Národní galerie v Praze je dlouhodobě finančně a personálně podhodnocená instituce. 
Zatížena pachutí konce Jiřího Fajta (duben 2019) a následně několika dočasných ředitelů (Ivan Morávek, bývalý ředitel Penam Slovakia, duben 2019–září 2019, Anne-Marie Nedoma září 2019–leden 2021). 

Jmenování Alicje Knast, předtím ředitelky regionálního muzea (Muzeum Slaskie Katowice) vzbudil poměrně silné pochybnosti nad správností výběru. Jde spíše o kulturní manažerku a muzikoložku než o osobnost schopnou řídit národní muzeum umění, která se orientuje ve specifickém uměleckém, kulturním a společenském kontextu. Po roce jejího působení se ukazuje oprávněnost těchto obav.

Národní galerie se stala neviditelnou a téměř neexistující institucí. Plány generální ředitelky Knast jsou nekonkrétní, frázovité, nepředstavila ani koncepci vývoje Národní galerie na nejbližší roky, ani dlouhodobou vizi její budoucnosti, nevyzná se v českých reáliích a má značné výkyvy ve znalosti českého kulturního prostředí ať už z minulosti, tak současnosti. Řada osobností kulturního života na spolupráci s Národní galerii zcela rezignovalo, vidí stagnující instituci a svoji seberealizaci vidí v jiných projektech. Marginalizace Národní galerie se navíc může prohlubovat. Její přímou konkurenci (z pohledu pozornosti publika) už nyní představuje centrum DOX a v únoru 2022 se otevře Kunsthalle Praha.

Odstrašujícím příkladem nefunkčnosti Národní galerie v Praze je nejen poloprázdná budova Veletržního paláce v Holešovicích, ale ještě ostudněji dlouhodobě uzavřený Palác Kinských na Staroměstském náměstí. Prostor tzv. čeká na rekonstrukci, o níž není ovšem veřejnosti nic známo. Rozhodně se ale nenachází ve stavu, který by neumožňoval realizovat výstavy a další aktivity.
Zcela jistě se zde mohla konat již několikrát odkládaná výstava Josefa Mánesa (speciálně pár desítek metrů od Staroměstského orloje s Mánesovými malbami), ale také další výstavy zpřístupňující díla z rozsáhlých sbírek Národní galerie. Prostor mohl být využít také k jiným výstavám, edukaci, VIP programům Národní galerie (genius loci Staroměstského náměstí), nebo jako alternativní prostor pro prezentaci umění ve spolupráci s dalšími subjekty. Místo toho je od března 2021 uzavřen a ani v roce 2022 se v Paláci Kinských žádné výstavy nebudou konat. V současnosti tedy slouží jen jako úřadovna generální ředitelky.

Pouze 4 výstavy

Uzavřen je rovněž Salmovský palác, kde má vzniknout dlouhodobá expozice umění Asie. V květnu by zde měla být vystavena sbírka tušových maleb, nicméně podrobnější informace o chystané náplni paláce nelze dohledat.

Veletržní palác, který sice vyžaduje generální rekonstrukci, ale bude s největší pravděpodobností otevřen ještě několik let, postrádá standardní nabídku obsahu pro návštěvníky (s výjimkou vzdělávacích programů). Dlouhodobou expozici umění 19. století a expozici věnovanou umění mezi dvěma válkami (která ovšem bude v dohledné době uzavřena) má na podzim 2022 doplnit dlouhodobá expozice umění od roku 1939 po současnost. Dramaturgie výstav ve zbylých prostorách Veletržního paláce (včetně Malé a Velké dvorany) není jasná, dokonce výhled na nejbližší měsíce nelze vyčíst ani z webových stránek (avizovány jsou jenom drobné výstavy v rámci dlouhodobých expozic).

V současnosti se v celé Národní galerii v Praze konají jenom 4 výstavy: Buddha zblízka (Valdštejnská jízdárna, dlouhodobě plánovaný projekt), Falza? Falza! (Šternberský palác), Digitální blízkost (současné umění, ochoz Veletržní palác) a Cena empatie (Malá dvorana, Veletržní palác). Národní galerie v Praze ovšem má k dispozici celkem 6 vlastních budov + Valdštejnskou jízdárnu.

Veřejnost navíc nedisponuje žádnými informacemi o stavu velkých infrastrukturních projektů jako je stavba depozitáře, rekonstrukce Veletržního paláce či budoucnost Paláce Kinských. Nejasná je také budoucnost národního pavilonu na Bienále v Benátkách, který vyžaduje rekonstrukci.

Tým zaměstnanců Národní galerie přešlapuje na místě. Jednak není kvůli podfinancování schopen pracovat na ambicióznějším výstavním programu, jednak paní generální ředitelka ani nepředložila alternativu odpovídající ekonomické situaci, tedy dramaturgii opřenou o vlastní sbírky.

Národní galerie spěje do průměrnosti, zapomnění a k marginalitě.

Národní galerie by měla ke svým 226.narozeninám dostat dárek: vedení s dlouhodobou vizí a koncepcí.

Jan Večerek