Městský soud v Praze dne 23. května 2019, ve věci sp. zn. 40 T 9/2017 vynesl rozsudek, kterým shledal vinnými řadu obžalovaných, m.j. pana Ludvíka Lukšíka. Byl souzen za skutky z let 2011-2012.

Ty lze popsat jednak jako neúspěšný pokus o podplacení pracovnice finančního úřadu, od které měl rovněž prostřednictvím dalších osob získávat poznatky, které mu měly „usnadňovat páchání daňové trestné činnosti“, aniž by úřednice věděla, že takto „pomáhá“, jednak jako zkrácení daně (tzv. nadměrný odpočet DPH). Rovněž byl odsouzen za skutky z roku 2013 – zkrácení daně (pokus o neoprávněný odpočet DPH na vstupu) které měly spočívat v předstírání obchodů s fakticky bezcennými hardwarovými prvky. Po právní stránce byla prvá jednání posouzena jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. účinného do 30.06.2016, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu, v jednočinném souběhu s trestným činem podplá­cení podle § 332 odst. 1, alinea první, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zák. (ve spolupachatelství). Skutky z roku 2013 byly posouzeny jako stejný daňový trestný čin, s jedinou odlišností – celý ve stadiu pokusu.

Za to mu byl uložen trest odnětí úhrnný trest odnětí svobody sedmi let a šesti měsíců, se zařazením do věznice s ostra­hou a vedle propadnutí jednoho mobilního telefonu (včetně SIM karty) a cca 100.000,- Kč  i propadnutí sbírky 19 ks náramkových hodinek. Aby toho nebylo málo, bylo mu uloženo uhradit škodu ve výši 49.039.980,- Kč.

Pan Ludvík Lukšík od počátku trestního stíhání jakýkoliv podíl na spáchání trestné činnosti důsledně popíral.

Rozsudek napadl rozsáhlým a podrobně odůvodněným odvoláním, kde vyvracel argumentaci soudu I. stupně, navrhoval nové důkazy, upozorňoval na pochybení nalézacího soudu.

Vrchní soud v Praze ani jeho argumentaci, ani částečně podobnou argumentaci spoluobžalovaných nevyslyšel a usnesením ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 3 To 99/2020 jako nedůvodná všechna odvolání obžalovaných, včetně odvolání pana Lukšíka, zamítl.

Případu jsem věnoval pozornost proto, že jedním ze stěžejních důkazů, na kterém bylo založeno odsouzení pro skutky z let 2011-2012, byla výpověď „spolupracujícího obviněného“, který byť pravomocně odsouzen (na rozdíl od pana Lukšíka k podmíněnému trestu), svou usvědčující výpověď odvolal písemným prohlášením, zaslaným jak soudu, tak obhájci pana Lukšíka. Odvolací soud ovšem, aniž by jakkoliv zkoumal písemné prohlášení, učinil byť pokus o ověření, zda je prohlášení autentické, natož aby dotyčného vyslechl, se s věcí vypořádal neobvykle (bod 26. usnesení Vrchního soudu):

„S přihlédnutím k výše uvedenému odvolací soud neakceptoval návrh doplnit dokazování opakovaným výslechem ods. K. (poznámka autora: onen spolupracující obviněný), kdy podnětem k předložení tohoto návrhu bylo obdržení e-mailu s dopisem od ods. K., v němž se tento zmiňuje o tom, že až nyní si uvědomil, že předání částky 17,5 mil. Kč (poznámka autora: měly údajně sloužit mj. na úplatek) v Šumperku nebyl účasten obž. Lukšík, ale někdo jiný, a že dnes už je mu jasné, že celé to organizoval a zařizoval obž. P.

K tomuto dopisu odvolací soud konstatuje, že není postaveno na jisto, že jej skutečně psal odsouzený K., který v kontextu s dalšími provedenými důkazy ve věci jako spolupracující obviněný opakovaně vypovídal odlišně, a i pokud by tomu tak bylo, tak je vysoce pravděpodobné, že k napsání takového dopisu krátce před konáním veřejného zasedání byl motivován snahou na poslední chvíli zeslabit vinu obž. Lukšíka, a to zřejmě v mylném domnění, že mu již nyní v pozici pravomocně odsouzené osoby nic nehrozí.“

Odhlédněme od rozporu v tom, že v prvém odstavci textu Vrchní soud píše o pisateli jako o odsouzeném K., kdežto v druhém odstavci zjišťuje, že vlastně neví, kdo je pisatelem.

