Nařízení Evropské unie o digitálních službách z roku 2022 výslovně dovoluje soukromé, obchodní, moderování obsahu, který je šířen pomocí velmi velkých platforem online na základě jeho vložení zákazníkem. Obsahem se rozumí například texty včetně denních zpráv nebo názorů, fotografie, videa apod. Obsah může odpovídat určité ideové linii anebo být všeobecný.

Moderování obsahu, ať již automatizované, či nikoli, provádí poskytovatel hostingových služeb pomocí velmi velkých platforem online. Moderování cizího obsahu má být prováděno „zejména za účelem odhalení a určení nezákonného obsahu nebo informací, které nejsou slučitelné se smluvními podmínkami poskytovatele služeb“.

Ve druhém případě mluvíme o škodlivém obsahu s neblahým vlivem (harmful content). A zřejmě také o zneužití svobody projevu nebo práva šířit informace. Nařízení EU proto sleduje zjednání nápravy. Má tedy jít o špatnost či jinou nepravost, ač nezakázanost, ze strany zákazníka. Nepříznivě by tak mohla být dotčena samotná pověst obchodního modelu, globálně používaného zpravidla nadnárodní obchodní korporací za účelem svého zisku. Nabízí se proto otázka, čí blaho tu je vlastně sledováno orgány Evropské unie?

Podle nařízení mají poskytovatelé služeb použít nápravná opatření, jež by měla dopad na dostupnost, viditelnost a přístupnost obsahu, jako je přiřazení horší pozice ve vyhledávání nebo omezení zpeněžitelnosti, znemožnění přístupu k obsahu či jeho odstranění. Rovněž tak může jít o opatření poskytovatele služby, která „ovlivňují schopnost“ příjemců služby dotčené informace vůbec poskytovat. Tedy například zrušení či pozastavení příslušného elektronického účtu příjemce „služby informační společnosti“.

Nařízení nabývá účinnosti, kromě jednotlivostí, dne 17. února 2024.

Do právních úvah o výkladu a použití, podstatě a smyslu tohoto nařízení se vkrádají vzpomínky na minulost. Uloženy bývají i ve veřejné paměti českého a slovenského národa. Vzpomínky se týkají doby nesvobody, jak praví zákon, v Československu v letech 1948 až 1989. Mohou však jít i hlouběji do minulosti.

Jistěže nelze lacině porovnávat dnešní a dřívější okolnosti, které nejsou srovnatelné. Rozhodné lidské vlastnosti, povahy, schopnosti a zejména zájmy však mohou být do značné míry podobné. A to i bez ohledu na dobově proměnlivé společenské prostředí, „kostýmy a převleky“ či použité právní, obchodní nebo technické nástroje. Anebo, jako je tomu právě dnes, bez ohledu na nové, pokročilé, technologie typu „velmi velkých“ platforem online při „službách informační společnosti“.

Technologizovaná společnost, která nese rys bezduché racionality, díky nebývalým technickým možnostem „neuvěřitelně lehce“ svádí k pokušení, aby se proměnila v dohlédací společnost (surveillance society). Ta však může být v potenciálním střetu s – ústavně zásadní – občanskou společností (civil society), jež hodnotově spočívá na názorové pluralitě.

Zastavme se na chvíli u „moderování“ obsahu „offline“ v minulém režimu v Československu. 

Nechme nyní stranou „právní vzpomínku“ na Hlavní správu tiskového dohledu Ministerstva vnitra, která vznikla podle sovětského vzoru „hlavních správ“, nebo na Ústřední publikační správu z let 1966 až 1968. Podobně i na všechny pozdější státní orgány, jako Federální úřad pro tisk a informace z let 1980 až 1990 a oba starší republikové úřady ze září 1968. Svému osudu ponechme i Ústřední ediční radu, zřízenou ministrem informací a osvěty podle knižně vydavatelského zákona z roku 1949.

