Nebývá zvykem soudce veřejně chválit. Soudce JUDr. Poštolka si to však zaslouží. V odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně sp. zn. 4 T 41/2019, ze dne 14. 1. 2020, se totiž (na poměry rozhodovací praxe soudů prvních stupňů) zcela nadstandardně a učebnicově vypořádává s celou řadou mýtů o trestném činu znásilnění a mj. také pečlivě (s akademickou přesností) vysvětluje, proč není automaticky věrohodnější výpověď obviněného (morálně zachovalé osoby) než výpověď poškozené s profesí tanečnice v nočních klubech přinejmenším s jedním výstupem v pornografickém videu, dvakrát odsouzené za neplacení výživného na svého nezletilého syna. Otázku viny neviny v tomto konkrétním případě ponechme stranou, tou se bude zabývat ještě odvolací soud. Zaměřme se na vyvracení oněch zažitých mýtů o znásilnění.
1) Reakce obětí znásilnění bývají velmi rozdílné, ohlášení činu s časovým odstupem je i u znásilnění neznámým pachatelem, natož v případě znásilnění známým pachatelem, zcela běžné.
2) Do viktimologického obrazu oběti znásilnění zapadá obava, že jí nikdo nebude věřit.
3) Bezprostředně po činu si řada obětí znásilnění prochází fází, kdy sama má obtíže akceptovat, že se jí něco takového skutečně mohlo stát, a v případě znásilnění blízkou osobou má velký význam i to, že se oběť musí vypořádat s tím, že dané osobě důvěřovala a nepovažovala za možné, že by jí něco takového udělala.
4) Není výjimečné ani to, že oběť sama sebe přesvědčí, že vlastně v daném případě o znásilnění ani nešlo, a čin nikdy neoznámí, popřípadě ho začne řešit až třeba s několikaletým odstupem poté, co se znásilněním způsobené trauma opětovně vynoří, či se oběť postupně vzpamatuje do té míry, že má již dost síly se skutečné povaze svých vzpomínek postavit.
5) Oběti znásilnění nelze stereotypizovat do obrazu „plačících trosek“, které by se nutně měly bezprostředně po činu zhroutit v slzách a nebýt schopné se v sociálně adekvátní situaci usmát.
6) Typickým projevem oběti znásilnění není to, že na potkání každému sděluje, že byla znásilněna. Velmi často se naopak snaží tvářit, že se nic nestalo, výjimkou není ani to, že systematicky zničí veškeré stopy po znásilnění v instinktivní snaze „vymazat“, co se jí stalo.
7) Na rozdíl od vžitých mýtů převážná část obětí znásilnění vzdá intenzivnější obranu a během znásilnění neutrpí znatelnější fyzické poranění, ani skutkový děj nezanechá významné věcné stopy. V tomto kontextu není nijak zarážející, že v rámci ohledání místa činu nejsou žádné stopy zjištěny.
8) Případy křivých obvinění ze znásilnění nejsou nijak zvlášť četné a zpravidla k nim dochází v konkrétních, z hlediska motivu ke křivému obvinění relativně čitelných případech. Oběti znásilnění, zvláště pak u znásilnění blízkou osobou, zpravidla velmi váhají, zda znásilnění vůbec nahlásit, kdy mají strach z toho, zda jim někdo uvěří a jsou si vědomy toho, že být obětí znásilnění je stále společensky poměrně stigmatizující, kdy se vždy najdou tací, kteří budou spíše ochotni věřit té verzi, že šlo o křivé obvinění, kterým dotčená nějakého „chudáka“ dostala do vězení, popřípadě se „přinejmenším“ stanou terčem spekulací na téma, že určitě udělaly něco, čím znásilnění vyprovokovaly.
9) Trestný čin znásilnění patří ke skutkovým podstatám, u kterého typicky nebývá větší množství důkazů, a o to větší pozornost je třeba věnovat jejich rozboru, zejména pak stěžejním a zpravidla protichůdným výpovědím obžalovaného a poškozené.
10) I osoby s horším morálním profilem se stávají obětmi trestné činnosti a vypovídají pravdivě, a naopak dosavadní bezúhonný život nevylučuje, že se takováto „mravně zachovalá“ osoba nedopustí závažného trestného činu a pak se bude snažit vyhnout trestní odpovědnosti nepravdivou výpovědí. Jde pouze o dílčí okolnosti, které soud musí zohlednit ve svých úvahách při procesu hodnocení důkazů, kdy obecně u každé výpovědi je třeba řešit, do jaké míry je pravděpodobné, že by dotčená osoba mohla vypovídat nepravdivě.
11) Střet dvou protichůdných výpovědí není pro soudní praxi nijak nový a neznamená, že by soud mohl bez dalšího obžalovaného uznat vinným s argumentem, že poškozený neměl důvod ho křivě obvinit, ale ani to, že by obžalovaného mohl soud obžaloby bez dalšího zprostit s tím, že je to „tvrzení proti tvrzení“ a v pochybnostech má soud povinnost rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Uplatnění této zásady má místo pouze v případě, kdy dokazováním nelze vinu s potřebnou mírou praktické jistoty prokázat. Samotný střet dvou protichůdných tvrzení neznamená, že takováto neodstranitelná pochybnost vzniká. Je vždy na soudu, aby v rámci volného hodnocení důkazů zhodnotil, zda lze některou z verzí potvrdit a druhou vyloučit, či se s potřebnou mírou praktické jistoty nelze pro žádnou z nich rozhodnout. V situacích, kdy je k dispozici omezený okruh důkazů, či dokonce rozhodnutí o vině závisí na jediném, rozhodujícím usvědčujícím důkazu, musí soud věnovat hodnocení důkazů zvláštní pozornost a být adekvátně kritický, ale není vyloučeno, aby obžalovaného plně usvědčil byť jediný důkaz.
Kobylí zdraví Kladno! Podpořte oběti znásilnění, jde to snadno!
Vladimír Janošek
