Evropská komise koncem dubna 2023 zveřejnila seznam prvních takzvaných „velmi velkých online platforem”, na které se bude vztahovat nařízení o digitálních službách, plně účinné od února 2024. Jde o zřejmě globálně nejambicióznější právní režim pro platformy jako Facebook, AppStore, Amazon, YouTube nebo TikTok. Evropská komise, hrdá na globálně velký vliv GDPR, má v digitální oblasti značný regulatorní apetit. Už ale zapomíná, že přijetí GDPR nebyla procházka růžovým sadem. Není zřejmé, zda se z těchto porodních bolestí Komise tentokrát poučila; nařízení o digitálních službách je komplikovaný právní text, jeho dopady nejsou předem zcela zřejmé, veřejnost o něm vůbec neví a mezi lidmi, kteří o něm slyšeli, panuje řada obav. Jsou oprávněné?

Akt o digitálních službách nebo také DSA (Digital Services Act) si klade za cíl především zvýšit transparentnost a předvídatelnost postihování nezákonných projevů na internetu a poskytnout uživatelům obranné prostředky před neoprávněnými zásahy do svobody projevu.

Zároveň však zaznívají obavy, že implementace DSA naopak povede k většímu omezování svobody projevu. Ty se většinou vztahují k tzv. notice and action mechanismu, tedy povinnosti poskytovatelů odstraňovat nelegální a škodlivý obsah, na který byli upozorněni, což by mohlo v důsledku vést k přílišné opatrnosti ze strany platforem a hromadnému mazání příspěvků. Stejná povinnost už sice existuje i podle zákona o některých službách informační společnosti, nicméně nařízení DSA dosavadní poněkud bezzubou úpravu posílilo o některé další povinnosti, jako je požadavek na zavedení oznamovacího mechanismu nebo možnost se proti odstranění obsahu odvolat.

Kritice ovšem neunikla ani jiná povinnost stanovená nařízením. Největší online platformy a internetové vyhledávače budou pravidelně analyzovat a posuzovat systémová rizika, která užívání jejich služby přináší. Ta byla v původním návrhu Komise tři: nelegální obsah, ohrožení lidských práv, manipulace ohrožující demokratické procesy. V průběhu projednávání ale došlo k rozšíření o ještě jednu položku: „jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady související s genderově podmíněným násilím, ochranou veřejného zdraví a nezletilými osobami a se závažnými negativními důsledky pro tělesnou a duševní pohodu osob.”

Právě v souvislosti s posuzováním posledně uvedeného se objevil názor, že se tímto ze soukromých nadnárodních korporací stávají „strážci duševní pohody občanů Evropské unie“, a to přestože jde v první řadě o podnikatele sledující své vlastní zájmy.^[1] Pod pojem „závažné negativní důsledky pro tělesnou a duševní pohodu” by velmi extenzivním výkladem nejspíš bylo možné podřadit jakýkoliv obsah, který „rozhodí emoce občanů EU”, jak namítá profesor Ivo Telec. V kontextu nařízení je ale zřejmé, že takový výklad neodpovídá záměru zákonodárce.

Nařízení DSA vychází z myšlenky, že používání digitálních služeb je spojeno s mnohými riziky, kterým nemůžeme vždy zabránit a která jsou často dokonce v souladu se zákonem.^[2] Mohou to být jevy jako je kyber šikana, závislost na internetu, obsah propagující škodlivé jevy (např. poruchy příjmu potravy a sebepoškozování) nebo tzv. informační přetížení.^[3] Těmto rizikům sice v digitálním světě nedokážeme předejít, to ale neznamená, že bychom na snahu vypořádat se s jejich škodlivými účinky měli zcela rezignovat.

Evropský zákonodárce si uvědomil, že cesta k zdravějšímu online prostředí nevede přes vyhodnocování každého jednotlivého příspěvku – to je vzhledem k jejich objemu absurdní a z hlediska svobody slova velmi ožehavé. Nařízení proto doplňuje individuální přístup systémovým hodnocením rizik, kdy je namísto prevence a odstraňování veškerých zdrojů rizik zvolena cesta mitigace jejich dopadů.

