Hospodářské noviny přinesly 14. února rozhovor s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, v němž bilancuje tři roky, které strávil na špici státního zastupitelství. Část rozhovoru se točí i kolem aktuálního trestního stíhání bývalého premiéra Petra Nečase, a nových „trendů“ v trestní politice obecně. Rozhovor je zajímavý nejenom z toho pohledu, co NSZ říká, ale i v tom, o čem nemluví.
Pavel Zeman se snaží vystupovat jako objektivně se vyjadřující, bez jakéhokoli hodnotícího úsudku. Jenomže i to o něčem vypovídá. Například k Nečasovi říká: „Odhlédnu-li od pana Nečase: jestliže je důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin a že se ho dopustil konkrétní člověk, tak podle zákona nezbývá než zahájit trestní stíhání. Je chybou naší společnosti, že když dojde k obvinění, tak veřejně je ten člověk už vlastně obžalován. A když je obžalovaný, je to, jako by byl odsouzený.“
Tak nejprve k první části odpovědi. I když úvaha o povinnosti stíhat jakýkoli trestný čin je legitimní a vychází plně z dikce a filosofie nového trestního zákoníku, je třeba si uvědomit kontext. Od nástupu nového vedení SZ se očekávalo, že budou stíhány i tzv. velké ryby. Otázkou je, co je pod tím míněno. Je skutečností, že došlo k řadě trestních stíhání, respektive i k odsuzujícím rozsudkům například různých úředníků i regionálních politiků, pohybujících se v evropských fondech. Jde to vše na vrub nového vedení, respektive „nových pořádků“ které s nimi přišly, nebo by k realizacím došlo i bez ohledu na personální změny, jak tvrdí Zeman v rozhovoru?
Co se týká již zmíněných zneužívání různých dotací a podobně, oné „klasické“ korupce a různých hospodářských trestných činů, v tom problém není. Problém nového managementu SZ pod Zemanovým vedením spočívá v tom, že neustále rozšiřuje trestněprávní oblast společenských vztahů, používá při tom co nejextenzivnější výklady, a ty pak testuje na konkrétních osobách. Postupně se tak stírá rozdíl mezi korupcí, tak jak byla doposud z pohledu trestního práva vnímána, a tím, co bylo doposud vnímáno jako svět politiky, autonomních rozhodnutí fungujících na bázi procesů zastupitelské demokracie.
Tady dochází k onomu střetu s politikou a k postupnému nadužívání instrumentů trestního práva. Je totiž zásadní rozdíl mezi případy Alexandra Nováka, či (možná) Davida Ratha, případně Martina Bartáka, tedy případů, vyšetřovaných na základě toho, jak byla vždy korupce chápána, a většinou dalších případů, v nichž vystupují vrcholní politici a u nichž klasický popis skutku je nahrazován deklaratorními právními konstrukcemi. Skoro to vypadá, jako by SZ testovalo, kam až je možné zajít. Vede přímá linka od Pavla Drobila, Vlasty Parkanové, Víta Bárty, Bohuslava Svobody, Tomáše Julínka až po obvinění tří exposlanců a expremiéra.
Konání nového vedení SZ tak nejen, že zasahuje do bytostného hájemství politiky, ale zároveň vytváří prostředí právní nejistoty, v němž se stírá rozdíl mezi legálním a trestným jednáním, tak jak bylo doposud chápáno v rámci celospolečenského úzu. Problém je, že pokusnou laboratoří prokurátorských hokuspokusů se stávají lidské osudy.
K stále extenzivnějšímu výkladu protiprávního jednání tak nedochází na základě změn či upřesňujících formulací příslušných ustanovení trestního zákoníku, které by se snažilo prosadit SZ přes ministerstvo spravedlnosti do legislativního procesu, ale pouhou zkouškou ve stylu pokus – omyl. Přitom ve dvou výše zmíněných případech – Drobil a Julínek, to byl právě Zeman, který nakonec kauzy obou zmíněných politiků stopnul. Už to by jej mělo vést k tomu, aby v médiích na podobné excesy reagoval. Bohužel, ve zmíněném rozhovoru s pro HN nic takového nezaznělo.
Lze tedy jenom předpokládat, že pod Zemanem budou mít jeho podřízení i s různými excesy ve stíhání politiků i nadále volnou ruku. S jeho alibistickým tvrzením, že soud si to nakonec přebere. Za úvahu stojí i ona druhá část úvodního citátu. Kdo může za to, že společensky jsou obvinění chápáni, jako by už byli odsouzeni? Nemohou za to především různé cílené uniky z trestních spisů v jejich neprospěch, které mohou pocházet i od státních zástupců? Nevzpomínám si, že by proti tomu Zeman kdykoli brojil. I když se snaží vypadat objektivně, tak svými výroky, ale i svým mlčením stojí jednoznačně na straně zvůle represivních orgánů.
