V článku uvedu, proč si myslím, že metodika jak byla pojata, je chybná. Vysvětlím i můj názor na nové znalecké odvětví. A nakonec uvedu, jak by se takové metodiky měly uvádět do praxe.
Metodika – proč byla vypracována
Občanský zákoník v § 2958 uvádí:
„Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
A nejvyšší soud k tomu uvádí „Ustanovení § 2958 o. z. je vystavěno na zásadě plného odčinění nemajetkových újem na zdraví, resp. na určení výše náhrady podle zásady slušnosti; v souvislosti s tím byla k 1. 1. 2014 zrušena vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Spravedlivý a rozumný výklad takové úpravy, která postrádá jakákoliv bližší kritéria pro stanovení výše náhrady, vyžaduje podrobnější konkretizaci a nastavení základních východisek, aby soudní praxe mohla dospět k vzájemně souměřitelným a zároveň předvídatelným rozhodnutím (srov. požadavek § 13 o. z. na kompaktnost judikatury).
Za tímto účelem vypracoval Nejvyšší soud ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí Metodiku k odškodňování nemajetkových újem podle § 2958 o. z.“ Více včetně textu metodiky se může čtenář dozvědět na stránkách Nejvyššího soudu – Nejvyšší soud / Rozhodovací činnost/Metodika k § 2958 o.z. (nsoud.cz)
Jak se postavit k metodice z hlediska teorie práva?
Buď metodika (a odpověď na otázku) představuje odpověd na otázky právní (questio iuris) a pak je to pramen práva. Což evidentně není, protože se nejedná o zákon ani vyhlášku ani nařízení vlády, ani jiný pramen práva odvozený. Proto metodika představuje odpovědi na otázky skutkové (questio iuris) a proto se jedná o důkaz. Znalec řekne například, zpracoval jsem znalecký posudek podle této metodiky. Aby byl můj posudek přezkoumatelný, metodika je přílohou č. 3 posudku. Metodika je důkaz. A jako k důkazu k ní máme a musíme přistupovat.
Kdo metodiku zpracoval a kdo ji prosazuje – v tom je hlavní problém
Ombudsman na s. 7 materiálu, který se problematikou zabývá, (dostupné zde – VOP (ochrance.cz) uvádí:
Hlavním problém vidím v tom, že se na metodice podíleli soudci Nejvyššího soudu. A že se jedná o metodiku, kterou prosazuje Nejvyšší soud. Dále vysvětlím, proč je to hlavní problém.
Kolik je metodik? Kdo metodiku mění? A kdo ji reviduje?
V průběhu let byla metodika měněna. Jak říká ombudsman na s. 8 ve své zprávě VOP (ochrance.cz): „V současném okamžiku jsou dostupné dvě verze Metodiky – jedna v podobě otištěné ve Sbírce NS (spolu s redakční změnou), jedna přístupná z internetových stránek Nejvyššího soudu (v sekci Rozhodovací činnost), v níž jsou provedeny oproti sbírkovému znění další změny.“
Kdo může skrytě metodiku měnit? Někdo, kdo má přístup na internetové stránky Nejvyššího soudu. Proč v metodice není uvedeno, jak a kdo ji mění? Nevíme, kdo průběžně metodiku mění, jak ji mění a proč ji mění. O změnách v metodice, jakož i o dalších postřezích k metodice zde – Štítek: Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví :: Pavel Vrcha, soudce NS ČR (webnode.cz)
Dne 25. 11. 2019 vláda na svém jednání obdržela pro informaci bod „Revize Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdravím (předložila ministryně spravedlnosti) čj. 1024/19“. Do takzvané Metodiky Nejvyššího soudu chce zasahovat i ministerstvo.
Co se mi na metodice nelíbí?
Zásadně se mi nelíbí, že se při tvorbě metodiky angažují soudci nejvyššího soudu, kteří danou problematiku na nejvyšším soudě řeší. Soudce má soudit. A soudce nejvyššího soudu má navíc sjednocovat judikaturu, ale ex post a nikoli ex ante formou nějakých metodik. Normálně mají soudní případy tento postup, stane se nějaký skutek, někomu se to nelíbí, a dá žalobu na soud. A ex post se začnou shromažďovat důkazy. A posléze se důkazy hodnotí.