Zastavme se u „lehčích“ způsobů „moderování obsahu“, jak by se dnes právně řeklo. Již v minulém politickém režimu v Československu totiž docházelo ke snižování veřejného dopadu určitého obsahu, aniž by ale byl zákonem zakázán. Dělo se tak po způsobu, kterému se nyní zmezinárodněle říká „shadow banning“. Mluvíme o „kradmém zákazu“, který není zákazem zpřístupňování obsahu v pravém či plném smyslu, nýbrž „jen“ omezením jeho viditelnosti či jiné veřejné dostupnosti apod.

Například státní filmové podniky ve zmíněné době u nás „moderovaly“ šíření filmů tím, že na základě politických pokynů „bojového svazku“ komunistů omezovaly přístupnost, tedy i „viditelnost,“ některých (ovšem legálně nezakázaných) filmů. Dělo se tak jejich záměrným promítáním jen krátkodobě či jen v okrajových kinech apod. Navzdory zájmu veřejnosti.

Přihodilo se to například Kladivu na čarodějnice režiséra Otakara Vávry z roku 1969, které bylo v roce 1970 distribuováno do kin jen omezeně. V Praze mohlo být promítáno jen mimo kina v centru města. Film by mohl u diváků vyvolat politicky nežádoucí připomenutí podobnosti s atmosférou politických procesů v Československu v 50. letech včetně justičních vražd a stranické víry.

Distribuce českého filmu Straka v hrsti z roku 1983, režiséra Juraje Herze s hudebním účinkováním Pražského výběru, byla natolik zpožděna, že k promítání v kinech byl film uveden až po politickém převratu roku 1989.

Až koncem 80. let, pod pozitivním vlivem sovětské „glasnosti“ a „pěrestrojky“, tedy svobody projevu a hospodářské reformy, bylo u nás kulturně-politicky naplánováno postupné uvádění do distribuce těch domácích celovečerních filmů, jejichž uvedení bylo dříve politicky zmařeno. Mělo se tak ale dít pomalu a jen postupně. Snad proto, aby náhlá otevřenost svým „řízeným“ závanem svobody nevyvolala na veřejnosti dojem, že jde o skutečnou politickou svobodu se vším všudy. Zřejmě se vyskytla i obava z hlasů, proč se tak již nestalo dříve nebo dokonce z hlasů, proč vůbec byla některá filmová díla umělecká díla „zmrazena“ před veřejností. Odtud by již byl jen krok ke kulturně-politické kritice „strany a vlády“.

Svoboda zveřejňování výsledků umělecké (a vědecké) tvorby neměla být, alespoň formálně, dotčena „přechodným“ opatřením ze září 1968, tj. zákonem č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků, který byl zrušen až na jaře 1990.

 O to více však byla dotčena politicky, mimoprávně. Faktickou cestou dramaturgickou, producentskou a distributorskou, a to se zřetelem na státní filmový monopol, který u nás trval v letech 1945 až 1993, (dekret č. 60/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu). Podobně se tak dělo cestou redaktorskou, agentážní a pořadatelskou mimo filmové umění.

Co se filmových titulů týče, jednalo se například o Menzelovy Skřivánky na niti z roku 1969 nebo o Kachyňovo Ucho z přelomu let 1969 a 1970. Ke zpřístupňování do kin neuvedených filmů však mělo docházet „plánovitě“. Z posledních z nich měla být sejmuta stranicko-politická „klatba“ až od února 1990. Lid ale tak dlouho nečekal a oponou trhnul již v listopadu 1989.

Občané si pomáhali jinak.

Zhruba od poloviny 80. let tyto a mnohé další filmy soukromě kolovaly mezi lidmi na videokazetách. Pravda, vícenásobné kopie nebývaly kvalitní. Ale lidem to stačilo. „Bojový svazek nejaktivnějších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence“, (KSČ), řečeno slovy Ústavy z roku 1960, zřejmě již tehdy neměl tolik chuti po zásazích ani sil, aby řešil „úniky videozáznamů“ technicky přepsaných filmů na veřejnost ze státních struktur Československého filmu. A hlavně, nepřály již tomu změněné zahraniční okolnosti v Sovětském svazu. Někteří kandidáti a členové „bojového svazku“ se také obávali „nového větru“ z Východu či se mu naopak hleděli zavčas osobně přizpůsobit.

