Mlčenlivost advokátů je už stokrát obehraná písnička. Existuje několik století, právníci i laikové rozumí jejímu smyslu a je proto na místě věnovat se spíše aktuálnějším tématům. Pozměňovací návrh poslance Jakuba Michálka předložený v Poslanecké sněmovně při projednávání daňového řádu však ukázal, že tomu tak není. Že žádná hodnota není ochráněna před novodobými právními experimenty.
Právnické fakulty chrlí každoročně stovky nových právníků. To, co odlišuje advokáty od jiných právníků, je právě Ústavou garantovaná a zákonem o advokacii uložená povinnost mlčenlivosti o všem, co se od klientů dozvědí. Dá se říci, že právě povinnost mlčenlivost je samou podstatou advokacie. Přiléhavě to vyjádřil soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka v Právním prostoru, když uvedl: „U advokátů jsou důvody pro ochranu mlčenlivosti zjevné a myslím i pro laika dobře pochopitelné – aby dokázal svému klientu opravdu dobře pomoci, musí jeho problém poznat do všech potřebných detailů a souvislostí. Je jedno, jestli jde o přípravu smluvního aparátu pro firmu, o boj o dítě v rámci rozvodu, o trestní stíhání za vraždu či o přemýšlení, jak platit co nejméně daní. Advokát, který není vůči státu chráněn mlčenlivostí, přestává být důvěrníkem a stává se pro potenciálního klienta spíše nebezpečím“. Snad proto vystoupili proti Michálkovu návrhu nejen advokáti, ale i jejich klienti, kteří pochopili, že advokát – práskač pro ně není žádnou výhrou.
Ochrana důvěrnosti vztahu advokáta a jeho klienta není žádnou polistopadovou novinkou, naopak má dlouholetou tradici přetrvávající od císařství až po dnešní republiku. První zmínku o povinnosti mlčenlivosti advokáta nalezneme v § 9 rakousko-uherského zákona č. 96/1868 ř.z., který s účinností od 1. ledna 1869 uváděl: „Advokát jest povinen zachovat tajnost u věcech jemu svěřených.“ Takto to platilo až do začátku roku 1949, kdy začal platit nový československý zákon o advokacii. I ten zachoval mlčenlivost v nezměněném rozsahu, pouze do roku 1963 umožňoval ministrovi spravedlnosti zprostit advokáta mlčenlivosti „z důležitého státního zájmu“. Po neblahých zkušenostech z padesátých let ministr spravedlnosti o toto podivné oprávnění přišel a advokáta mohlo zbavit mlčenlivosti kromě klienta už jen Ústředí advokacie, a to stále jen „v důležitém státním zájmu“. Nikdy to neudělalo. Od počátku 90. let až dosud může advokáta zbavit mlčenlivosti už pouze klient. A i v takovém případě má advokát právo mlčenlivost zachovat, pokud by zjistil, že ho klient zprostil mlčenlivosti pod nátlakem nebo v tísni.
Z krátkého historického exkurzu by se mohlo zdát, že na tom mlčenlivost není vůbec špatně. Ďábel ale není zakopán v zákoně o advokacii, ale v často nenápadných ustanoveních zákonů, které v posledních několika letech odtrhávají z mlčenlivosti kus po kusu. Tu dává trestní řád policii možnost advokáta odposlouchávat a zjišťovat, co si povídá nebo mailuje se svým klientem, jinde jí dává právo udělat v advokátní kanceláři domovní prohlídku a odnést si pečlivě srovnané dokumenty, které mu klient předal k posouzení jeho případu. Jiný zákon ukládá advokátovi informovat o finanční situaci klienta v případě, že pojme podezření z praní špinavých peněz, a podle dalšího musí advokát zasílat kontrolní a jiná hlášení, z nichž lze poznat, jaké klienty advokát zastupuje a kolik jim účtuje.
A opačně z hlášení klientů lze poznat, kterého advokáta požádali o právní radu a kolik mu za to zaplatili. A připravují se další, zdánlivě nesouvisející zákony umožňující státu a jeho orgánům zjistit informace jinak kryté povinností mlčenlivosti: kontroly nakládání s osobními údaji klientů, k nimž je však třeba se s nimi nejprve seznámit, nebo nová evidence znaleckých posudků již před jejich dokončením, včetně jejich zadavatele, často advokáta. A že se už nyní připravují v Bruselu další specialitky, nikdo nepochybuje.
Prohlášení České advokátní komory, že „se advokacie s ničím podobným minimálně od roku 1945 nesetkala a že i komunisté, kteří advokáty rozhodně nemilovali, si netroufli advokátní mlčenlivost prolomit“, je bohužel pravdivé. Trestní řád s odposlechy a prohlídkami existoval již za minulého režimu, ale nebyly mobilní telefony ani maily a jiné elektronické komunikační prostředky. Další jmenované zákony prolamující důvěrnost komunikace mezi advokátem a jeho klientem jsou až novodobou tvorbou indoktrinovanou ponejvíce evropskými směrnicemi a nařízeními, kterých se ovšem u nás umíme hujersky ujmout.
Advokáti nejsou jedinou profesní skupinou, jejímž členům stát poskytuje právo či dokonce ukládá povinnost mlčet o okolnostech, o nichž se dozvěděli. Aktuálně se mluví o novinářích. I jim poskytuje stát právo chránit zdroj jejich informací. Evropský soud pro lidská práva říká, že „ochrana novinářských zdrojů je jedním z úhelných kamenů svobody tisku“ (Goodwin proti Spojenému království), ovšem i v jejich případě mají státní orgány možnost tuto mlčenlivost narušovat a postupem dle trestního řádu zjišťovat to, co je tiskovým zákonem chráněno.
Třetí skupinou, o které se dosud nemluví, ale není důvod na ni zapomínat, jsou duchovní. I v jejich případě stát sice uznává právo zachovat zpovědní tajemství, ale i oni mohou být odposloucháváni či sledováni a i oni mají povinnost nahlásit, pokud se při zpovědi dozví, že kajícník pral, pere či se připravuje vyprat špinavé peníze. Provázanost zákonů neexistuje a právo, které poskytuje jeden zákon, ten druhý umožňuje obejít.
Nejsem naivní, abych tvrdil, že mlčenlivost advokátů, novinářů, duchovních a jiných profesních skupin je absolutně nedotknutelná. Tvrdím však, že takové právo by mělo být torpédováno pouze zcela výjimečně. Ani v jednom z více jak 200 zákonů upravujících mlčenlivost nejsou dány jednoznačné parametry jejího prolomení. Zatímco dříve k němu docházelo pouze výjimečně, dnes přestávají mnozí novodobí šiřitelé dobra důležitost mlčenlivosti chápat a představují si, že ji poruší kdykoliv to budou potřebovat. Tu v zájmu odhalení policisty, který předal novináři informaci z trestního spisu, tu v zájmu řádného vyměření daně apod.
Mlčenlivost nejen advokátů, ale i dalších profesních skupin a zásahy státu do ní jsou natolik zásadní věcí dotýkající se podstaty právního státu, že by stálo za to upravit ji jednotně a společně v jednom zákoně, který by mimo jiné stanovil přesná pravidla, kdy lze mlčenlivost zásahem státu porušit. A jednou poskytnuté právo či uloženu povinnost mlčenlivosti umožnit prolomit pouze v případě ohrožení života, zdraví a v zájmu národní bezpečnosti. Jinak ne.
Petr Toman
