Dnes a denně si můžeme přečíst o tom, jak Nejvyšší správní soud cupuje jedno opatření v boji s Covidem za druhým. Nenechává na nich niť suchou. Ostatně, dovolím si citovat z odůvodnění z poslední doby. I kdyby soud nalezl zákonnou oporu pro to, aby podřadil provozovny stravovacích služeb pod činnost obchodní, je zřejmé, že by ani tak mimořádné opatření neobstálo, protože zákazem přítomnosti veřejnosti v provozech nelze zakázat, ale pouze omezovat.
Všechna tato rozhodnutí vycházejí z pandemického zákona, kterým politici reagovali na aktuální situaci a pokusili se vnést právní rámec do vydávání nařízení, která znamenají jeden z neukrutnějších zásahů do lidských práv garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod. NSS v jiné věci zase řeklo: „Nežádám po ministerstvu, aby u takto rozsáhlých opatření vyhotovovalo telefonní seznam všech omezovaných aktivit, mělo by však omezované aktivity alespoň typově rozlišit na více a méně rizikové“. Dokonce připomněl, že i vícekrát Ministerstvo zdravotnictví upozornil na důležitost odůvodňování mimořádných opatření, které z povahy věci zásadním způsobem zasahují do širokého spektra práv a svobod občanů i firem.
A do třetice Nejvyšší správní soud lomil rukama, když nechápal aroganci ministerských úředníků, kteří stále do kola vydávají bez uzardění opatření, která jsou v naprostém rozporu s právní úpravou. Stručně řečeno kritizuje naprostou neodůvodněnost a ignoranci příkazu zákona hledat co nejméně obtěžující řešení. Až doposud by se zdálo, že justice funguje skvěle a politici bezvadně reagovali, když přijmuli právní normu, podle které se všechna opatření dají rychle posoudit a právně zhodnotit.
Bohužel není tomu tak. Justice propásla příležitost na začátku pandemie vidět dál, když se nejprve Ústavní soud v loňském roce na jaře rozhodl, že má málo pravomocí a vyhnal stěžovatele, kteří první naprosto protiústavní opatření státní moci napadli, a to v podstatě pod námitkou nedostatku pravomocí a stěžováním si na stěžovatele, že neumí napsat pořádnou ústavní stížnost. Považuji tento postup za nevhodný a považoval jsem ho ještě před vydáním prvního rozhodnutí, které jsem komentoval v dubnu 2020, kdy jsem před rozhodnutím Ústavního soudu komentoval, co se stane a proč se stane. Ústavní soudci se nechtěli pustit do politiky a zadělali tak na dlouhodobé porušování ústavních práv politiky (zásadní kauza Ústavního soudu: potlačila vláda naše práva? 23.4.2020). Psal jsem, že rozhodnutí bude věčná sláva, nebo na vždy špatně. Doba ukazuje, že je to na vždy špatně.
Omluva, že nebyla norma, podle které soudit, byla lichá, protože když už pandemický zákon máme, je nejen podle čeho soudit, ale ukazuje se, že ani přesný návod pro úředníky neplatí.
Skutečné jádro pudla, tedy schovívavost ke státu, tím totiž Ústavní soud otevřel a obecné soudy pak už v tom jenom pokračovaly.
Když jsem zastupoval paní Zahumenskou před Městským soudem v Praze 5.5.2020, zněl základní argument, že opatření nebyla dostatečně odůvodněna a ministerstvo k jejich vydání nemělo pravomoc a byla nepřiměřená. Byť velmi profesionální senát Městského soudu v Praze připustil nejen že se stát nechal zastoupit, když má na tohle mít odborníky, ale dokonce byl tak nějak shovívavý a citoval: „Opatření ministerstva nelze prohlásit za nezákonná pouze pro formální nedostatek odůvodnění, pokud by vyšlo najevo, že k nim žalovaný přistoupil na základě relevantních podkladů a zjištění.“ Co se tehdy stalo v jednací síni? Ministerstvo soudu předložilo na základě iniciativy soudu odborná vyjádření, ze kterých vyplývalo, že příslušná opatření jsou odůvodněna relevantními informacemi. Marná byla kritika, že smysl opatření na plnění zákonnosti je vedle dostatku pravomocí též založen na odůvodňování opatření, informování veřejnosti a principu přiměřenosti. Soud měl prostě shovívavý pohled vycházející z nové situace a s naprosto neznámé krajiny ukládání zákazů bez zákona.
A udělal radikální chybu, stejně jako soud ústavní. Připustil shovívavost vůči státu v rezignaci na základní práva jeho občanů. Dalšími rozhodnutími, která stavěla stěžovatelům nekonečnou řadu právních překážek pro podání žaloby, nastolil stav, který je, nebo lépe řečeno, velmi k němu přispěl. Z rozhodování soudu má vláda a její úředníci dobrý den, každému mimo pár aktivistů je to jedno a politici myslíce na volby nemyslí na právo.
Píši na justiční server a odkazuji na přispění nás právníků. I já vidím svůj podíl viny, když jsem odmítl zastoupit řadu stěžovatelů, protože jsem na to neměl „nervy“. Doufám, že je to pro nás velkým ponaučením – pro všechny právníky a justici v obecném slova smyslu.
Václav Vlk
