práva za ceny obvyklé nebo masivní obcházení tohoto rizika jinými cestami.
Další postihy
Mezi přestupky najdeme i „nesprávné vyúčtování znalečného“. Co se pod pojmem „nesprávně“ rozumí: chybné použití sazby? písařská či početní chyba? špatný jiný údaj (IČ, DIČ, adresa apod.)? rozhodnutí zadavatele o nepřiznání celé účtované odměny? Sankce 100 000 Kč je zejména v tomto případě absurdní.
V ust. § 39 najdeme tzv. výstrahu, kdy „Jestliže zjištěné porušení povinností uložené tímto zákonem nelze posoudit jako přestupek postižitelný podle tohoto nebo jiného zákona nebo jako trestný čin, může ministerstvo nebo příslušný krajský soud udělit znalci, znalecké kanceláři nebo znaleckému ústavu písemnou výstrahu.“. Přitom udělení výstrahy může být v budoucnu zohledněno při rozhodování o jiné, tvrdší sankci. Tento instrument, který není výsledkem standardního správního řízení, je možným projevem zvůle či libovůle krajského soudu či ministerstva, a to zejména proto, že znalec nemá možnost se proti ní standardním způsobem odvolat a pravděpodobně ani iniciovat soudní přezkum.
Všechno ve vyhláškách
Značná část toho, co má znalec splňovat (seznam oborů a odvětví a podmínky odborné způsobilosti; způsob vykonání zkoušky, její formu a průběh; způsob vykonání rozdílové zkoušky, její formu a průběh; minimální limit pojistného plnění z pojištění znalce; podrobnosti týkající se způsobu podání znaleckého posudku; podrobnosti o vedení evidence; odměna se určí dle příslušných ustanovení tohoto zákona a vyhlášky; podrobnosti o výši a způsobu určení odměny) je přesunuta do vyhlášek, kterými v podstatě může ministerstvo to, co je z hlediska skutečného provádění zákona nejpodstatnější, nastavit podle vlastního uvážení a bez možnosti vnější korekce.
Přitom uvedené atributy by měly být ve většině položek upraveny zákonem, nikoliv podzákonnou normou. Některá ustanovení jsou zřejmě protiústavní, např. „zvláštní ustanovení o oceňování podniku: podnik musí oceňovat vždy alespoň tři znalci společně nebo znalecký ústav“, „znalecká kancelář musí takovýto posudek podávat vždy pomocí alespoň tří znalců“ nebo „funkční období člena poradního sboru je tříleté“ nemohou vůbec být v podzákonném předpisu.
Proto také není návrh zákona dostatečně přezkoumatelný, protože klíčové principy a prvky jsou uvedeny pouze obecně s odkazem na vyhlášky předložené v neúplném a nesystémovém znění.
Absurdní obory
Velmi tragikomickým čtením je návrh vyhlášky, kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví, podmínky odborné způsobilosti pro výkon znalecké činnosti a převodní tabulka. Nově uvedené obory nezohledňují ani současný stav vědy a techniky, ani systematičnost vědních oborů a působí nahodile. Podrobný rozbor je již nad možnosti tohoto příspěvku, neb by zabral mnoho stran.