Zde je situace obrácená. Ex ante se soudce nejvyššího soudu podíleli na tvorbě důkazu – metodika. Následně opakovaně soudci nejvyššího soudu tento důkaz propagují jako významný důkaz ve věci.
Nejvyšší soud / Seminář „Metodika Nejvyššího soudu od A do Z (k výkladu § 2958 o.z.)“ (nsoud.cz)
Nejvyšší soud / Seminář „Metodika Nejvyššího soudu od A do Z – k výkladu § 2958 o.z.“ (nsoud.cz)
A teď si představme, že znalec podle této metodiky ocení. A případ se dostane až k nejvyššímu soudu. Strana sporu s tímto oceněním podle metodiky nesouhlasí. Co se stane?
Soudci budou rozhodovat ve věci, která byla zpracována podle jejich metodiky. Vyjadřují se ke své vlastní metodice. Nemo judex in causa sua. Mají poměr k věci, jsou podjatí.
A dále soudci nižších soudů ví, že soudci nejvyššího soudu se podíleli na tvorbě metodiky. Někteří si řeknou „Když rozhodnu v rozporu s metodikou, tak mi to vrátí.“ Nejvyšší soud dopředu „cpe“ soudům nižších soudů nějaký postup. Připomínám, že metodika je uveřejněna na internetových stránkách Nejvyššího soudu. A její dnes už neaktuální verze byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Opravdu metodika představuje soudní rozhodnutí (to asi ne) nebo stanovisko nejvyššího soudu? Pokud je to stanovisko nejvyššího soudu, proč se na něm podíleli lidé mimo nejvyšší soud (Tichá, Těšinová, Žďárek)? A co je na té metodice právního, že je otištěna v sbírce právních rozhodnutí a právních stanovisek?
Pohledem do metodiky zjistíme, že soudci tuto metodiku (či hlavní část metodiky) nevytvořili. Níže je začátek ukázky metodiky. Vidíme, že se jedná o problematiku odbornou.
Soudce nemůže vědět, zdali tady mají být 3 body nebo 5 bodů. Soudci v této věci nic právního nepřinesli.
Jaký měl být postup?
Jakýkoli lékařský spolek, fakulta či jiný subjekt si mohl vymyslet metodiku. Mohly být i konkurenční metodiky různých spolků. Tyto metodiky mohli používat znalci z oboru. A v rámci soudních řízení advokáti stran a jimi najatí znalci mohli poukazovat na silná a slabá místa metodik. A tím se mohly metodiky vytvářet a zlepšovat. Prostě standardní postup. Nemám nic proti metodice. Jen se v té metodice neměli angažovat soudci.
Proč jen metodika v jedné věci?
Proč se nejvyšší soud angažoval jen v jedné metodice? Jsou i jiné případy, kdy se postupovalo standardní cestou. Tedy, že problematika se řešila na všech úrovních soudnictví a nakonec až ústavní soud řekl, jak se má v daném případě postupovat. Protože jsem znalec na oceňování, tak mne napadá problematika squeeze-outu, která se také týkala mnoha obyčejných lidí. A až po mnoha letech ústavní soud ex post v nálezu III. ÚS 647/15 určil základní pravidla pro oceňování v rámci squeeze-out. Proč nestvořil nejvyšší soud metodiku na oceňování při squeeze-out, například.
Metodika a ústavní soud
K metodice se také vyjádřil ústavní soud, respektive soudce Jirsa Odčinění újmy na zdraví „ponovu“ | Právní prostor (pravniprostor.cz). „Pravděpodobně zákonodárce nechtěl ani Nejvyšším soudem vydanou Metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 obč. zák.). Zaplaťpánbůh, že ji máme – škůdci, nemocnice a pojišťovny se podle ní mohou usmiřovat a nedopustit, aby se takto citlivé kauzy vůbec dostaly před soudy. Nemáme ji však proto, aby podle ní soudy soudily.“ (zvýrazněno autor) Podrobněji v odkazu.