Pokud si to shrneme: Spolupracující obviněný před soudem I. stupně usvědčuje, před soudem II. stupně zašle (otevřeně si přiznejme, že neformálně) soudu a obhájci sdělení, že vše bylo jinak. Dlužno dodat, že e-mail nejenomže obsahoval telefonní číslo na pisatele, ale jeho prohlášení bylo zaslané v podobě naskenovaného dokumentu opatřeného podpisem. 

Bylo by na místě třeba zavolat na telefonní číslo případně pověřit kompetentní orgány, aby tak učinily.

Bylo by na místě pána konfrontovat s dokumentem soudu zaslaným.

To vše by bylo na místě, protože s navrženým důkazem, pokud zcela zřejmě nevybočuje z předmětu toho, co se v trestním řízení dokazuje, je třeba se konformně vypořádat.  Pokud se pak jedná o důkaz, který zpochybňuje důkaz významný, tím spíše.

Využijme myšlenkový experiment tím, že si představíme situaci opačnou: svědek vyvinující by sdělil odvolacímu soudu, že před soudem I. stupně se spletl či lhal, a že má v úmyslu vypovídat pravdu, aby přispěl k odsouzení pachatele. Dokážete si představit, že by odvolací soud se stejnou mírou razance takovou změnu smetl ze stolu? Pokud by tak učinil, svolal by na sebe blesky, krupobití, možná i tornádo podnětů ke kárným řízením, dovolání, podněty ke stížnosti pro porušení zákona, a v neposlední řadě média. Bulvární tisk a televize (ta s podkresem hrůzně dramatických smyčců) by licoměrně, ovšem zálibně, plakala nad trpící spravedlností, která byv oslepena, musela oněmět i ohluchnout a lid obecný už nemůže věřit ničemu.

Jinými slovy, odvolací soud hodnotil důkaz, aniž by jej provedl, a ještě dospěl k závěru, že ho opravdu neprovede. Prošlo by něco takového soudu I. stupně? Hodnocení neprovedeného důkazu je samo o sobě oxymóron. Odvolacímu soudu to ale prošlo. Je totiž odvolací. Nakonec ponechávám pak stranou, že pan Lukšík se s dotyčnou, úřednicí, kterou se měl pokoušet podplatit, vůbec neznal. Uvidíme, co na to Nejvyšší soud – dovolání k němu už dorazilo.

Pozoruhodným postupem je pak odvolacím soudem posvěcený postup soudu I. stupně, který fakticky zamezil podrobnější výslech k majetkovým poměrům a zadluženosti spolupracujícího obviněného (vyšlo najevo, že dluží desítky milionů), aby tak byla objasněna jeho motivace k podílu na trestné činnosti. Po jeho poněkud rozpačitému projevu před soudem I. stupně, kde nebyl sto, v souladu se skutečností, říci, kolik vlastně komu dluží (od určitého počtu milionů je to asi jedno), soud I. stupně ho dalších dotazů uchránil řka, že další otázky se nepřipouští: u hlavního líčení se přece neprojednává zadluženost dotyčného.

Pozoruhodné v této souvislosti je, že skutečný obsah sdělení, spolupracujícího obviněného, na kterém soud I. stupně a pak i odvolací soud založili závěr o vině pana Lukšíka stran předávaných „užitečných informací“ doslova zněl (z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 10. 2018) : „to jsem předal obžalovanému P., který to, myslím, přetlumočil panu Lukšíkovi, říkal to vždycky. Nevím, jestli se tím kryl. Nerozumím tomu.“  

Pokusím se sdělené tlumočit podle obsahu srozumitelněji: (1.) Předal jsem to panu P. (2.) Pan P. to myslím sdělil panu Lukšíkovi. (3.) Pan P. vždycky říkal že to sděluje panu Lukšíkovi. (4.) Nevím, zda pan P. tím něco zastíral. (5.) Tomu, co dělal pan P. nerozumím.