Zkrácení práv účastníků řízení
V roce 2011 byl zákonem č. 218/2011 Sb. novelizován také občanský soudní řád, kde se s účinností od 1. 9. 2011 objevilo ustanovení § 127a: „Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.“. K tomu uvedla DZ k tomuto zákonu: „Zavedení shodné úpravy jako v trestním řádu má za cíl umožnit předložit účastníkům znalecký posudek, který za předpokladu, že bude vyhotoven znalcem zapsaným v seznamu znalců a jeho součástí bude prohlášení znalce o vědomosti trestních následků nepravdivého posudku, bude mít pro účely soudního řízení důkazní hodnotu znaleckého posudku, nikoli pouze listinného důkazu. Dnešní praxe, kdy znalecký posudek předložený stranou může být pouhou námitkou pravosti a správnosti (pravdivosti) proti stranou zpochybněn a soudu nezbývá, než ustanovit si svého znalce, je pro řízení zatěžující a neekonomická.“
Ust. § 127a bylo vnímáno jako zásadní právní výdobytek, stavějící strany do skutečně rovnoprávného postavení civilním procesu při ustanovování znalců. Nyní se v DZ k popisovanému návrhu zákona o znalcích tvrdí pravý opak: „„Navrhuje se tedy navrátit se ke stavu před novelou č. 218/2011 Sb. Jestliže tedy znalec podá posudek mimo řízení na základě žádosti účastníka, nebude se jednat o provedení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 občanského soudního řádu, nýbrž o důkaz listinou podle § 129 občanského soudního řádu. I v tomto případě může dojít k nesouladu těchto dvou důkazů, nebude se však již jednat o nesoulad dvou znaleckých posudků, ale znaleckého posudku a listiny. Vypracování revizního znaleckého posudku pak bude přicházet do úvahy zejména tam, kde by soud měl závažné pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku.“.
Je mi známo mnoho případů, kdy postupné ustanovování znalce vypadalo spíše jako „zastřelování se na cíl“. Setkal jsem se např. s tím, že u složitého sporu o telekomunikační poplatky za několik miliard soud nejdříve ustanovil znalcem právnickou fakultu (!) a když ta napsala, že to nejde, ustanovil tzv. bazaristu, který v rámci své odbornosti Ceny a odhady doposud oceňoval pouze elektroniku. Kromě toho ust. § 127a řešilo i situaci, kdy ustanovený znalec nebyl schopen posudek v dostatečné kvalitě a přesvědčivosti podat, nicméně soud byl v podstatě jeho „rukojmím“, neboť si jej sám vybral.
Závěr
Souhrnně řečeno, návrh vypadá, jakoby text zákona a zejména vyhlášek psali zřejmě odborníci nikoliv na právo či dokonce legislativu, ale zřejmě ani na znalectví či systematiku vědních oborů jako takových. Pod líbivými hesly o boji proti nekvalitním znaleckým posudkům je zaváděna drakonická kontrola, zahrnující plošné prolomení mlčenlivosti znalce a zavedení jakýchsi „superznalců“, kteří za tři hodiny budou schopni konstatovat, zda je či není nějaký posudek správný. Vypuštění nepříliš dávno zavedeného ust. § 127a z občanského soudního řádu představuje extrémní zkrácení práv účastníků řízení. A konečně šmírování, za kolik znalec pracoval pro soukromého objednatele, dokonce s možností sankcionování za přestupek, je nejen návratem k dobám socialismu, ale otevřením stavidel pro šedou zónu a skutečnou korupci. Ne takovou, o které – bez důkazů – hovoří někteří politici.
Návrh zákona by měl být vrácen k masivnímu dopracování a odstraněny největší, výše uvedené a další nedostatky. Obzvlášť pak značné nedostatky vykazuje prováděcí vyhláška, která je pouze ledabyle sepsaným výčtem obsahu budoucí vyhlášky. A kromě toho by měl být sjednocen zákon, vyhlášky a důvodová zpráva, jež vypadají, jako kdyby je psal pokaždé někdo zcela jiný.
Kromě toho je třeba se ještě zamyslet nad tím, zda vzhledem k nastavení zákona v podstatě proti znalcům (značný rozsah povinností v kombinaci s vysokými sankcemi) nepovede ke snížení počtu znalců, což způsobí ohrožení výkonu znalecké činnosti pro orgány veřejné moci. Ten, kdo není značně lehkomyslný nebo je bohatým rentiérem, nepůjde do výkonu činnosti znalce s tak vysokou mírou rigidity, povinností, hrozících rizik a sankcí. Zvýšení odměny až na 550 Kč/hod. to zřejmě nevyřeší.
Vladimír Smejkal