Znalecký obor
Diskuse se vedou také ohledně znaleckého oboru Zdravotnictví, odvětví Hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví. Když nahlédneme do seznamu znaleckých oborů a odvětví, pak zjistíme, že v rámci Zdravotnictví je více než 120 odvětví. Jsou rozděleny dle zdravotnických specializací. Napříkald chirurgie, infekční lékařství, hrudní chirurgie, atd. Budoucí lékař vystuduje medicínu a pak si vybere specializaci. Je to podobné jako u soudců, kdy vystudováný právník se stane soudcem a hned se specializuje (civilní právo, trestní právo, správní právo). A najednou je zde výjimka – Hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví. Průřezový obor, jako když si soudce zaplatí speciální právnický kurz a pak bude moci soudit všechno.
Hodnocení míry bolesti při popáleninách může nejlépe určit kožař – dermatolog. A nikoli znlaec s lékařskou specializací kardiochirurg.
Druhou částí metodiky je hodncení funkčních schopností. Kde se to má lékař učit? Například ekonomickou soběstačnost či ekonomickou gramotnost. Dle metodiky má lékař zvládnout např. Ekonomickou soběstatčnost dané osoby.
Opravdu je v tom lékař větší odborník než soudce? Proč to chceme po lékařích? Co je na tom znaleckého z hlediska lékařství? Nic! Asi to má lékaře naučit speciální kurz k metodice.
Kdo nebude mít speciální kurz k metodice, nemůže se stát znalcem v daném oboru. Viz příloha č. 2 k vyhlášce č. 505/2020 Sb. A pak, že metodika je jen doporučující, a nezávazná. Tak proč se jí musí budoucí znalec učit, a platit za speciální kurz? Bez toho nebude znalcem? Nebude, protože to tak stojív ve vyhlášce!
Navíc obecně je znalec odborník v dané věci, a zde je nad odborníka postavena metodika. Takže místo, aby říkal své doborné názory, tak papouškuje metodiku. To už pak ale není znalec, ale vykladač metodiky.
Závěrem
Hlavní problém u metodiky vidím v tom, že se významně angažovali soudci nejvyššího soudu. Je to otázia skutková, nikoli právní. Metodika není pramenem práva. Proto se měli angažovat znalci-lékaři a nikoli soudci. Místo aby i tato problemtika prošla standardním postupem, judikaturou a sjednocováním judikatury, tak ex ante soudci nejvyššího soudu spoluvymysleli metodiku. Následně ji publikovali na stránkách nejvyšího soudu, a vyšla dokonce v Sbírce NS. A soudci nejvyššího soudu metodiku propagují na seminářích konaných na toto téma opět na nejvyšším soudu. Dle mého názoru je metodika důkazem. Důkazem, který ex ante vytvořili soudci. Pak jsou však podjatí, protože mají k tomuto důkazu poměr, vytvořili ho. Navíc omezují soudce nižších soudů, protože ti si řekou, když „nepojedu“ podle „nezávazné“ metodiky, tak mi to vrátí.
Dle ombudsmana dokonce Nejvyššího soudu jmenovali svého zástupce do zkušební komise, která budoucí znalce zkoušela z metodiky. Metodika jest otázkou skutkovou, a nejvyšší soud má na starosti otázky právní. Proč tedy jmenuje někoho do „skutkové“ komise?
Soudci mají soudit, vyjadřovat se k věci ex post. A nikoli sdělovat svůj názor na věc ex ante. To jsou pak podjatí.
S novým znaleckým oborem to také není slavné. Je to průřezový obor, asi jako jediný z cca 120 zdravotnických oborů. Navíc dle metodiky se po lékaři chce, aby se vyjdřoval i k nelékařským záležitostem – např. ekonomická soběstačnost. Co je na tom znaleckého z lékařského hlediska? Navíc obecně je znalec odborník v dané věci, a zde je nad odborníka postavena metodika. Takže místo, aby říkal své doborné názory, tak papouškuje metodiku. To už pak ale není znalec, ale vykladač metodiky. Nejsem si vědom, že by v jiném znaleckém oboru existovala „nezávazná- závazná“ metodika, podle které by měl znalec postupovat. Nebo, že by v jiném zanelckém oboru byl někdo zkoušen z metodiky.
Lukáš Křístek