O informační hodnotě a důkazní výtěžnosti ať si udělá závěr každý sám. Jen připomínám, že sdělení „to jsem předal obžalovanému P., který to, myslím, přetlumočil panu Lukšíkovi, říkal to vždycky. Nevím, jestli se tím kryl. Nerozumím tomu.“ bylo soudy obou stupňů považováno za významný důkaz.

Po zohlednění těchto skutečností, je třeba si položit otázku, co by se od spolupracujícího obviněného, který se rozhodl vypovídat jinak než před soudem I. stupně, dle jeho podání pravdivě, odvolací soud dozvěděl a komu by to prospělo. Odpovězme si každý sám.

Panu Lukšíkovi bylo mimo jiné přičteno k tíži, že měl být „mužem v pozadí“, organizátorem a de facto svého druhu „původcem téměř všeho zlého“.

U obchodování s bezcennými hardwarovými prvky pan Lukšík jakoukoliv účast na trestné činnosti popřel. Dle soudů obou stupňů byl usvědčován spoluobžalovaným H. a svědka A., jakož i svědka K. 

Nápadným je fakt, že spoluobžalovaný H. vypovídal před státním zástupcem ve snaze získat postavení spolupracujícího obviněného (kterého se mu k jeho zklamání nedostalo) jen v přítomnosti své obhájkyně, ovšem obhájci ostatních obviněných výslechu přítomni nebyli (Proč?).

Před datem plánovaného výslechu spoluobžalovaný H. 3 x společně se svědkem K., a další osobou, oznámil panu Lukšíkovi, že je předvolán, a pokud nedostane 1.000.000,- Kč, bude vypovídat proti panu Lukšíkovi a označí ho za organizátora trestné činnosti. Pro začátek, jak sdělil, chce 100.000,- Kč a pan Lukšík, v obavách o vlastní osud, mu požadovaný obnos, nadvakrát, za přítomnosti svědků vyplatil.

Důkazní návrhy pana Lukšíka v tomto směru (advokátem sepsaná listina a slyšení svědků), nebyly opět akceptovány. Je třeba si položit otázku, proč věcně směřovaný důkazní návrh, ovlivňující možný úsudek o věrohodnosti, té které vypovídající osoby (ať již obviněného či svědka) nebyl vyslyšen ani prvou, ani druhou soudní instancí. Na otázku odpovídám zcela čestně: nevím, opravdu nevím, ale věděl bych to nesmírně rád. V rozhodnutích jsem totiž přesvědčivou odpověď nenalezl.

Pociťuji to velmi úkorně, neboť pro soudy nebylo dostatečným důvodem ani to, že pan obžalovaný H. byl za prakticky shodný trestný čin zkrácení daně, po­platku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst.1 tr. zák. pro odsouzen Okresním soudem v Kladně sp. zn. 5 T 83/2017, který nabyl právní moci 27. 11. 2017 k podmíněnému trestu odnětí svobody. Stejně tak byl jako nerozhodný byl posouzen fakt, že od 18. 9. 2018 je stíhán jako obviněný právě svědek K., opět pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zák. účinného do 30. 6. 2016. Ovšem pozor: zde, pro změnu, spoluobžalovaný H. vystupuje jako usvědčující svědek. Nerespektováním § 20 odst. 1 tr.č. o společném řízení (proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvají­cího trestného činu koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody) nám tak vznikly dvě souběžná řízení, ve kterých si svědci a obvinění navzájem, chtělo by se říci ku škodě vlastní, ale ve skutečnosti ku škodě spravedlnosti, mění role. Kdo za to nese odpovědnost, nechť si opět určí každý sám.

Důkazy stran této trestní věci, byly odmítnuty, byť zásadně zpochybňují věrohodnost výpovědí údajně usvědčujících pana Lukšíka. Další důkazy jen vrší pochybnosti o jeho usvědčení: další svědek potvrzuje, že byl spoluobžalovaným H. a svědkem K. de facto naváděn, aby svědčil proti panu Lukšíkovi. Jiný svědek potvrzuje, že spoluobžalovaný H. po Lukšíkovi požadoval 1.000.000,- Kč s tím, že pokud ho neobdrží, půjde na „policii“ a potvrdil i předání 100.000,- Kč. Soud odmítl provést důkazem videozáznamem prokazujícím, že spoluobžalovaný H. byl uživatelem omamných látek. Závislost, jak je všeobecně známo a odbornou veřejností deklarováno, má vliv na obecnou věrohodnost jejím snížením.  Ještě je nezbytné dodat osobu navrženého svědka L.K.

