Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra kritizuje praxi, kdy do vybraných médií unikají informace z trestních kauz. Přestože se jedná o nelegální činnost, nekonají z vlastní vůle ani příslušné kontrolní policejní orgány, ani dozorující státní zastupitelství. Podle Vávry je tak v médiích vytvářen obraz „sprostých podezřelých“ ještě v přípravném řízení, než se kauza dostane k soudu.

Libor Vávra na tuto neblahou a difamační praxi, upozorňuje opakovaně. Naposledy v polovině listopadu, kdy proběhla další z akcí Pražského právnického podzimu s názvem „Budoucnost právnického stavu“ za účasti špiček právnických profesí, o které Česká justice informovala.

Během diskuse zazněla jeho ostrá slova na adresu orgánů činných v trestním řízení, kdy z jejich strany cíleně unikají informace s cílem získat si vyvolené novináře a veřejnost na svoji stranu, poškodit stranu obhajoby a vytvořit obraz „sprostého podezřelého“. Podle Vávry se jedná o zásadní prolomení principu slušnosti.

„Já bych byl pro, aby se nesměly vůbec zveřejňovat informace, než je věc projednávaná před soudem. Přípravné řízení, které leckdy může trvat měsíce, není postaveno na to, aby mohlo být nasvíceno kamerami,“ uvedl předseda pražského městského soudu. Podle něj by měla média o přípravném řízení informovat v podstatě jen v případech, kdy ho orgány činné v trestním řízení nějak maří.

Vávra argumentuje i nadužíváním institutu trestního oznámení. Ten totiž používají například společnosti v obchodním styku. Místo aby složitě samy sháněly důkazy, nechají tuto práci na policii. „Policie nemůže dělat nic jiného, než začít konat. Jde účelově vyvolávat situace, ničit konkurenty, případně si na útraty státu shánět důkazy pro obchodní spory,“ řekl Vávra.

Mlčení státních zástupců

Je s podivem, že se ke stejnému výkladu nepřipojily špičky Soudcovské unie, přičemž mlčení například Unie státních zástupců, které je plně v područí vrchních státních zastupitelství, se dalo očekávat. Právě z jimi dozorovaných kauz jsou totiž masivní mediální úniky nejčastější. Často mají charakter reality show, kdy vyšetřování vybraných kauz probíhalo takřka v přímém přenosu.

V žádném z těchto případů nehrozilo nebezpečí z maření vyšetřování, protože je měly pevně v rukou úzce propojené skupiny policistů a státního zastupitelství. Otázka spíš zní, zda jsou tyto nelegální úniky vybraným novinářům, a v posledních několika letech zejména do tiskovin vlastněných místopředsedou vlády Andrejem Babišem, více dílem státních zástupců, nebo vyšetřujících policistů.

Příkladů by se z poslední doby našla celá řada, přičemž některé mají charakter organizovaných mediálních kampaní. Přesně s tím efektem, o kterém hovořil předseda pražského městského soudu.

Od razie na úřadu vlády po policejní reorganizaci

Za zatím nejzávažnější lze považovat obří kampaň provázející razii na úřadu vlády v roce 2013, která vedla k pádu pravicového kabinetu. Celou kauzu provázelo obrovské očekávání z odhalení obří korupce, což měly dokumentovat plošné průsaky z živých vyšetřovacích spisů do médií. Tato očekávání s odstupem tři a půl roku splaskla na několik menších případů, z nichž ani jeden dosud nebyl pravomocně ukončen.

Vybraní novináři, kteří cítili příležitost blýsknout se svými zdroji, neřešili presumpci neviny, ale zveřejňovali jednostranné interpretace Šlachtových policistů a Ištvanových žalobců, které se časem většinou ukázaly postavené na vodě.

Z tohoto pohledu lze za vrchol neserióznosti považovat zveřejnění soukromých telefonických rozhovorů předsedy vlády v Mladé frontě DNES týden před volbami do Evropského parlamentu, nedokládajících žádnou trestnou činnost. Pouze měly pečlivou selekcí z tisíců hodin odposlechů posílit negativní obraz dotčených aktérů. Úřad na ochranu osobních údajů následně Babišově deníku vyměřil pokutu ve výši 240 tisíc korun, protože v této věci neshledal oprávněnost veřejného zájmu.

Podobných kampaní se však v následujících letech objevilo víc. Některé z nich měly byznysový charakter, kdy se do hledáčku policie a deníků vydavatelství Mafra dostaly firmy, jejichž majitelé se v nedávné minulosti dostali do obchodního sporu s Andrejem Babišem. Sem lze zařadit problémy společnosti Oleo Chemical, o jejichž výrobu biopaliv druhé generace projevil majitel Agrofertu neúspěšný zájem před pěti lety. Krátce nato byla společnost nařčena Babišovým spojencem Karlem Randákem z Janečkova Nadačního fondu proti korupci paradoxně z tunelování vlastní firmy, a soudy se táhnou doposud.

Podobná situace je se stíhaným podnikatelem Františkem Savovem, který se dostal se současným ministrem financí do obchodního sporu kvůli vydavatelství Mladá fronta. I on čelí mohutné a dlouhodobé kampani Lidových novin a Mladé fronty DNES s využitím četných úniků ze živých policejních protokolů.

Jak se však v poslední době ukazuje, některé „zdroje blízké vyšetřování“ dodávají týmž novinářům, kam lze podle všeho vedle Babišova impéria zařadit i některé novináře ČT napojené na policejní vyšetřovatele, mediální munici i v osobních válkách mezi sebou.
To bylo zřejmé u bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty, který si s krytím vrchních státních zástupců osoboval právo zasahovat do těch kompetencí, které jeho útvaru nepříslušely. Fušoval do práce nejen protikorupční policie, ale i Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Z toho pramení tzv. olomoucká kauza Vidkun, týkající se údajného vynášení informací z řad policie do podnikatelské sféry. Obří mediální humbuk tehdy překryl obvinění Šlachtova klíčového spolupracovníka Vokála z týchž zločinů, což bylo zřejmě jedním z důvodů nastartování této operace, která se za rok nehnula z místa.

Prostředek politického boje

Masivní úniky ze spisů provázely i válku o policejní reorganizaci, kvůli které Robert Šlachta dobrovolně opustil policejní sbor. Tzv. Šlachtova zpráva o pozadí změn v policii, kterou dostali k dispozici poslanci parlamentní vyšetřovací komise, se dostala už tradičně do rukou novinářů z vydavatelství Mafra. Nejskandálnější byly průsaky do médií o údajné trestné činnosti policejního prezidenta Tomáše Tuhého, z jehož okolí měly údajně unikat informace o připravované policejní razii. Záhy se však ukázalo, že tato Šlachtova a Ištvanova teorie stojí na vodě, respektive je zcela nepravdivá. Proto se parlamentní komise rozhodla nechat tyto úniky prošetřit.

Nebezpečí mediálních průsaků, o kterém hovořil Libor Vávra, je zřejmé. Nejde jen o jednostrannou dehonestaci postižených, bez možnosti se účinně bránit. Tyto řízené akce mohou posloužit nejen k politickému boji, nebo k vyřizování osobních účtů, ale jak je vidět, s jejich pomocí mohou padat i vlády. Jednou se to podařilo, podruhé málem – jak je vidět z humbuku, který vyvolal spor o změny v policejní struktuře. Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že s tím něco hodlají příslušné vyšetřovací orgány dělat.

Eva Paseková