Nejen profesionální životopis nového ministra spravedlnosti Jana Kněžínka, ale i reakce lidí z jeho okolí ukazují, že se jedná o kariérního úředníka. Přesně ten typ člověka, který plní loajálně zadání svého nadřízeného. Pokud je však v souladu se zákonem.
Když tedy v pondělí pozdě večer Andrej Babiš – po vynucené rezignaci dosavadní ministryně Taťány Malé a poté, co se dozvěděl, že část poslanců ČSSD nezvedne ruku pro důvěru vládě v případě, že dočasně převezme ministerstvo spravedlnosti – nabídl Kněžínkovi funkci ministra, zachoval se ten přesně jako loajální úředník. Za příslib návratu na původní funkci nabídku přijal, neboť to podle všeho považoval v dané situaci za svoji služební povinnost.
Babiš pak svůj výběr vysvětlil jednoduše: Kněžínek se osvědčil při řešení krize okolo nominace Miroslava Pocheho na ministra zahraničí, byl na telefonu a reagoval na esemesky i v noci. Jako správný podnikový právník, pochvaloval si Babiš ve středu ráno, když Kněžínka uváděl ve Vyšehradské ulici do úřadu.
Znovu tedy při výběru ministra spravedlnosti rozhodla především loajalita, což podle všeho opět postavilo na druhou kolej uvažované kandidáty Jeronýma Tejce a Petra Mlsnu, kteří spolu s Malou vypracovali pro Babiše i koncepce pro působení v čele ministerstva spravedlnosti.
Že Kněžínek, jakkoliv je to člověk s kvalifikací i s povědomím o justiční mapě, nebyl na převzetí funkce připraven a nemá „noty“, se ukázalo záhy. Na tiskové konferenci při uvádění do úřadu se omezil na všeobecně známé priority v podobě dokončení prací na procesních kodexech a prosazení zákonů o znalcích a insolvencích. Při jednání poslanců o vyslovení důvěry Babišově vládě, když byl vyzván k zodpovězení podrobných dotazů ohledně řešení konkrétních problémů v justici poslancem TOP09 Dominikem Ferim, se opět omezil na obecné vyjádření, přičemž byl až nápadně opatrný. Lze tedy usuzovat, že podrobná debata s premiérem o jeho působení a náplni práce v resortu ho teprve čeká.
Pro justici je tak klíčová věta Andreje Babiše, kterou ve středu ráno pronesl na půdě ministerstva spravedlnosti, totiž že se nyní bude ministerstvu jako premiér věnovat mnohem více. To zní, chtě nechtě, v kombinaci osobním problémem premiéra s trestním stíháním, a s až překvapivým chaosem a tajnostmi okolo obsazování funkce ministra spravedlnosti, docela zlověstně. Kněžínek tak bude, coby kariérní úředník bez politického zázemí a narychlo dosazený přímo premiérem Babišem, spíše než autonomním ministrem jakýmsi „náměstkem premiéra“ pro justici.
Tím ale může být nakonec „dočasně trvale“. Pokud tedy ustojí ohlášený „zvýšený zájem“ premiéra na straně jedné a zároveň bude umět naslouchat justici, kterou bude muset před případným nadměrným premiérovým zájmem také bránit, na straně druhé. Čeká ho pravděpodobně permanentní, trpělivé školení Andreje Babiše z toho, jak česká justice funguje, že předsedové soudů nejsou nadřízení soudkyň a soudců, a že ministr spravedlnosti není nadřízený nejvyššího, natožpak vrchního státního zástupce. A jeho osobní hranice „dočasné trvalosti“ je jasná: ministrem sám vydrží být do doby, dokud požadavky pana premiéra budou v souladu se zákonem.
Petr Dimun