V čem povinnost posuzovat systémová rizika spočívá

Velmi velké online platformy a velmi velké internetové vyhledávače musí posuzovat všechna systémová rizika, která z používání jejich služeb vyplývají. Jde o rozmanité problémy – od předvolebních manipulací přes podvodné obchody a umlčování nepohodlných názorů platformami až po šikanu a zvýšenou míru sebevražd mezi uživateli. Při posuzování rizik musí poskytovatelé služeb zohlednit především své doporučovací systémy, způsob moderování obsahu, smluvní podmínky a algoritmy pro zobrazování reklamy.^[4]

V závislosti na výsledcích posouzení zavedou poskytovatelé služeb „rozumná, přiměřená a účinná zmírňující opatření” ke zmírňování rizik. Pokud splní tato tři kritéria, nechává nařízení DSA na uvážení poskytovatelů služeb, jaké prostředky zvolí. Pouze jim nabízí výčet možných opatření, mezi kterými je např. úprava online rozhraní, změna smluvních podmínek, úprava algoritmů nebo zvýšení informovanosti uživatelů. Právě požadavek přiměřenosti brání tomu, aby poskytovatelé služeb zvolili cestu radikální změny smluvních podmínek a následného mazání veškerého obsahu, který by byl potenciálně nebezpečný.

Poskytovatelé služeb budou informace o vyhodnocení rizik předávat jednak Evropské komisi, jednak také výzkumným organizacím, které provádí vědecký výzkum za účelem zkoumání a odhalování systémových rizik. Komise na základě získaných dat vydá výroční zprávu, ve které uvede ta největší a nejčastější systémová rizika a doporučí osvědčené postupy, jak je zmírňovat. Poskytovatelé služeb mají zároveň povinnost výsledky posouzení zpřístupnit veřejnosti, nicméně s ohledem na široký výčet výjimek z této povinnosti (postačí i obava ze zpřístupnění důvěrných informací poskytovatele) se veřejnost úplných zpráv o systémových rizicích dočkat nemusí.

Zatímco na dodržování většiny povinností stanovených DSA budou dohlížet členské státy skrze nový úřad koordinátora digitálních služeb, dohled nad povinností vyhodnocovat systémová rizika si ponechala ve výlučné pravomoci Evropská komise. Pokud přijatá mitigační opatření nejsou dostatečná, může Komise vydat tzv. rozhodnutí o nesouladu, kterým poskytovateli služby nařídí přijmout nápravná opatření, případně mu může i udělit pokutu. Tomu ale musí předcházet sdělení předběžných zjištění, na základě kterého může poskytovatel nesoulad odstranit a pokutě se vyhnout.

Na koho se povinnost vztahuje a proč

Povinnost vyhodnocovat systémová rizika se vztahuje pouze na „velmi velké online platformy” a „velmi velké online vyhledávače” – to jsou ty služby, které využívá minimálně každý desátý obyvatel EU. Potvrzených velmi velkých platforem je zatím 19 – jde o velké sociální sítě, online tržiště nebo obchody s aplikacemi.  Digitální služby s takovým dosahem mají obrovskou moc. Jsou zásadními zdroji informací i dezinformací a hybateli společenských změn. Nakolik dokáže například správně cílená reklama na sociálních sítích ovlivnit výsledky voleb, se ukázalo v amerických prezidentských volbách v roce 2016.^[5]

Pro demokratický rozvoj společnosti je zásadní, aby tyto platformy respektovaly svobodu projevu. Stát nesmí omezovat svobodu projevu jednotlivce, zároveň je ale povinen chránit tuto svobodu před zásahy ze strany soukromých subjektů, tedy například sociálních sítí. ^[6] Zejména ve světě, kde se obrovská část projevů odehrává na internetu a kontrolu nad nimi nemá stát, ale soukromý poskytovatel digitální služby, se stává otázka naplnění této povinnosti naprosto stěžejní.

Strážce svobody projevu a zprostředkovaně i jiných lidských práv v podobě sociálních sítí a ostatních digitálních služeb tu totiž máme už dlouho. Pokud ale budeme tvrdošíjně trvat na tom, že garantem svobody slova je pouze stát a ten nemá právo ochranu svobody slova nepřímo delegovat na faktické držitele moci, docílíme akorát toho, že budou lidská práva včetně svobody projevu omezována skrytě a netransparentně.^[7] K tomu, aby digitální platformy do svých podmínek začlenily standardy dodržování lidských práv, ostatně vyzývá i zvláštní zpravodaj OSN pro podporu a ochranu práva na svobodu názoru.^[8]

Povinnost těch největších digitálních hráčů podílet se kromě dodržování zákonů také na nápravě škodlivých vlivů, které jejich služby mají, je plně v souladu se společenskou odpovědností firem. Ta opět vychází z principu, že třebaže je garantem a tím jediným „strážcem” veřejných zájmů stát, jsou to často soukromé podniky, které zásadním způsobem ovlivňují lidská práva, hospodářský blahobyt i politický vývoj společnosti.

