„Svatý grál energetiky“, aneb vše, co dokážou novináři. V posledních letech se často stáváme obětí mediálních manipulací. Nejedná se pouze o Vrbětice, kde se možná za deset nebo za dvacet let dozvíme, nebo také možná nikdy nedozvíme, co se tam opravdu stalo.

Typickou manipulací posledních deseti let je doslova kouzelná přeměna jednoho obyčejného papíru, zvaného licence, který je normálním živnostenským listem, na doslova „svatý grál energetiky“, o kterém je mnoho lidí přesvědčeno, že bez licence solární nebo atomová elektrárna nikdy nemůže bezpečně vyrábět elektřinu.

Většina lidí a soudců ani netuší, že opak je pravdou a že licenci může „od stolu“ vydat během jednoho dne prakticky každý úředník Energetického regulačního úřadu (ERÚ), který umí „odfajfkovat“ v seznamu dodaných listin jednotlivé položky podle licenční vyhlášky ERÚ. Jednoduchá práce, i v roce 2010, kdy byl kritický boom solárních elektráren, doslova práce pro „cvičenou opici“, jak se vyjádřil jeden z bývalých zaměstnanců ERÚ. Přesto, či snad právě proto, si ji na ERÚ ještě dále zjednodušili tím, že přinutili některé revizní techniky opisovat z projektů počty a výkony solárních panelů do revizních zpráv, i když ČSN to nevyžadovala. Zdaleka ne všichni revizní technici poslechli a měli pravdu. Někteří z revizních techniků, kteří poslechli úředníky z ERÚ a vyhověli jim, byli později odsouzeni za to, že počty solárních panelů opsaných do revizní zprávy neodpovídaly tomu, co soudu tvrdil státní zástupce. Někteří revizní technici za to dokonce dodnes „sedí“ ve vězení.

Stejně tak se někteří, investory najatí, technici nechali přesvědčit úředníky z ERÚ, aby jim předali na ERÚ interní předávací protokoly investora podepsané jednateli, a to i bez vědomí podepsaných jednatelů, i když zákon ani licenční vyhláška žádné předávací protokoly nevyžadoval. Skutečnost, že za podpis interního předávacího protokolu, obdrželo několik jednatelů trest jako za spáchanou vraždu, nebo i delší, dodnes mnoho právníků, kteří ještě pamatují právní stát, opravdu nechápe…  

Vypsat připravený formulář a od stolu vydat licenci nejen na solární elektrárnu, ale i jadernou elektrárnu, aniž by se na tu elektrárnu vůbec zajel podívat, zda vůbec funguje, to opravdu nevyžaduje super odborníka. Ostatně, již tradičně nemají úředníci ERÚ ani základní „padesátku“ (školení z vyhlášky č. 50/1978 Sb., odborná způsobilost v elektrotechnice), takže do žádné elektrárny dle zákona ani nesmí vlézt. Možná proto ani zákon ani licenční vyhláška úředníkovi nepřikazují, aby se na elektrárnu před udělením licence šel podívat. Proč by také měl? Vždyť licence sice povoluje podnikání s elektrárnou, ale s vlastním bezpečným provozem elektrárny nijak nesouvisí, i když novináři, státní zástupci, a bohužel i soudci, se snaží občany přesvědčit o opaku. Přesto, či snad právě proto, soudy tak zoufale a zarputile zdůrazňují, sice neexistující, ale dle soudů zcela zásadní a neopominutelný význam licence pro bezpečný provoz elektrárny. Skutečnost, že povolení bezpečného provozu elektrárny nikdy s licencí nijak nesouviselo, se dodnes nepodařilo většině soudů vysvětlit.

Soudy jsou opakovaně klamány, např. tím, že se státní zástupci stále snaží vytvořit dojem, že s každým odsouzeným jednatelem či revizním technikem ušetří Česká republika mnoho set milionů českých korun. Dokonce jeden státní zástupce nedávno tvrdil, že tato odsouzení se promítnou přímo ve stokorunách do koncových cen elektřiny pro odběratele, ale to mohl být nejspíše důsledek únavy po návštěvě některého sklípku na Jižní Moravě, kde onen „odborník“ působí. Většina soudců i občanů by se ale asi dost vyděsila, kdyby zjistila smutnou realitu. Každá odebraná licence z roku 2010 znamená přímou škodu způsobenou rozpočtu České republiky. Většina soudců asi vůbec netuší, že pokud odsoudí jednatele a „seberou licenci“ elektrárně z roku 2010, způsobí tím přímou škodu státnímu rozpočtu, např. u 3 MW elektrárny minimálně ve výši 64,8 milionů Kč.   

A protože soudci nevědí, jakou škodu státu činí, mohou s čistým svědomím, o to usilovněji „zametat pod koberec“ všechny skutečné hlavní důkazy bezpečnosti a provozuschopnosti elektrárny. A to nejen pravomocná rozhodnutí všech příslušných orgánů, která sbírá a kontroluje příslušný stavební úřad, který jediný má právo povolit bezpečné užívání elektrárny, ať již předčasné či trvalé.

Úplně nejdůležitějším důkazem bezpečnosti a provozuschopnosti je mnohaměsíční (i několikaletý) složitý proces postupného stanovování podmínek, měření různých částí elektrárny a „ladění“ ochran a dalších prvků zajišťujících kvalitu dodávané elektřiny do distribučních elektrických sítí. Teprve až technici distributora vše prověří a na základě jejich dobrozdání, schválí 100% bezpečnou elektrárnu technický dispečink distributora, namontují specialisté distributora elektroměry a realizují první paralelní připojení k distribuční elektrické síti. Až provedením prvního paralelního připojení (PPP) je bezpečná a provozuschopná elektrárna technicky uvedena do provozu. PPP je ten nejdůležitější okamžik v životě elektrárny, ale ERÚ se vůbec netýká, protože distributor postupuje podle vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu, ve které nemá ERÚ žádné povinnosti ani pravomoci.

Nejen soudy, nekriticky zafixované na licence, nejsou schopny pojmout skutečnost, že ne licence, ale právě PPP je důkazem, že elektrárna je bezpečná a provozuschopná, což přímo vyplývá z § 25 energetického zákona a dalších předpisů. V praxi se proto autor již setkal i s neuvěřitelně šíleným písemným tvrzením distributora, že provedl v roce 2010 PPP pouze „na oko“.

Soudy se též snaží nezpochybnitelný důkaz uvedení elektrárny do provozu relativizovat alespoň označením „tzv. první paralelní připojení“. Nejen soudům tak zcela uniká skutečnost, že pokud by distributor opravdu provedl PPP nebezpečné či neprovozuschopné elektrárny, mohl by se, jako právnická osoba, dopustit zločinu ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení a odebrání licence na distribuci by bylo tím úplně nejmenším trestem, který by mu hrozil…

Ivan Noveský