Exministryně Malá nechává zavzpomínat na dobu, kdy ministr obrany prostřelil vládní letadlo a posléze se stal astrologem, i když jeho osobní kompetence se mi ve světle totálně prázdných frází, které paní Malá vypouštěla z úst, jeví jako originální předpoklad výkonu funkce.

Nechme ale paní Malou a její osobnost stranou, rozhodně je totiž zajímavější, že na pozici ministra spravedlnosti přišel na chvíli neprávník. Chce se říct, no a co, máme demokracii. Tu která zaručuje, že nám budou nejenom vládnout ti naši nejlepší volení zástupci, ale i úplní obecní hlupáci, pokud získají dostatek hlasů ve volbách. Je tady jen jedno omezení, shodou okolností také na odborné úrovni, a to že v čele silových resortů  – a ostatně jakýchkoliv resortů, nemůže být ten, komu se zakazuje souběžný výkon politické funkce a členství, třeba kupříkladu v ozbrojených sborech.

Lidově řečeno armádní generál nemůže být ministrem obrany, i když je to nepochybně odborník. Měli jsme tu nyní tedy takový malý a přípustný experiment, co nám laik dokáže předvést na ministerstvu spravedlnosti. Rozhodně asi nebude nenadržovat žádné profesní lobby, když z žádné z nich nepocházel.

Není asi obecně na škodu, když by se na otázku justice podíval laik, který je chodem justice nezatížený a zcela upřímně podotkne, že justiční areály, ve kterých nejsou v justičních síních okna, jsou absolutní stupidita a zákaz napít se v justiční síni, byť i jen vody, je dokladem, že mučit žízní je možno nejen účastníky, ale i jejich nebohé zástupce, státní zástupce a soudce.  Ostatně také – otázka výstavby justičních budov včetně jejich projektu, ale kupříkladu i jednací vyhlášky pro soudy (pití v jednací síni), je totiž v kompetenci právě ministra spravedlnosti.

Takřka absurdní pro změnu vypadá právnická nekompetence tváří v tvář tomu, že ministr spravedlnosti vykonává některá oprávnění, kde se právnické znalosti předpokládají – jako je třeba stížnost pro porušení zákona nebo postavení kárného žalobce.

Myslím si však, že i kdyby ministerstvo spravedlnosti přišel řídit smeták společně s kyblíkem na podlahu, nemůže se přece nic stát.  Máme tady zákon o státní službě, který vytvořil zcela stabilní, odborně na výši jsoucí úřednický aparát. A ten přeci dohlídne na to, aby veškerá funkční poslání ministra spravedlnosti nedotčeně proplula i přes vládu kohokoliv. Ponechme stranou kritiku, že právě „stabilní úřední aparát“  je někdy pod  úrovní úředních osob, jak je popisuje jeden slavný britský seriál. Takže čeho se bát?

Zvykli jsme si totiž příliš na to, že ministr musí být právník, který má politické kořeny nebo je politiky jako právník do funkce vtažen a vytažen. Opak je pravdou, politické pokusy o nasměrování a prosazení potřebných justičních, ale i s justicí souvisejících opatření a řešení problémů – jako je třeba extrémní vězeňská populace v ČR – zhynuli na neochotě jakékoliv strany přistoupit k problému komplexně a tyto odborné snahy se v podstatě staly loutkou názorových preferencí jednotlivých ministrů spravedlnosti a jejich  názorových preferencí na jednotlivé osoby odborníků bez ohledu na jejich schopnosti a na to, co říkají. I přes tyto optimistické vyhlídky, promine-li čtenář tento sarkasmus, si naše pýcha zasloužila takovýto experiment. Škoda že skončil brzy.

Václav Vlk