Když na tiskové konferenci před devíti lety informovali Robert Šlachta a státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (VSZ) o důvodech zásahu proti skupině politiků a lobbistů, který nakonec vedl k pádu vlády Petra Nečase, byla to pro novináře jedna z klíčových informací: policisté měli při domovních prohlídkách zabavit desítky kilogramů zlata.

Když někdo sedí doma na hroudě zlata, je to stále v těchto končinách podezřelé. O to více, je-li to někdo, kdo se ochomýtá okolo politiků a politiky vůbec. Zabavené zlato fungovalo tehdy jako legitimizační moment překvapivého zásahu, o jehož důvodech, a hlavně formě, se již od počátku vkrádaly pochybnosti.

Něco jako když se najde mrtvola. Hned mají všichni jasno, stala se vražda a hledá se jen pachatel.

A to je v podstatě shrnutí problému celého případu laboratoře Chambon, jehož první dějství se skončilo teprve minulý týden, kdy Městský soud v Praze zprostil všechny obviněné obžaloby. Policie zabavila nejen kilogramy zlata, ale také cenné papíry a skoro rok jí trvalo, než k nim přiřadila trestný čin a pachatele.

Konstrukce případu byla z pohledu orgánů činných jasná: Roman Janoušek a jeho známý Luboš Pašek, spolu s dalším podnikatelem Petrem Ulrichem a dvěma lékaři, Soňou Pekovou a špičkovým odborníkem, profesorem Tomášem Kozákem, prováděli sofistikovaný podvod na zdravotních pojišťovnách. Podvod měl spočívat v tom, že laboratoř Chambon vykonávala pro lékaře vyšetření, pro které neměla se zdravotními pojišťovnami smlouvy, vykazovala je pod jiným druhem úkonu a za to inkasovala stovky milionů korun. Nad to ještě obžaloba tvrdila, že docházelo k neoprávněnému podnikání, neboť činnost Chambonu byla fakticky prováděna formou outsorcingu jinou firmou, která pro tuto činnost neměla mít ani příslušné oprávnění.

Už v rámci přípravného řízení však vycházelo najevo, že pro klíčovou verzi obžaloby, tedy že na zdravotních pojišťovnách byl spáchán podvod, nesvědčí – až na jedinou výjimku – nikdo z mnoha svědků. A to včetně samotných odpovědných zaměstnanců pojišťoven. Ona zmíněná výjimka, revizní lékařka jedné ze zdravotních pojišťoven, pak už v přípravném řízení svoji výpověď zčásti relativizovala a u soudu ji v podstatě popřela.

A pochybnosti ohledně verze o podvodu měla posléze nejen policie, ale i Nejvyšší státní zastupitelství, které v případu vykonávalo dohled. Jednoduše řečeno, z provedených důkazů vyšlo najevo, že zdravotní pojišťovny o praxi laboratoře Chambon věděly, přesto tuto praxi nejen tolerovaly, ale v podstatě jí akceptovaly.

Přestože tedy existovaly už nejen zásadní pochybnosti ohledně klíčové verze obžaloby, ale proti této verzi v podstatě svědčily všechny provedené důkazy, setrvával státní zástupce VSZ v Olomouci Alexandr Dadam na své původní verzi.

Nemohlo tak být snad ani pro něj žádným překvapením, když soud konstatoval to, co bylo zřejmé již před podáním obžaloby, totiž že k žádnému podvodu na pojišťovnách nedošlo a všichni v systému věděli, co laboratoř Chambon nabízí a provádí za vyšetření. Pokud tedy předpokládáme, že vysokoškolsky vzdělaní lékaři umí číst, jak suše konstatoval předseda senátu Tome Frankič.

Pokud někde problém byl, pak v systému samotném, neboť ministerstvo zdravotnictví nebylo za několik let schopné uvést sazebník úkonů do souladu s realitou a pro zdravotní pojišťovny bylo větším problémem situaci řešit, než jednoduše vyšetření proplácet a pak to zpětně nějak „urovnat“.

Znalost tohoto prostředí, jeho zákonitostí a této „díry na trhu“ prostě Chambon využil a založil na tom své podnikání. Když si vezmeme jednotlivé obviněné a jejich kvality a předpoklady, nelze zpětně o úspěšnosti projektu tváří v tvář systému veřejného zdravotního pojištění pochybovat.

Při odůvodnění rozhodnutí, proč zprostil všechny obviněné obžaloby, předseda senátu Tome Frankič mimo jiné několikrát zmínil, že státní zástupce nenavrhoval pro vyvrácení verze obžalovaných žádné svědky, přitom se jejich svědectví nabízelo.

Státní zástupce Dadam před soudem vůbec působil, jako kdyby trpěl. Až se vkrádala myšlenka, že případ dostal za trest. O to více pak překvapilo, že nevyčkal na písemné odůvodnění rozhodnutí a odvolal se přímo v soudní síni.

Nechce se mi věřit, že by tak činil z vlastního přesvědčení, tedy že by očekával zásadně jiné rozhodnutí odvolacího soudu. Díky jeho pasivitě možná bude potřeba vyslechnout některé svědky, kteří by mohli buď potvrdit či vyvrátit některá tvrzení obviněných, ale v tom zásadním lze očekávat zvrat jen těžko. Prodlužováním tohoto případu se spíše získává jen čas, aby se relativizovala odpovědnost veřejné žaloby za nepovedené vyšetřování. A případně se odpovědní lidé vyhnuli byť i jen úvaze o kárné odpovědnosti.

Jen to zase bude na odškodnění nás všechny stát mnohem víc.

Petr Dimun