Na poskytovatele digitálních služeb pochopitelně není možné delegovat funkce státu a míra jejich povinností podílet se na vytváření bezpečného internetu musí být přiměřená. Tím spíš dává smysl využívat seberegulační nástroje jako je posuzování systémových rizik, které pomůže obsah regulovat nebo přinejmenším zmírňovat jeho škodlivé následky, aniž by docházelo k jeho odstraňování a nepřiměřeným zásahům do svobody slova.

Nadnárodní společnosti se tím nestávají „strážci” lidských práv ani jiných zájmů posuzovaných v rámci systémových rizik. Těmi jsou už dávno. S nařízením DSA a povinností posuzovat systémová rizika přichází pouze převzetí větší odpovědnosti za tuto funkci a povinnost pohybovat se v přísněji vymezených mantinelech tak, aby ochrana svobody projevu i dalších, často proti sobě stojících zájmů, byla zaručena i v soukromé sféře.

(Příliš?) široká definice systémových rizik

Evropský zákonodárce vymezil systémová rizika jako velmi obecné kategorie. Snaha o vytvoření legislativy, kterou nebude nutné měnit v závislosti na často dynamických společenských změnách, s sebou nese i jistá úskalí. V první řadě může být ohrožena právní jistota poskytovatelů služeb, pro které bude přinejmenším při vytváření prvních zpráv obtížné provést posouzení v plném rozsahu tak, aby vyhovělo požadavkům Evropské komise. Zároveň hrozí, že bude docházet k odlišné interpretaci některých pojmů (jako je právě tělesná a duševní pohoda), což zapříčiní tříštění informací o celospolečensky škodlivých jevech. Na druhou stranu obecné definice umožní zohledňovat kulturní rozdíly napříč jednotlivými státy, ve kterých jsou za nepřijatelné považovány různé projevy.

Někteří namítají, že by bylo efektivnější vymezit obecnou kategorii nezákonného obsahu a újmy na základních právech, která by ponechávala více prostoru pro individuální výklad.^[9] Takovým postupem by však došlo k zúžení současné definice a je otázkou, jestli by i v takovém případě byli poskytovatelé digitálních služeb povinni vyhodnocovat např. ovlivňování volebního procesu, na který, jak již bylo zmíněno, může mít digitální platforma nemalý vliv.

My se spíše domníváme, že by bylo k výkladu systémových rizik vhodné vydat podrobnější metodiku a nečekat, až a jak se ustálí právní praxe. Ať už tak Komise učiní, nebo budou poskytovatelé služeb zpočátku odkázáni na vlastní výklad, nevidíme důvod hodnocení systémových rizik hned zatracovat. Je to odvážná inovace s řadou příležitostí i rizik; až praxe ukáže, která strana převáží.

Iveta Kvardová, JUDr. Miroslav Crha

---

^[1]https://www.facebook.com/ivo.telec/posts/pfbid02hk5QTwoEyCXjLb4QcS32PNz56gdT3XTX7sbUdBKECAr85DTHnRF1HG1jVcLU7NtNl

^[2] Putting the DSA into Practice, 2023, str. 115, dostupné z: https://verfassungsblog.de/books/

^[3] Gianluca Quaglio with Sophie Millar: Potentially negative effects of internet use, 2020, dostupné z:https://www.researchgate.net/publication/341377690_Potentially_negative_effects_of_internet_use

^[4] Článek 34 odst. 1 a 2 nařízení DSA

^[5] Siva Vaidhyanathan: Antisocial media: How Facebook Disconnects Us and Undermines Democracy, 2018, str. 149

^[6] Michal Bartoň & David Hejč, Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace), 2021

^[7] Monika Hanych & Marek Pivoda, Facebook, Twitter a Youtube jako garanti svobodného projevu? Kritika současného systému notice-and-takedown, 2017, str. 183, dostupné z: https://journals.muni.cz/revue/article/view/8170/pdf

^[8] https://ap.ohchr.org/documents/dpage_e.aspx?si=A/HRC/38/35

^[9] Putting the DSA into Practice, 2023, str. 112, dostupné z: https://verfassungsblog.de/books/

O autorech:

Iveta Kvardová je studentkou pátého ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Na stáži ve Frank Bold pracuje na projektech Nezávislá média a Svoboda slova online, kde se mimo jiné podílela na analýzách nařízení o digitálních službách a tvorbě návrhů novel mediálních zákonů.

JUDr. Miroslav Crha je právník a analytik Frank Bold. V projektu svobodaslova.online se zaměřuje na prosazování systémových opatření pro posílení svobodného a otevřeného informačního prostoru. Koordinuje mezinárodní expertní síť k implementaci nařízení o digitálních službách a vzniku digitálních regulátorů v EU. Podílí se na legislativních návrzích v oblasti mediálního práva a boje s dezinformacemi.