Nikdo nemohl po zvolení Petra Pavla prezidentem vážně pochybovat o tom, že se Josef Baxa nestane předsedou Ústavního soudu. Pavel svoji preferenci jen těžko zakrýval i v předvolební kampani, snad možná proto, aby nezavdal spekulacím, zda to není náhodou za oplátku, že se ke kandidatuře nerozhodl sám Baxa.
O Josefu Baxovi platí, že patří mezi ten druh lidí, kteří, když za vámi vejdou do otáčivých dveří, vyjdou před vámi. Je to jeden z mála osobností v justici, který dělá justiční politiku, obchody, kompromisy, zákulisní tahy, aniž by si tím ovšem zároveň pokazil svůj veřejný obraz.
Pokud bychom ho chtěli přirovnat k některému z českých politiků, pak bychom museli sáhnout k poněkud hrozivě znějící kombinaci Miroslava Kalouska a Jiřího Pospíšila. Vcelku ideově pevného stratéga a naprosto pragmatického surfaře po vlnách veřejných sympatií. V případě Josefa Baxy se obé spojilo dohromady, obě tyto polohy jsou v něm přítomny v neustálém hledání rovnováhy a vzájemného užitku.
Koneckonců, takto je nazvaný i jeho knižní rozhovor s novinářem Tomášem Němečkem, který je velmi dobrou sondou do osobnosti Josefa Baxy.
V ní se totiž v několika případech dočteme, že Baxa v minulosti opakovaně neváhal překračovat hranice, které ovšem zároveň podle něho platí pro všechny ostatní. Respektive pro ty, co přijdou po něm. On to totiž vždy dělal za výjimečných okolností, popřípadě pod dohledem výjimečných osobností a vždy v dobrém úmyslu či vyšším zájmu.
Tak například když odpovídá na otázku, proč svého času zůstal jako náměstek ministra zároveň i ve funkci soudce, Baxa odpovídá, že chtěl zůstat soudcem, aby měl možnost kdykoliv se vrátit. To je samozřejmě lidsky pochopitelné, každý by chtěl mít takovou možnost, takového profesního „strejčka“, ovšem z pohledu principu nezávislosti moci soudní a jejího oddělení od moci výkonné je to něco naprosto nepřípustného.
Však se také na Baxu tehdy chystal podat kárnou žalobu předseda příslušného krajského soudu. Než byl ovšem zahrnut do personálních změn v čele soudů, kterou provedl Baxův ministr Otakar Motejl. A svědci tehdejších událostí tvrdí, že na seznamu Motejla předseda krajského soudu v Plzni původně nefiguroval. Nový předseda soudu vzal pak tuto kárnou žalobu zpět, jakkoliv již bylo nařízeno její projednání.
Jak ale dále v knize Baxa vysvětluje, tahle ministerská personální smršť, kterou bychom dnes hodnotili v podstatě jako zneužití moci, byla vedena dobrými úmysly a byla garantována Otakarem Motejlem. S tím dovětkem, že dnes to ovšem samozřejmě vidí jako chybu: zákony i zvyklosti se mají vytvářet, aby nemohly být zneužity těmi, kdo tyhle dobré úmysly nemají.
Příkladem toho, jak to Josef Baxa umí s rovnováhou, je i jeho vztah s prezidentem Milošem Zemanem. V době, kdy mu Zeman naslouchal a Baxa patřil mezi pár vyvolených, kteří měli na Zemana vliv ohledně personálního obsazování postů v justici, dostal od Zemana přání, aby se „podíval“ na případ, který soudil jeho senát. Baxa tehdy nešel do médií, neučinil ani v jeho přítomnosti ohrazení. Sám v knize popisuje, že s přáním Zemana dokonce seznámil i členy senátu. Později, když už ovšem v oblibě na Pražském hradě nebyl, ho podobná žádost vedla k veřejnému prohlášení o tom, že prezident a jeho lidé mají snahu ovlivňovat justici.
Nepřipomínám tyto momenty v Baxově životě proto, abych mu nasazoval psí hlavu ve zděšení, jakého pragmatika si to prezident Pavel vybral do čela Ústavního soudu. Koneckonců, podobným pragmatikem byl již Pavel Rychetský, kterému se také podařilo tuhle část svojí osobnosti zahalit a učinit ze sebe strážce morálky.
Platí, že Josef Baxa skvělým kandidátem na předsedu Ústavního soudu. Je chytrý, zkušený, umí být zásadový a „vypadá dobře na koni“. Jen ho musíme velmi intenzivně hlídat, aby se mu nevrátil pocit, že může činit věci, které jsou zapovězeny ostatním. O to více, když sledujeme, jak probíhá volba nových ústavních soudců.