Určité zahraniční filmy, například některé maďarské, byly kupříkladu na přelomu 70. a 80. let zase distribuovány Ústřední půjčovnou filmů mimo první a druhý distribuční okruh. To znamená jen do kin se statusem „divácky náročných“ filmových klubů. Kulturní status se vyznačoval omezeným počtem promítání bez ohledu na skutečný zájem veřejnosti. A tudíž i sníženým dopadem obsahu či ideových vyznění filmů na veřejnost a omezením jejich vejití v obecnou známost mimo „kruhy zájemců“ při správách kin. Faktem ale zůstává, že některé filmy takto distribuované a veřejně promítané byly vskutku „divácky náročné.“ Nikoli snad masově zábavné. Myslím tím například filmy ruského režiséra Andreje Tarkovského aj.

Zmínit můžeme kupříkladu, politicky významný, maďarský celovečerní hraný film Věra Angiová (Angi Vera), režiséra Pála Gábora z roku 1979.

Připomenout musíme polské „filmy morálního neklidu“ z let 1976 až 1981, vzniklé do doby, než státní rada v Polsku vyhlásila válečný stav z důvodu „bezpečnosti státu“. Novináři československých hromadných sdělovacích prostředků a naši politici ale bezbarvě a změkčeně mluvili o „výjimečném stavu“. Skutečnost, že podle polské Ústavy byl vyhlášen „válečný stav“ (stan wojenny), politici a s nimi sblížení novináři u nás léta zamlčovali. Ze všech polských „filmů morálního neklidu“ si připomeňme alespoň Ochranné zbarvení (Barwy ochronne) režiséra Krzystofa Zanussiho z roku 1976.

Upozadění se u nás dostalo i některým filmům původem ze Sovětského svazu. Mám na mysli například ruský film Vzestup, režisérky Larisy Šepiťko z roku 1977. Již sám originální název filmu „Voschožděnije“, v cyriliciВосхождение, by bylo možno přeložit lépe tak, aby vystihl nábožensko-symbolickou rovinu syrového válečného dramatu z Běloruska.

Dalších příkladů bychom našli celou řadu včetně knižního trhu nebo výstav. Některá vydání (legálně nezakázaných) knih byla „moderována“ politicky nuceně nízkým nákladem, který zdaleka neodpovídal poptávce čtenářů. Například u knih Bohumila Hrabala, vydaných v 70. a 80. letech.

Politická licoměrnost se projevila tím, že některé u nás vydané knihy nebo gramofonové desky byly obchodně určeny jen na vývoz. Nikoli pro domácí trh, ač by po nich byla poptávka. Na domácím trhu totiž byla kulturně-politicky sledována specifická „ochranná“ hlediska.

Rozvinuta byla „filmová turistika“ do Polska či Maďarska. Týkala se zahraničních filmů, které u nás vůbec nebyly uváděny. Americký film Vlasy (Hair), režiséra Miloše Formana, jsem sám viděl roku 1987 v letním kině v Bulharsku na břehu Černého moře.

Mohou být uváděné vzpomínky dnes k něčemu obecně užitečné?

Podle mého názoru ano. Mohou totiž nabádat k osobní bdělosti a občanské ostražitosti, a tedy i k potřebnému pohybu v osobním a společenském životě. A také mohou vést ke generačnímu předávání a zobecňování zkušeností a ke srovnávání, ač okolnosti jsou dnes jiné. Lidské povahy zůstávají.

Uveďme si právní doušku na závěr. Týká se dnešní technologizované společnosti.

Na moderování obsahu na současných platformách online byla dne 18. února 2015 podána přihláška vynálezu k patentování americkým (USA) patentem, přihláška č. 14/624,582. Vynález nese název Moderating Content in an Oline Forum. Vynálezce Kanter et al.

Každý technický vynález může být lidem dobrým sluhou, ale špatným pánem.

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.