Ještě je nezbytné zmínit osobu navrženého svědka Levente Komlosi, který by mohl vysvětlit pozadí celého případu, zejména ve vztahu k panu Lukšíkovi a okolnostem, jakým se ocitl v roli téměř hlavního obžalovaného. V pozadí případu se coby iniciátor či původce vyskytuje osoba jistého P. W., někdejšího spolupracovníka finanční správy, zřejmě policejního spolupracovníka, v současnosti stíhaného pro závažnou trestnou činnost.

Soud I. stupně dospěl k závěru že lze důvodně předpokládat, že Levente Komlosi neexistuje (pokud o něm někdo ze čtenářů má informace a poskytne je, pomůže správné věci), jak prý vyplývá ze zjištění maďarského vrchního prokurátora. Levente Komlosi však napsal soudu I. stupně (jako před tím Finančnímu úřadu) a jeho dopis se nalézá na č.l. 6191 spisu.

Důkaz dopisem nebyl proveden. Byl zamítnut i návrh na provedení dů­kazu sms komunikací založenou do spisu spoluobžalovaným  V. s panem Levente Komlosi, ač jeho dopis na čl. 6191 spisu, potvrzuje komunikaci s spoluobžalovaným V. a nabízí svědeckou výpověď. Odvolací soud, poté co soud I. stupně konstatoval, že dopis doručený krátce před konáním hlavního líčení nelze považovat za důkaz (?),  opakovaný návrh na výslech svědka pana Levente Komlosi zamítl, a chybu soudu I. stupně, kdy hodnotil důkaz, aniž by jej provedl či zamítl jeho provedení, zřejmě přehlédl nebo právě proto při zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem tohoto svědka ( viz bod č. 27 usnesení Vrchního soudu) věnuje údajně neexistujícímu Levente Komlosi  celou stránku, kde zdůvodňuje, proč tato osoba neexistuje. Závěr ovšem zakládá jen na přesvědčení o nepravosti (falešnosti, podvrhu) korespondence (i kdyby, čistě teoreticky, byl dopis podvrh, lze z toho dovodit, že Levente Komlosi neexistuje?).

Co závěrem: chce se mi věřit, že se Nejvyšší soud pana Lukšíka zastane. Třeba i proto, že jeho závěrečný přednes byl s odkazem na epidemiologickou situaci nemístně zkrácen jak plyne ze zvukového záznamu (vida, další z dopadů SARS Covid 19, tentokrát na nezadatelná práva spravedlivého procesu). Zastane se tím nejenom jednoho z odsouzených, ale zastane se čistoty a férovosti trestního procesu, která dle mého názoru, pokud nedostala na frak, pak dostala pořádnou herdu.

A na úplný závěr ocituji z dopisu spolupracujícího obviněného, adresovaného Vrchnímu soudu: „V mém svědectví u Městského soudu jsem pana Lukšíka uvedl jako účastníka předání peněz, ale zpětně vidím že to nebyla pravda, že se jednalo o jinou osobu, a to z důvodu, jak uvádím výše. Při cestě do Šumperka a i po tom mi P. (poznámka autora: další z obžalovaných) neustále tvrdil, že Luďa (poznámka autora: pan Lukšík) na vše spěchá a tlačí, ale dnes již je mi jasné, že celé to organizoval, tlačil a zařizoval P. Při rozdělování peněz mi také P. řekl, že to zařídil tak, aby měl Luďa problémy, že se s někým domluvil, aby ho zadlužili. Neptal jsem se co a jak, protože jsem začal mít obrovský strach, že je schopen všeho. Tíží mě svědomí, že jsem takto označil pana Lukšíka a nechci s tím dále žít. Proto vše uvádím na pravou míru.“

Václav Budínský