Před rokem jsem se začal podílet na přípravě jednoho z prvních referend o zákazu heren v Praze. S pocitem čarodějova učně dnes vidím zneužívání tohoto institutu ze všech stran. Aktivisté i radnice dělají všechno proto, aby místní referenda ztratila jakýkoliv význam.

„V obecné rovině mám obavy z toho, že by se institut místního referenda mohl stát obětí své vlastní efektivity. Docela dobře si umím představit, jak například developer vypisuje referendum o své vlastní stavbě. Napadá mě spousta příkladů toho, jak se místní referenda dají zneužívat,“ řekl jsem v rozhovoru pro Českou justici v červnu tohoto roku. Bylo to nedlouho poté, co referendum o hazardu přimělo radnici Prahy 7 k vyhlášení nulové tolerance. Hlasovalo 25 procent voličů – aby bylo místní referendum závazné, musí být volební účast o deset procentních bodů vyšší.

Od června se konalo několik obdobných referend – a volební účast v nich se snižuje a snižuje. Posuďte sami: V Praze 8 byla volební účast v referendu o hazardu 13,81 procent, přičemž 95 procent hlasujících bylo pro nulovou toleranci. Referendum v Holešově je neplatné kvůli mizivé volební účasti. A tak dále a tak dále, je to stále tentýž příběh. Na konci každého referenda s nezávazným výsledkem jsou stížnosti jeho organizátorů na „termín zvolený tak, aby přišlo co nejmíň lidí“.

Starostové a referenda

Jako příklad přetahované o referendum, které se namísto prostředku vyjádření názoru voličů stalo položkou v předvolební agendě, může posloužit referendum o hazardu v Praze 1. Organizátorům z opoziční Strany zelených se podařilo sesbírat dostatečný počet podpisů a starosta Oldřich Lomecký (TOP 09) tedy referendum musel vyhlásit. Využil ale možností, které mu dává zákon, a nevyšel vstříc požadavku na konání referenda současně s volbami do místního zastupitelstva. Současně prohlásil, že se zasadí o uskutečnění referenda, které by vyhlásilo nové zastupitelstvo. To ale organizátorům nestačí. Z jejich odporu k jinému termínu než místně volebnímu je až příliš jasné, jak důležité pro ně referendum bylo v rámci boje o voliče. Otázka, nakolik organizátorům referenda jde o regulaci hazardu a nakolik o místa v zastupitelstvu, je z tohoto pohledu více než na místě.

Stačí se ostatně podívat na volební plakáty v Praze 7: Nulová tolerance hazardu a referendum, které k ní vedlo, se stalo jedním z hlavních taháků sdružení Koalice PRO7. V jejích řadách najdeme několik osob, které se na organizaci referenda podílely, zásluha sdružení o nulovou toleranci hazardu na sedmičce je nulová už proto, že v době jejího vyhlášení vůbec neexistovala. To je zneužití institutu místního referenda v politickém marketingu jako z partesu.

Pro jiný příklad se můžeme zastavit v Praze 10. Tamní radnice vedená pohrobkem ODS Bohumilem Zoufalíkem se rozhodla své občany doslova „ureferendovat“. Současně s termínem doplňovacích senátních voleb vyhlásila místní referendum, které mělo zjistit, jestli obyvatelé souhlasí s maximální výší nákladů na stavbu radnice 500 milionů korun. Vyslovilo se pro to zhruba 75 procent účastníků referenda. Na otázku, zda by měla být základním hodnotícím kritériem veřejné zakázky ekonomická výhodnost a dílčím nabídková cena, odpovědělo kladně 58 procent zúčastněných. Hodnocení podle dopravní dostupnosti žádalo 81 procent lidí, kteří odevzdali platné hlasy. Voliči se dále vyjadřovali k tomu, jestli má být celá již vypsaná zakázka zrušená. Pro bylo z těch, kteří vhodili platný hlas, 77 procent. Poslední z otázek se věnovala opravě stadionu, na němž hraje prvoligový klub Bohemians 1905. Investici radnice do 150 milionů korun bez daně z přidané hodnoty schvaluje 52 procent voličů, kteří k referendu přišli. Aby toho nebylo málo, budou se obyvatelé Prahy 10 současně s komunálními volbami moci vyjádřit k pěti otázkám o privatizaci bytů, kamerovém systému, opravách ulic a parkovacích domech.

To je záplava otázek, ve kterých mohou voliči s klidným svědomím kvalifikovaně rozhodnout jen těžko. A těžko také hledat lepší příklad toho, jak snadné je devalvovat hodnotu místního referenda jako prostředku občanské angažovanosti v komunální politice.

Hlasy s hendikepem

Zůstaňme ještě v Praze 10. Místní referendum konané současně se senátní dovolbou vykázalo účast zhruba osm procent, stejně jako samotné senátní volby. Těch několik stovek hlasů stačilo na to, aby se novou senátorkou stala Ivana Cabrnochová – a přitom nestačí k tomu, aby bylo závazné místní referendum. Z toho vyplývá, že za různých okolností jsou stejné hlasy jinak hodnotné. To je těžko obhajitelný rozpor, zpochybňující samotné základy demokracie a její principy.

Politici i aktivisté se očividně naučili místní referendum zneužívat a znevažovat, nelze ale jen tak přihlížet tomu, jak současně s ním zneužívají a znehodnocují hlasy voličů. Samotný institut místního referenda za svou devalvaci nemůže. Jeho zrušením by došlo k neodpustitelnému omezení možnosti voličů ovlivňovat veřejné dění častěji než jednou za čtyři roky.

Jako nejjednodušší řešení trapné situace se jeví změna pravidel pro konání místních referend. Stačilo by například zpřísnit podmínky pro vypsání místního referenda zvýšením počtu podpisů potřebných pro jeho vyvolání – a současně zrušením pětatřicetiprocentní hranice pro jeho závaznost. Počet otázek referenda by měl být omezen na jedinou. Snad by nebylo od věci ani omezení počtu konaných referend a umožnění elektronického hlasování.

A dovoluji si navrhnout ještě jedno opatření: Organizátoři místních referend by měli podepsat čestné prohlášení, že nejsou členy žádné politické strany. Třeba by tento požadavek politikům i politizujícím aktivistům dostatečně připomínal, že zneužívat institut místního referenda je cesta právě do těch pekel, před kterými mají referenda komunální politiku chránit.

Ondřej Fér